EHSV info

V březnu 2020 jsme si začali uvědomovat, že pandemie COVID-19 není jen zdravotní krizí, ale že bude mít dopad na mnoho aspektů našich životů. Bylo nám – sdružením a aktivistům – rovněž jasné, že v naší běžné práci budeme čelit novým výzvám. Ukázalo se, že situace je ještě horší, než jsme čekali.

V květnu 2020 jsme uspořádali „virtuální přípitek“. Po dvou měsících omezení volného pohybu osob a práce po internetu jsme se rozhodli, že se setkáme a probereme naše počáteční názory na toto období.

Společně s kolegy z Evropského občanského fóra, což je nadnárodní síť sdružující více než 100 asociací a nevládních organizací z 27 evropských zemí a aktivně se zabývající otázkami, jako je výchova k občanství, obrana lidských práv a prosazování demokracie, jsme několik hodin vášnivě diskutovali. Každý z nás měl svůj národní pohled, závěry však byly podobné.

Na základě této diskuse jsme vypracovali následující ponaučení…
Ponaučení první: Naše bezpečnost je závislá na bezpečnosti jiných lidí.
Je potřeba, abychom pro každého v naší společnosti i po celém světě zavedli všeobecnou zdravotní a sociální ochranu.

Ponaučení druhé: Všichni jsme zranitelní a naše osudy jsou úzce propojeny.
Základem mezinárodních vztahů a naší každodenní realitou musí být solidarita, rovnost, práva a péče.

Ponaučení třetí: Existuje obecné blaho.
Veřejné instituce musí sloužit obecnému blahu, nikoli specifickým zájmům, a musí jej chránit a uskutečňovat.

Ponaučení čtvrté: Rozhodujícím antivirem, který všichni potřebujeme, je demokracie.
Uvědomělost občanů, účast občanů, důvěryhodné informace, veřejný výzkum a vzdělávání a transparentní instituce – to vše je zárukou veřejného blaha.

Ponaučení páté: Globální tržní systém selhal.
Musíme přesunout výrobu, zavést oběhové hospodářství a každému poskytnout univerzální základní příjem.

Ponaučení šesté: Jsme správci Země, nikoli jejími majiteli.
Příroda naše omezení volného pohybu osob využívá k tomu, aby se vzpamatovala ze škod, které jsme způsobili. Musíme obnovit environmentální spravedlnost ve světě.

Ponaučení sedmé: Skuteční hrdinové jsou kritičtí pracovníci. Ženy jsou v přední linii.
V sociální hierarchii je nutné uznat přínos žen; ti, kteří jsou přehlíženi, musí mít možnost plně využívat svá práva.

Ponaučení osmé: Je nutné zpomalit čas.
Omezení volného pohybu osob nás přinutilo, abychom přiznali plnohodnotné postavení sociálním vazbám, trpělivosti, soucitu, což si musíme udržet dlouhodobě.

Ponaučení deváté: Potřebujeme lidskou, sociální a ekologickou bezpečnost.
Zavazujeme se ke spravedlivému oživení a spravedlivé transformaci v naší zemi, v Evropě a na celém světě.

Ponaučení desáté: Budoucnost musí být jiná než minulost.
Musíme si z toho vzít ponaučení a jednat společně.

Máme možnost se po skončení krize poučit více? Dokážeme tuto krizi přeměnit v novou šanci?
Jsem přesvědčena, že budoucnost musí být jiná než minulost.

Tato situace je pro mne něčím zcela novým, ještě nikdy předtím jsem žádnou pandemii nezažil. Na internetu jsem našel seznam deseti nejhorších pandemií v dějinách lidstva a dozvěděl jsem se, že tou poslední, jež předcházela pandemii COVID-19, byla španělská chřipka v roce 1920. Jsem sice možná starý, ale ne až zas tak moc.

Moje žena má sníženou odolnost vůči choroboplodným zárodkům, a velmi snadno tedy chytí nějakou nemoc. Pokud se tak stane, pak je u ní obrovské riziko vzniku chronického respiračního onemocnění. Z tohoto důvodu se usilovně vyhýbáme kontaktu s jinými lidmi. Pro nás oba je to nová zkušenost. Ona se víceméně izolovala od světa, aby se nenakazila. A já musím dělat věci, které měla doposud na starosti ona, například chodit na nákupy. Před touto krizí jsem při nich pomáhal tím, že jsem metr za ní tlačil nákupní vozík, který ona plnila potravinami. Teď je tomu jinak.

