Svoboda projevu je právem, kterého si musíme vážit a jež musíme bránit

Hlavním tématem, které stále častěji hýbe sociálními sítěmi, je násilí. Tento jev může vést ke slovnímu či fyzickému násilí vůči veškerým autoritám, ať už jsou politického, policejního, institucionálního či soukromého rázu. Zdá se, že v sociálních médiích lze říci či obhajovat úplně cokoli, ať už je to pravda, nebo ne. Někdo může například nabýt dojmu, že jeho osobní nespokojenost je oprávněná, a zajít až tak daleko, že dá políček francouzskému prezidentovi.

Kde by podle Vás coby předsedy skupiny ad hoc Základní práva a právní stát měla být vzhledem k této události stanovena jasná hranice, pokud jde o základní práva a osobní svobody, a zejména pak svobodu projevu?

Cristian Pirvulescu: Svoboda projevu představuje samotnou podstatu naší demokratické společnosti. Je to základní právo, bez něhož nemůže existovat demokracie. Za vše mluví ostatně už samotný fakt, že se jej dovolává téměř každý, včetně těch, kteří nemají vždy v úmysly bránit demokracii a lidská práva pro všechny.

Svoboda projevu je však právem, které je často chápáno nesprávně. Mnozí se domnívají, že se jedná o právo absolutní, a tímto argumentem omlouvají všemožné výstřelky. Verbální výpady však někdy připravují půdu pro nepřijatelné fyzické násilí. Jako jsme toho byli poslední dobou svědky v případě některých tragických událostí, v jejichž důsledku se rozhořela debata o regulaci sociálních sítí.

Z právního hlediska jsou za prosazování práv odpovědné státní orgány. Mohou svobodu projevu omezit, ale jen ve velmi výjimečných případech a za přesně stanovených podmínek. V demokratické společnosti se musí jednat o opatření nezbytná například pro zajištění národní bezpečnosti, prevenci kriminality nebo ochranu zdraví atd. V právním státě je to soudce, kdo řeší spory a nastavuje hranice chování. Výkonná moc ani jednotlivci či skupiny nesmí brát spravedlnost do svých rukou!

Političtí představitelé byli vždy v pokušení omezit svobodu projevu, a tím pádem také požadavky a protesty veřejnosti. V době sociálních sítí však již klasická cenzura nefunguje. V této otázce tedy lze pozorovat posun směrem k právu, které se ke svobodě projevu váže, a to právu na informace. V dnešní době je velmi obtížné rozlišit informace založené na skutečných faktech a dezinformace, které jsou šířeny za různým účelem.

Zastánci přístupu založeného na pravdě, jako jsou investigativní novináři nebo obránci lidských práv, jsou samozřejmě první na ráně. Pokud se jejich práce některým vedoucím představitelům či skupinám znelíbí, místo toho, aby je dnes cenzurovali, je snazší je očernit na internetu nebo je v médiích a na sociálních sítích označit za nepřátele národa či za zahraniční agenty. Jeden příklad za všechny, který nám okamžitě vytane na mysli, je novinářka Daphne Caruana Galizia. Předtím, než byla zavražděna, bylo proti ní vedeno několik desítek vykonstruovaných soudních řízení (nechvalně známých strategických žalob proti účasti veřejnosti označovaných také anglickou zkratkou „SLAPP“). Nedokázali ji však umlčet, a proto se ji určití lidé rozhodli zabít! Rozmach násilí vůči novinářům v Evropě ještě více dokazuje, že svoboda projevu je právem, kterého si musíme v této nové době vážit a které musíme ze všech sil bránit.