Hélène Theunissen: „Umělec, který nemůže tvořit, pociťuje prázdnotu“

Umělci patří k obětem této pandemie, které stojí poněkud stranou pozornosti. Divadla jsou uzavřena, i když se některá sem a tam dočasně otevřela. Celá řada herců, režisérů, hudebníků, tanečníků, ale i divadelních techniků se za těchto nečekaných okolností ocitla bez práce, a mají tak obavy o budoucnost a pociťují obrovskou frustraci.
Umělec, který nemůže tvořit, se cítí nenaplněný a zbytečný.

Někteří lidé si sice myslí, že tuto dobu lze využít ke čtení, psaní, dopilování stávajících projektů nebo k přípravě nových. Pravdou však je, že inspirace nefunguje na povel. V atmosféře nejistoty a úzkosti umělci jen stěží hledají inspiraci. Není ani zdaleka jednoduché využít toto „povinné“ volno, které nám bylo vnuceno, protože čas kolem nás se zastavil a my prostě nemáme na výběr. Umělci jsou touto situací naprosto zdrceni. A čím déle to trvá, tím jsou zdrcenější. Již potřetí během jednoho roku byla divadla uzavřena a všechna představení zrušena.
 
K tomu je zapotřebí přičíst finanční důsledky. Částečná nezaměstnanost sice představuje určitou pomoc, vyřízení všech administrativních formalit je však velmi zdlouhavé a složité. Trvá celou věčnost, než peníze dorazí na bankovní účet, a navíc tato podpora pokrývá pouze část platu. Spousta umělců se tak dostala do finančních potíží.
 
Pokud jde o změnu programu, mají ředitelé divadel plné ruce práce, aby v příští sezóně našli vhodný termín, na který by mohli přesunout představení, jež padla za oběť zdravotní krizí. Nové projekty přijdou na řadu jako poslední. Ředitelům divadel, operních domů a kin i pořadatelům koncertů, veletrhů či kongresů se kupí akce. Vyhlídky jsou nejisté a celá tato situace je velmi znepokojivá.

V této atmosféře nejistoty je téměř nemožné zůstat organizovaný.
 
Když pak z médií slyšíme, že naše činnost není pro společnost „nezbytná“, je to pro všechny, kdo pracují v oblasti kultury, nejen nesmírně urážlivé, ale také to v nich vyvolává hluboké otázky. Celý svůj život jsem zasvětila své práci, a je pro mě tedy velmi bolestivé a skličující slyšet, že stát to všechno nepovažuje za „nezbytné“. A to je také důvodem, proč jsou na tom dnes umělci finančně i morálně tak špatně.
 
Znovu si vydobýt svou pozici
 
To vše má však i svá pozitiva. Mezi umělci panuje velká solidarita. A pak jsou tu nové technologie, díky nimž někteří z nich objevili nové způsoby uměleckého projevu. Bylo totiž zapotřebí nalézt nový způsob, jak zachovat svou existenci. Nic z toho však nikdy nenahradí skutečnou přítomnost umělce na scéně. Neboť krása představení naživo spočívá právě v onom jedinečném a výjimečném kontaktu se skutečnými diváky z masa a kostí. Pro opravdový umělecký zážitek je totiž zapotřebí fyzická přítomnost jak umělce, tak i publika.
 
Lidem začíná kultura chybět, a to je samo o sobě také pozitivní. Myslím si, že až se kulturní zařízení znovu otevřou, bude mít veřejnost o kulturu větší zájem, protože si uvědomí, jak moc je důležitá a že umělci jsou nezbytní pro svobodu a rozvoj celé společnosti. Lidé si tedy možná (doufejme!) budou chtít kultury užívat více než dříve.
 
Tato krize zkomplikovala v naší profesi život všem, bez rozdílu věku. Nejhůře však na tom jsou mladí. Když dnes na konzervatoři pracuji se svými žáky, studenty herectví, nevidím jim ani do tváře. Velmi tím trpí a propadají frustraci. Těm, kteří právě ukončili své studium, nelze nic nabídnout. Ztratili kontakty v rámci své branže. Až se tato krize přežene, budou potřebovat velkou podporu.
 
Tento výpadek činnosti však těžce dolehl na umělce všech generací. Protože čím bohatší zkušenosti máte, tím více toužíte být zpátky na scéně. Starší kolegové se obávají, že o ně nikdo nebude mít zájem. A že tato přestávka znamená konec jejich kariéry.
 
Každý dělá, co může. Někteří se zhroutili a došla jim jakákoli inspirace. Jiní mají energie za dva a za každou cenu se snaží něco dělat. Jsou například aktivní na sociálních sítích nebo začali využívat nové technologie. A pak jsou zde takoví jako já, kteří sice jeden den srší energií, ale další den jsou úplně vyčerpaní.

Hélène Theunissen