Tlačit nákupní vozík je snadné – prostě jedu za ní a dumám nad tím, jak změnit svět k lepšímu, zatímco ona do vozíku ukládá zboží. Od té doby, co je to na mně, se dlouze zastavuji u každého regálu, protože nevím, po čem sáhnout. Nákupní seznam říká, že je třeba koupit kávu. V nabídce jsou ale desítky různých značek a všechny vypadají stejně. Dále tu máme toaletní papír, ale kolik má mít vrstev? Jednu, dvě, tři, nebo čtyři? Když jdu do supermarketu s manželkou, jsme venku za pár minut, protože ona ví, co chce koupit a kde to najde. Pro mě jsou obchody bludištěm. Jen u piva si umím rychle vybrat, všude jinde trávím mučivým rozhodováním celé hodiny.

Počáteční reakce Nizozemců na pandemii mě překvapila – byla jednotná a solidární. Bohužel se však ukázalo, že určitá nevelká skupina vzájemně spřažených a jinak zavrženíhodných jedinců má velmi krátkou paměť a že se jejich solidarita během několika týdnů vypařila. Lidé přestali dodržovat pravidla a nařkli vládu, že porušuje jejich základní práva a omezuje jejich čtyři svobody. Pustili se tedy se státem do lítého soudního sporu, aby se domohli svého nezcizitelného práva pořádat večírky.

Naštěstí žijeme v Evropě, kde je (ve většině členských států) v poměrně velké míře zaručeno respektování demokracie a právního státu a zdravotní péče má ve srovnání s ostatními částmi světa velmi dobrou úroveň. Je jasné, že generací, která v důsledku pandemie trpí nejvíce, jsou s ohledem na svůj věk mladí lidé. V 19 letech chce člověk randit, sbírat první sexuální zkušenosti a bezhlavě se zamilovávat. V době pandemie je však i sebenevinnější objetí tabu. V mladých lidech to vyvolává pocit nejistoty a frustrace z neukojené touhy.

Stěžejní otázkou je, jak naložit s ekonomikou. Znovu ji po překonání pandemie rozběhnout, aniž by se oproti dřívějšku něco změnilo? Anebo využít této příležitosti a přejít od nelítostného monopolního systému k inkluzivnímu modelu, v němž budou vedle sebe v poklidu existovat udržitelné iniciativy menšího rozsahu se zodpovědně jednajícími velkými podniky? Buď budeme pokračovat jako doposud, nebo se přestaneme chovat jako nepřemýšlející stádo. Toto rozhodnutí pak ovlivní naši budoucnost a určí, zda přetrváme, nebo se podobně jako lumíci sebevražedně poženeme do propasti.

Mějte se dobře, ať už svůj čas budete trávit rozjímáním, úvahami či případně zpytováním svědomí.

Ocitli jsme se v situaci, kterou jsme nikdy předtím nezažili. Najednou tady byl virus a velmi rychle se šířil, takže byla v celé zemi zavedena úplná karanténa. Protože šlo o bezprecedentní situaci, neměli jsme žádné zkušenosti, jak se s ní co nejúčinněji vypořádat. Ptali jsme se sami sebe, co bude dál. Zpočátku jsme byli vystrašení a bezmocní. Veškeré podnikatelské plány pro letošní rok (2020) byly prakticky okamžitě zrušeny a vzhledem k nejisté situaci jsou velmi nejisté i všechny plány do budoucna.

Všichni jsme si kladli tutéž otázku: co dál? Jak si poradit v této nové situaci karantény, úplné izolace a naprosté nejistoty, kdy to skončí? Největší strach a obavy vždy způsobuje neschopnost předvídat, co bude dál. Podobným způsobem nejprve zareagovaly i podniky. Všechny chtěly, abychom jim řekli, jak dlouho tato situace potrvá, jaká bude reakce vlády a s jakým druhem pomoci mohou počítat. Již ve velmi rané fázi začalo být jasné, že ne všichni jsme ve stejném postavení: pro některá hospodářská odvětví, jako jsou cestovní ruch a logistika, znamenala tato krize zkázu, zatímco jiným, např. IT a potravinářství, přinesla nové příležitosti a výzvy.

