Giulia Barbucci: Hlas odborů byl v těchto měsících silnější než kdy jindy

11. března: Vracím se domů, do Říma. Atmosféra je tíživá a ve vzduchu jsou cítit obavy – na severu Itálie již počítají mrtvé. Moje dcera Ilaria se vrátila z Milána, kde studuje, a ta starší, Miriam, která žije a pracuje v Barceloně, je velmi znepokojena.

Večer vyhlašuje premiér Conte karanténu na celém území státu. V „červených“ zónách na severu je již v platnosti omezení volného pohybu osob, které občany daných oblastí uvrhlo do izolace.

Zavírají se školy, odkládají se ligové fotbalové zápasy a další zábavní a sportovní akce, jsou zakázány návštěvy nemocných ve zdravotnických zařízeních. Nesmí se cestovat veřejnými ani soukromými dopravními prostředky, jsou přerušeny postradatelné výrobní činnosti.

V Itálii nastala zcela nepředstavitelná situace. Lidé jsou dezorientovaní, mají strach. Zdá se totiž, že se virus šíří nekontrolovaně a nelze jej zastavit.

Tvrdou realitu symbolizují dva výjevy: dlouhá kolona vojenských vozidel v Bergamu, která z regionu odváží mrtvá těla, jelikož na hřbitovech již není místo, a působivý a nezapomenutelný pohled na papeže Františka modlícího se na vylidněném Svatopetrském náměstí, který 28. března přenáší televizní stanice po celém světě.

Italské odbory se společně s vládou okamžitě pouštějí do práce: je potřeba zabezpečit chod základních výrobních činností, aby se občanům zaručily nezbytné dodávky zboží do supermarketů a léčiv do lékáren. Odbory nikdy nepřerušily svoji činnost. Pomáhají lidem, kteří přišli o zaměstnání, a snaží se dohodnout s podnikateli na tom, aby umožnili práci na dálku či aby byla zaručena podpora příjmu, která již není dána.

Situace v nemocnicích se vymyká kontrole. Lůžka jsou plně obsazena, jednotky intenzivní péče jsou přetížené, zdravotnický personál vyčerpaný. Zdravotní sestry, ošetřovatelé, lékaři a zřízenci musí zůstat v karanténě daleko od domova, pracují nepřetržitě a musí snášet obrovský psychický tlak, když se starají o lidi, kteří umírají bez útěchy svých blízkých.

V této fázi jsme si všichni řekli, že na tyto okamžiky nikdy nezapomeneme. Dnes se snažíme vrátit k normálu, ale virus ještě poražen nebyl. V různých členských státech se stále objevují menší či větší ohniska nákazy a každý stát na ně reaguje po svém a přijímá vlastní opatření. A právě nyní, kdy by Evropská unie měla díky obrovskému ekonomickému úsilí ve prospěch všech členských států postupovat jednotně a koordinovat opatření jednotlivých států, si uvědomujeme, jak je to stále obtížné. Sám ale nikdo tuto válku nevyhraje.

Hlas odborů byl v těchto měsících slyšet více než kdy jindy. Odbory nejsou abstraktní pojem. Jsou to zaměstnanci, kteří státu předkládají oprávněné požadavky v oblasti sociální rovnosti, důstojnosti a respektu. Ti, kteří zažili situaci v nemocnicích, domovech pro seniory, obchodech, úklidových službách, dopravě a podnicích, kde se porušují základní práva v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví na pracovišti, nám mohou navrhnout, jak změnit hospodářský a sociální model, který má zjevně své meze a ohrožuje budoucnost těch, kteří přijdou po nás.

To bych si přála pro své dcery Ilarii, která studuje v Miláně, a Miriam, která pracuje v Barceloně: svět jim šitý na míru, který bude udržitelný z ekonomického, environmentálního i sociálního hlediska.