Sébastien Maillard: A co takhle přináležitost?

Přináležitost je poslední ze tří zásad, které hodlá hlásat francouzské předsednictví Rady EU. A také ta nejzvláštnější. O co se jedná? Je to těžko popsatelný pocit, díky němuž si uvědomujeme, že jsme Evropané, patříme na tento kontinent a jsme prostě jeho součástí. Nedá se vynutit ani koupit. Oblasti, které ve Francii získávají nejvíce dotací „z Bruselu“, nepatří mezi ty nejvíce proevropské. Avšak tento osobní i kolektivní pocit je třeba podporovat, živit a pěstovat.

Jak toho docílit? Evropskou přináležitost lze pojímat třemi způsoby. Nejočividnější je přináležitost – nebojme se to vyslovit – k určité civilizaci, i když na ni často zapomínáme. Možná jste ji letos v létě vnímali, pokud jste mohli cestovat. V ulicích Říma, Prahy, Lisabonu nebo Atén, na hlavních náměstích, v katedrálách, kolem kaváren či opery panuje navzdory různým stylům a jazykům důvěrně známá atmosféra. Jsou to známky svědčící o kolektivní paměti, která přesahuje rámec států a prolíná se s naší pamětí osobní. Nejde o žádné nivelizování, slučování či normalizování. Silné vazby, které cítíme k určitému státu či regionu, tím nejsou přetnuty a dále se rozvíjejí svým vlastním způsobem. Být Evropanem jednoduše znamená, že se v těchto městech cítíme jako doma nebo ne jako cizinci – v každém případě méně než na jiných kontinentech. Vzdělávání na školách proto musí mít evropský rozměr.

Přináležitost však rovněž souvisí s občanstvím. Znamená, že se skutečně považujeme za evropské občany, a to nejen při evropských volbách. Projevuje se v naší schopnosti uznat demokratickou legitimitu určité evropské směrnice, která byla odhlasována, místo toho, abychom ji označili za „diktát Bruselu“. A také ve schopnosti používat euro jako vlastní, a nikoli jako cizí měnu. Obecněji řečeno se jedná o to, vnímat sebe sama jako součást Evropské unie, a nikoli jen určitého členského státu. V praxi spočívá tato forma přináležitosti především v našich možnostech informovat se prostřednictvím sdělovacích prostředků o evropských záležitostech. Patří komisaři, evropští poslanci a v neposlední řadě i členové EHSV do naší politické sféry, nebo v ní nemají místo?

Třetí způsob přináležitosti k Evropě znamená uvědomovat si, že jsme s našimi sousedy vázáni společným osudem, sdílíme stejnou vizi budoucnosti a vyznáváme totožné ideály. Právě z toho čerpá výraz „vytvářet Evropu“ celý svůj obsah. Evropu budujeme přes všechny obtíže proto, že v ní vidíme hluboký smysl. Původně se jednalo o nastolení míru a dosažení jednoty. V současnosti usilujeme o posílení naší pozice vůči okolnímu světu, o boj proti změně klimatu a o ochranu demokracie před diktátorskými tendencemi. Stručně řečeno se necítíme Evropany jen tehdy, když obdivujeme starou architekturu a dodržujeme stejná pravidla, ale také díky tomu, že vyznáváme stejné hodnoty a geopolitické zájmy.

Tato tři pojetí přináležitosti jsou příliš často chápána odděleně. První se zaměřuje na minulost, druhé na současnost a třetí na budoucnost. První pojetí oslovuje historiky a umělce, druhé ekonomy a právníky a třetí filozofy a stratégy. Přináležitosti můžeme plně dosáhnout pouze tehdy, když všechna tři pojetí sjednotíme a nebudeme je stavět proti sobě. Nebo spíše když objevíme, jak do sebe vzájemně zapadají. Bez evropské civilizace a bez Evropské unie, která tomuto kontinentu umožňuje existovat na mezinárodní scéně, bychom žádnou Evropu budovat nedokázali. Máme-li dospět k plné evropské přináležitosti, musíme tyto tři aspekty propojit a sladit. A k tomu jedno šestiměsíční předsednictví nestačí.

Sébastien Maillard

ředitel Institutu Jacquesa Delorse, Paříž