Měli jsme štěstí, že naše vláda, ač nově vytvořená, zareagovala rychle a adekvátně, takže jsme společně navrhovali akční, podpůrné, pobídkové a další programy. Důsledně jsme proto udržovali přímý kontakt s velkým počtem našich členů z různých odvětví, což nám umožnilo být co nejlépe informováni o situaci v jednotlivých odvětvích, shromáždit co nejvíce nápadů týkajících se nejúčinnější formy pomoci a poskytovat informace zástupcům vlády.

Co mi chybí nejvíce, je osobní komunikace a kontakty. Je pravdou, že během tohoto období se komunikovalo především on-line, zatímco komunikace osobní se z velké části vytratila. Obrovský digitalizační skok v elektronické komunikaci vzájemně mezi podniky a mezi státem a podniky, jakož i s veřejností a uživateli, lze považovat za jeden z největších přínosů pandemie COVID-19.

Výsledky nám ukázaly, že nejdůležitější je dobrá organizace a disciplína všech občanů při přijímání a respektování pokynů a opatření, protože pouze tak lze dosahovat správných řešení.

Skutečností je, že COVID-19 přinese změny v mnoha oblastech. Nevíme však ani to, jak dlouho tato pandemie potrvá, ani to, zda po jejím skončení nezačneme počítat období mezi jejími jednotlivými vlnami, protože nebudeme schopni se viru trvale zbavit. Krize se projevila ve všech oblastech – od vzdělávání a zdravotnictví až po finanční a hospodářské odvětví, jakož i jinde. Nevíme, jaká bude situace po jejím skončení, ani jak vážně bude zasažena ekonomika.

Nastane řada změn, o nichž zatím nemáme ani tušení, proto teď nemá smysl se ptát, která pracovní místa budou zrušena. Musíme všichni usilovat o to, aby byly naše podniky, a tedy i naše pracovní místa, po skončení krize co nejvíce konkurenceschopné. Toho dosáhneme nejen za pomoci státní podpory, ale také průběžným vzděláváním na všech úrovních.

Faktem zůstává, že období izolace nám jasně ukázalo, že samotná digitální komunikace nemůže nahradit osobní kontakty, ať už ve školách, při podnikání nebo při jiných činnostech. Naším cílem tedy samozřejmě je obnovení osobní komunikace, a to jak v rámci našeho sdružení, tak se všemi, s nimiž v současné době komunikujeme pouze on-line.

Na přelomu února a března jsme jako vždy v tuto roční dobu během studijních prací a diskusí spolu s našimi bulharskými přáteli oslavili svátek Martenica. Nasadili jsme si uzoučké náramky ze spletených červených a bílých šňůrek a pro štěstí jsme dostali malé vlněné panenky. Všude bylo cítit optimistické naladění v souvislosti s blížícím se jarem. Přáli jsme jeden druhému hodně zdaru do poslední fáze končícího pětiletého funkčního období EHSV.

Zaháněli jsme myšlenky na to, že by z Asie mohl přijít virus, který by narušil náš spořádaný život v srdci EU. Z jižní Evropy sice již přicházely určité signály a vážná varování, ale my jsme si mysleli, že nás před pandemií ochrání postupy evropských institucí. V nejhorším případě beztak vždy pomůže doušek domácí medicíny, „martenicové“ rakije, jak nás se smíchem ubezpečovali naši kolegové z Podunají. Žádosti o umístění dezinfekčních prostředků do jednacích sálů sice nebyly vyslyšeny, bylo nám však sděleno, že je situace pečlivě monitorována. Nedělali jsme si tedy příliš velké starosti.

Ještě ve středu 11. března jsem ve studijní skupině ECO/505 diskutoval o doporučeních na téma investičního plánu pro udržitelnou Evropu. Plánovali jsme si činnost v rámci jednotlivých sekcí a následující cesty. A pak se náš život znenadání zastavil. Bylo zakázáno volně se přemísťovat. Dalo by se to přirovnat k prudkému zabrzdění naplno rozjetého vlaku, od jehož kol prskají záplavy jisker.

