Nicolas Gros-Verheyde: Tváří v tvář COVIDU-19 aneb Nebezpečí ademokratické Evropy

Opatření přijatá ve jménu zdraví několika evropskými zeměmi by mohla mít vedlejší oběť: právní stát.

Když se v únoru a březnu 2020 objevilo onemocnění COVID-19, bylo to pro všechny překvapením a bylo nutné přijmout improvizovaná a naléhavá opatření. Dnes už tomu tak není. Drastická opatření, jejichž cílem má být ukončit tuto zdravotní krizi, lze opodstatnit. Při jejich přijímání je však třeba lépe předvídat a především musejí být tato opatření lépe demokraticky kontrolována. To se zatím neděje.

Většinou jsou opatření výkonnou mocí přijímána za pochodu den po zasedání rad obrany či jiných dohodovacích výborů – jejichž složení zůstává záhadou – a bez toho, aby byla skutečně zkonzultována (v tom smyslu, že jsou předem podány informace a je ponechán čas na rozmyšlenou) s různými partnery (sociálními, ekonomickými či politickými), jakož i bez jakéhokoli rozhodnutí parlamentu dané země.

Některé základní zásady, jež vycházejí z Evropské úmluvy o lidských právech (EÚLP) nebo z Listiny základních práv, jsou tedy jasně „ponechány stranou“, a to na neurčito. Je zlehčována a drasticky omezována svoboda shromažďování a sdružování (článek 11 EÚLP). Lidem je upíráno právo vyjádřit svůj názor prostřednictvím filmu či divadla. Výrazně limitován je volný pohyb: večerka v 18 hodin (ve Francii), možnost vycestovat ze země pouze s povolením (v Belgii) atd. Drakonicky omezena je svoboda náboženského vyznání (článek 9 EÚLP), právo na vzdělání a právo vykonávat profesní činnost (články 14 a 15 Listiny), nemluvě o právu na respektování soukromého a rodinného života (článek 8 EÚLP).

Jakmile jsou rozhodnutí přijata, jsou ihned uplatňována, a to empiricky a z velké části libovolně. Co představuje naléhavý důvod ospravedlňující překročení hranice, a co nikoli? Nebo co je zásadní důvod, a co ne? To mají posoudit policejní orgány, nebo dokonce pouze úředníci leteckých společností. A to je velmi choulostivé.

Evropské instituce mají sotva poradní hlas. Paříž třeba neoznámila Evropské komisi znovuzavedení některých hraničních kontrol, jak stanoví Schengenský kodex. A podobně belgická opatření – krajně diskriminační vůči evropským zaměstnavatelům – nevyvolala víc než neslyšné reptání evropské výkonné moci.

Pokud jde o parlamenty členských států, zdají se stejně jako Evropský parlament vyděšené pod útlakem krize. Všichni se obávají, aby kvůli lpění na dodržování pravidel nevypadali jako někdo, kdo se snaží narušovat to, co se stalo jakousi státní záležitostí v čase války – boj proti epidemii. Přesto přese všechno ale ve válce nejsme. Vlády ostatně ve svém stávajícím ústavním arsenálu nikdy po tomto ustanovení, které je konec konců dost regulované, nesáhly.

Až na pár zemí nebyla dokonce uplatněna ani doložka o odstoupení od závazků Evropské úmluvy o lidských právech, proslulý článek 15. Staré demokracie našeho kontinentu se toho ze symbolických důvodů neodvážily. Skutečná „karanténa“, jak tento stav označuje Frédéric SUDRE, emeritní profesor univerzity v Montpellier a jeden z největších specialistů na EÚLP.

Ovšem, obyvatelé zatím porušování demokracie a útoky na zásady právního státu tolerují. Ty však přesto způsobují škody. Neviditelné škody. Mohly by vést k výbuchům hněvu, jež jsou stejně tak nepředvídatelné jako eruptivní. Mohly by zapříčinit to, že v příštích volbách dojde k posunu směrem k nejextrémnějšímu populismu. A především by mohly dát pádné argumenty odpůrcům evropské jednoty, a to jak v rámci našeho světadílu, tak mimo něj. Chování Ruska vůči šéfovi evropské diplomacie Josepu Borrellovi v Moskvě dne 5. února není epifenomenem. Je čas se vzchopit.

Nicolas Gros-Verheyde

šéfredaktor internetového portálu B2 – bruxelles2.eu