Nikdo netušil, že budou zavedena omezující opatření, která se budou den za dnem neustále zpřísňovat. Otřáslo to samotnými základy našeho života. Zasáhlo nás psychické tsunami, jakýsi „smutek prostupující mysl“, jak se píše ve verších Ildefonse Gałczyńského. Byli jsme překvapeni tím, že nesmíme vycházet, a zmocnil se nás prostý strach. Nevěděli jsme, kam se obrátit o pomoc a kde sehnat potřebné produkty, a museli jsme změnit své zvyklosti.

Nenapadlo mě, že se do Bruselu dostanu až v červnu a že sem pojedu autem po prázdných dálnicích, protože ještě nebudou obnoveny letecké spoje. Vzpomínám si, jak jsem si s rozrušením vytiskl oficiální potvrzení pro cesty během pandemie COVID-19, které mi přišlo e-mailem od generálního tajemníka a bylo vystaveno 29. května 2020 ve čtyřech jazycích a opatřeno působivým kulatým razítkem. Mělo mi zaručit, že nebudu muset do karantény.

Pro jistotu jsem si to telefonicky ověřil u zdravotnických orgánů jednotlivých německých spolkových zemí, přes které jsem musel jet. 8. června jsem se v Bruselu poprvé zúčastnil hybridní schůze studijní skupiny ECO/510, 10. a 11. června pak plenárního zasedání.

Veřejnými sdělovacími prostředky i sociálními médii se již tehdy šířila záplava komentářů a také spekulací o tom, jak tento virus skutečně vznikl. Je škoda, že to zatím nebylo zpracováno v moderní literatuře ve formě podobných děl, jako je Boccacciův Dekameron ze 14. století nebo román Mor Alberta Camuse z roku 1947, které velmi věrně líčí boj lidstva s infekční nemocí a poukazují na stinné stránky lidské povahy.

V souvislosti se zkušenostmi s celosvětovým omezením volného pohybu a varováními před další vlnou šíření nákazy virem SARS-CoV-2, tentokrát v kombinaci se sezónní chřipkou, která si sama o sobě v řadě zemí každoročně vyžádá spoustu životů, dokonce i více než současná pandemie COVID-19, jsem si uvědomil význam služeb obecného zájmu. Po celá desetiletí byly tyto služby zanedbávány.

Během pandemie COVID-19 vyšlo konečně jasně najevo, že místní, regionální a celoevropští poskytovatelé těchto služeb hrají mimořádně důležitou a stabilizační úlohu. V sociální sféře konečně zavládlo přesvědčení, že hrají stěžejní roli v evropském sociálním modelu a že mohou být také pilířem oživení ekonomiky v rámci nástroje Next Generation EU a Zelené dohody pro Evropu.

Služby v oblasti energetiky, vodohospodářství, nakládání s odpady a veřejné dopravy umožnily, aby i v době naprostého utlumení ekonomiky pokračoval život v naší společnosti a lidé měli pocit jistoty. Vždyť bez dřívějších investic do těchto odvětví by nebyly možné tak samozřejmé věci, jako je ráno se doma osprchovat, uvařit si kávu nebo se včas dostat do práce nebo do nemocnice. Totéž platí, pokud jde o problémy v oblasti zdravotní péče a péče o osoby se zdravotním postižením a o seniory. Ta by nemohla fungovat, pokud by nebyly zavedeny postupy krizového řízení nebo by služby obecného zájmu nenašly podporu ze strany politiků a veřejnosti.

Stejně tak je třeba se nejprve zamyslet nad nesmírně důležitou oblastí vzdělávání, vědy a kultury v širokém slova smyslu, než si začneme stěžovat na obtíže, s nimiž jsme se potýkali během krize.

11. března: Vracím se domů, do Říma. Atmosféra je tíživá a ve vzduchu jsou cítit obavy – na severu Itálie již počítají mrtvé. Moje dcera Ilaria se vrátila z Milána, kde studuje, a ta starší, Miriam, která žije a pracuje v Barceloně, je velmi znepokojena.

Večer vyhlašuje premiér Conte karanténu na celém území státu. V „červených“ zónách na severu je již v platnosti omezení volného pohybu osob, které občany daných oblastí uvrhlo do izolace.

Zavírají se školy, odkládají se ligové fotbalové zápasy a další zábavní a sportovní akce, jsou zakázány návštěvy nemocných ve zdravotnických zařízeních. Nesmí se cestovat veřejnými ani soukromými dopravními prostředky, jsou přerušeny postradatelné výrobní činnosti.

V Itálii nastala zcela nepředstavitelná situace. Lidé jsou dezorientovaní, mají strach. Zdá se totiž, že se virus šíří nekontrolovaně a nelze jej zastavit.

Tvrdou realitu symbolizují dva výjevy: dlouhá kolona vojenských vozidel v Bergamu, která z regionu odváží mrtvá těla, jelikož na hřbitovech již není místo, a působivý a nezapomenutelný pohled na papeže Františka modlícího se na vylidněném Svatopetrském náměstí, který 28. března přenáší televizní stanice po celém světě.

Italské odbory se společně s vládou okamžitě pouštějí do práce: je potřeba zabezpečit chod základních výrobních činností, aby se občanům zaručily nezbytné dodávky zboží do supermarketů a léčiv do lékáren. Odbory nikdy nepřerušily svoji činnost. Pomáhají lidem, kteří přišli o zaměstnání, a snaží se dohodnout s podnikateli na tom, aby umožnili práci na dálku či aby byla zaručena podpora příjmu, která již není dána.

Situace v nemocnicích se vymyká kontrole. Lůžka jsou plně obsazena, jednotky intenzivní péče jsou přetížené, zdravotnický personál vyčerpaný. Zdravotní sestry, ošetřovatelé, lékaři a zřízenci musí zůstat v karanténě daleko od domova, pracují nepřetržitě a musí snášet obrovský psychický tlak, když se starají o lidi, kteří umírají bez útěchy svých blízkých.

V této fázi jsme si všichni řekli, že na tyto okamžiky nikdy nezapomeneme. Dnes se snažíme vrátit k normálu, ale virus ještě poražen nebyl. V různých členských státech se stále objevují menší či větší ohniska nákazy a každý stát na ně reaguje po svém a přijímá vlastní opatření. A právě nyní, kdy by Evropská unie měla díky obrovskému ekonomickému úsilí ve prospěch všech členských států postupovat jednotně a koordinovat opatření jednotlivých států, si uvědomujeme, jak je to stále obtížné. Sám ale nikdo tuto válku nevyhraje.

Hlas odborů byl v těchto měsících slyšet více než kdy jindy. Odbory nejsou abstraktní pojem. Jsou to zaměstnanci, kteří státu předkládají oprávněné požadavky v oblasti sociální rovnosti, důstojnosti a respektu. Ti, kteří zažili situaci v nemocnicích, domovech pro seniory, obchodech, úklidových službách, dopravě a podnicích, kde se porušují základní práva v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví na pracovišti, nám mohou navrhnout, jak změnit hospodářský a sociální model, který má zjevně své meze a ohrožuje budoucnost těch, kteří přijdou po nás.

To bych si přála pro své dcery Ilarii, která studuje v Miláně, a Miriam, která pracuje v Barceloně: svět jim šitý na míru, který bude udržitelný z ekonomického, environmentálního i sociálního hlediska.

Dopady pandemie znovu zviditelnily hranice v Evropě, někdy dokonce v rámci jedné země. Dalo by se proto předpokládat, že se tím snížil i rozsah mezinárodní spolupráce mezi regiony a městy. Opak je však pravdou.

Jaký tedy byl život během omezení volného pohybu osob v Bulharsku? Pro dynamické a energické outdoorové nadšence, jako jsem já, těžký. Byla zavedena řada omezení. Museli jsme zůstat doma a ven jsme mohli pouze na nákup v otevíracích hodinách obchodů prodávajících základní potřeby, jako jsou potraviny, léky nebo domácí potřeby. Pro pohyb uvnitř i vně obchodů platilo povinné dodržování minimálně 1,5metrového fyzického odstupu. Bylo to poměrně složité: pokud člověk opustil město Sofii, musel vyplnit formulář s uvedením důvodu a cíle své cesty. Formulář se musel na vyžádání předložit policii.

Pozitivní zprávou je, že se lidé stali mnohem soběstačnějšími a začali mnohem více oceňovat místní potraviny, místní dodavatele a krátké potravinové řetězce. Zvýšila se poptávka po potravinách od zemědělců a po potravinách kupovaných přímo od pěstitelů. Iniciativy na místní úrovni podporují zahrádkářství a drobnou produkci zeleniny a bylin.

Tržnice zůstávají veřejnosti otevřené. Jsou tradičními místy prodeje potravin, osiva, sazenic zeleniny, ovoce, zeleniny a květin. To, že zůstávají – při dodržování přísných bezpečnostních opatření – otevřené, přispívá k zachování pocitu normality a zaběhnuté rutiny.

V horských oblastech jsou velmi aktivní také místní akční skupiny. Za účelem další podpory místních producentů domácích potravin během pandemie začaly na svých webových stránkách shromažďovat a sdílet užitečné kontakty.

Pravdou je, že v důsledku různých omezení cestování a styků jsme v naší organizaci museli všichni zrušit mnoho osobních schůzek a akcí, které obvykle usnadňují navazování spolupráce a šíření výsledků. Tato omezení však naši činnost nezastavila – právě naopak. I nadále pokračujeme v účinné spolupráci na posilování horských regionů a zvyšování jejich odolnosti. V některých případech jsme přizpůsobili své pracovní plány a vyvíjíme teď společná řešení, jež by měla pomoci zranitelným regionům a městům v EU lépe se vyrovnat se současnou mimořádnou situací.

Zahájili jsme platformu nazvanou Podej ruku, jejímž cílem je podpořit solidaritu ve venkovských oblastech. Mezilidské solidaritě platforma napomáhá tím, že umožňuje navazování kontaktů mezi osobami, které potřebují pomoc, a dobrovolníky, kteří jsou ochotni doslova „podat ruku“. Její současná činnost je zaměřena na pomoc zranitelným, zdravotně postiženým a starým lidem s nákupy nebo péčí o domácnost (nikoli s osobní péčí) a na zajišťování hlídání dětí rodičům, kteří musí pracovat a nemohou pro své děti najít jiné řešení.

Ve venkovských a horských oblastech se objevila i řada dalších iniciativ, které poskytují obrázek odolnosti a silného pocitu vzájemné sounáležitosti, jemuž se v našich komunitách daří. Ponaučení, jež si z této doby odnáším, je neodkládat své životní projekty! To, co nás v obtížné době chrání, jsou naše aktivity.

Po vyhlášení omezení volného pohybu osob se ulice vylidnily. To ticho je zarážející. Je konec každodennímu shonu, přesunům do zahraničí na dvouhodinovou schůzi, troubení aut ve městě či čekání na autobus, který ne a ne přijet. Jako mnozí ostatní jsme se podřídili vynucenému odloučení a snažíme se v rámci možností přivyknout tomuto novému způsobu života. Pro mě je práce na dálku jednoduchá, pro mého manžela je však vzhledem k jeho povolání a k infrastruktuře nemyslitelná. Tato nemožnost přizpůsobit se ho však kvůli rekordní absenci jeho zaměstnanců stála několik probdělých nocí. Strach se rozšířil přinejmenším tak rychle jako samotný virus.

Nyní, když přešla první vlna, se sama sebe táži, v jakém psychickém, sociálním a ekonomickém stavu vyjdeme z této krize. Pandemie nám umožnila vytvořit si nový žebříček základních hodnot a uvědomit si důležitost ochrany životní prostředí, odhalila však také chování jednotlivců na celostátní a světové úrovni. Nikdo v Lucembursku by nevěřil, že znovu zažije uzavření hranic. Pro velkovévodství má zásadní význam přeshraniční práce a po omezení volného pohybu osob jsme se obávali mj. nedostatku zdravotnických pracovníků.

Tato krize je rovněž příležitostí k zamyšlení se nad naší vlastní zranitelností. Zjišťujeme, že jsem závislí nejen na zdravotní péči, ale také na chování druhých.

Oživit ekonomiku musíme společně. Je třeba zamezit nacionalismu a uzavírání ekonomik, i když některé země hovoří o nacionalizaci hodnotových řetězců v zájmu odolnosti. Na evropské úrovni je potřeba zvážit větší nezávislost na globalizaci. Tato krize nám, abych tak řekla, dala příležitost na chvíli se zastavit a zamyslet se nad sebou.

Jako farmaceutka jsem se v době koronavirové krize intenzivně zabývala tématem rozdílů mezi ženami a muži v otázkách zdraví. Zejména v oblasti duševního zdraví jsou během pandemie COVID-19 rozdíly mezi pohlavími značné.

Muži, zejména pak mladí, jsou častěji než ženy přijímáni na jednotky intenzivní péče a častěji umírají.

Mladé ženy od zavedení omezení volného pohybu častěji onemocní z důvodu nového pojetí své úlohy: nejisté zaměstnání, častější práce na částečný úvazek, větší kontakt s lidmi, méně možností pracovat z domova a nutnost poskytování péče.

Musíme se v rodinách znovu zaměřit na modelovou úlohu žen a starších osob, protože i starší lidé jsou diskriminováni. Budu se i nadále snažit debatovat o tomto tématu.

Sedávala jsem v té době na lavičce před naší lékárnou, kde jsem o tom diskutovala s různými rodinnými příslušníky – každému z nich udělal takový rozhovor radost.

Z ulice jsem se rovněž zdravila se seniory v oknech našeho domova pro seniory, dokonce jsme si spolu i zazpívali.

Samotu je třeba překonat a naše blízké je třeba povzbudit. To musí při podpoře pracovních míst v této oblasti zohlednit i politika, ale než se tak stane, musíme se do podpory zapojit všichni.

Hovořila jsem také s rodiči o otázce vzdělávání a zorganizovala jsem videokonference s učiteli na téma mediální gramotnosti.

Nejprve zavládl pocit strachu a ochromení

Ovládl nás skutečný strach. Tento strach vše ochromil a když jsme se každý večer dozvídali, kolik bylo nových obětí, báli jsme se o své nejbližší, o děti, staré osoby a o ty, kteří byli velmi zranitelní. Strach nám připomínal, že na nás číhá hrozivé nebezpečí.

Cítili jsme se ochromeni, když jsme zjistili, že francouzské ústřední zdravotní orgány nejsou na situaci připraveny. Zdravotníci bojovali v první linii a občané v týlu a všem chyběly základní prostředky k tomu, aby se chránili a mohli poskytovat zdravotní péči. Byli jsme ochromeni také tím, že v zemi jako Francie, včetně jejích zámořských departementů, se po zimě, kdy na ulicích probíhaly spravedlivé sociální protesty, naráz zastavila veškerá lidská aktivita, nastal naprostý klid a vylidnila se města i školy.

Svět, jehož globalizace se s pandemií ještě zintenzivnila, se z důvodu omezení pohybu osob roztříštil na množství jednotlivců, kteří od sebe zůstali izolovaní. Pandemie prohloubila všechny propasti.

Stát začal znovu jednat

Veřejné služby, zejména zdravotnictví, mají za úkol chránit životy. Postupně jim byla poskytnuta logistika prostřednictvím opatření, která byla někdy až okázale prezentována, jako například transport několika pacientů vlakem či helikoptérou. A to přesto, že soukromé nemocnice byly připravené pomoci. O pomoc je však nikdo nepožádal.

Podnikům, které zajišťují zásadně důležité služby ve městech, se dostalo pomoci od státu, aby mohly nadále plnit svůj úkol a udržovat naši společnost v chodu prostřednictvím zásobování a úklidu.

Pracovníci těchto podniků však nebyli proti viru stejnou měrou chráněni a ne vždy se jim dostalo uznání.

Poté se vytvořila odolnost

Vytvořila se díky vztahům, např. mezi učiteli a studenty, dále prostřednictvím kontaktů, telefonických hovorů, rádia, televize a médií. Tyto kontakty byly zásadně důležité i zábavné. Bylo třeba se zaměstnat, zorganizovat si čas a pracovat. Občané každý večer ve 20 hodin tleskali v oknech zdravotníkům. Od státu se jim očekávaného uznání nedostalo.

Pracovníci v sobě znovuobjevili vynalézavost. Velice rychle se rozšířila práce na dálku, kterou dříve některým zaměstnancům nepovolovali. Rodiče a zvláště matky se museli věnovat dvěma zaměstnáním – své práci a vyučování dětí.

Činnost odborových organizací spočívající v úloze prostředníka mezi zaměstnanci, zaměstnavateli a vládou znovu získala ve Francii na legitimitě. Musíme doufat, že jim bude nejen nasloucháno, ale že také budou vyslyšeny.

Evropa

Soudě podle počátečních prohlášení Komise byla ochromena i EU.

Byl ohlášen plán, který zdaleka předčil Marshallův plán. Přinesl velkou naději na obnovu. Vlády a parlament však rychle nalezly důvody pro dobře známé průtahy.

Řada malých obchodů, které měly málo zaměstnanců a likvidity, však již ve Francii zbankrotovala. Malé restaurace byly prodány pod cenou a mladí lidé, kteří začali podnikat, zkrachovali. Banky jim neposkytly žádnou pomoc. Zaměstnanci mají nárok na částečnou podporu v nezaměstnanosti až do září, ale co nastane poté? I když velké podniky získaly od států podporu, jako např. Air France-KLM (který obdržel 7 miliard EUR od Nizozemska a Francie), ostudným způsobem propouštějí zaměstnance. K tomu všemu dochází v situaci, kdy se po létě na trh práce dostane 700 000 mladých lidí.

Jaká bude budoucnost?

Budoucnost se stále více začíná podobat minulosti. Za prvé proto, že virus se stále šíří. Dále proto, že reformy, které byly aktuální před pandemií, budou realizovány i po ní, ačkoli si je pracovníci ve Francii nepřejí. Vláda ujišťuje občany, že by se z daní neměl financovat 13% propad HDP. Avšak v létě se dále propouštělo a ceny za energii, dopravu, ovoce a zeleninu atd. nadále rostly.

Organizace práce se na základě poučení z krize změní. Práce na dálku, práce prostřednictvím platforem a videokonferencí bude vyžadovat předpisy, které dosud neexistují. Po odolnosti musí přijít na řadu ostražitost. Ukáže krize, že ti ekonomicky nejsilnější ji vždy snáze překonají a že nejvíce postihne ty nejchudší? V pařížském regionu se nejvíce nemocných vyskytlo v nejchudším departementu. Bohužel to není nic nového pod sluncem.

Když v Dánsku 11. března vypukla koronavirová krize, byla jsem spolu se svými kolegy plně zaměstnána zajištěním spořádaného útlumu činnosti našich členů. Mnoho zaměstnanců muselo pracovat z domova, jiní za stresujících podmínek v nemocnicích, pečovatelských domech a ve službách, které zůstaly po celou dobu krize v provozu. Jasné odpovědi a úzká spolupráce s kolegy byly nezbytností. 

Jsem rovněž místopředsedkyní Evropské konfederace odborových svazů (EKOS), takže jsem potřebovala spolupracovat také s kolegy z jiných zemí. Byla jsem velmi ráda, že se nám – dánské vládě a sociálním partnerům – podařilo dne 14. března uzavřít trojstrannou dohodu o dočasných mzdových kompenzacích. Tato dohoda se vztahuje na zaměstnance pracující v soukromých společnostech, které mají v důsledku pandemie COVID-19 zvláštní finanční obtíže.

Společnosti využily tento nový systém kompenzací mezd tehdy, pokud se rozhodly nepřipojit ke stávajícím ujednáním o dočasném propouštění zaměstnanců bez mzdy. Byly zavedeny režimy podpory pro malé podniky, osoby samostatně výdělečně činné a svobodná povolání. Platnost některých částí dohody brzy vyprší, takže aktuálně jednáme o jejím nahrazení, tak aby byli zaměstnanci i nadále chráněni.

Já sama pracuji z domova a rychle jsem se naučila používat všechny nové virtuální nástroje. Tato doba strávená doma mohla být kvůli nejistotě týkající se budoucnosti velmi stresující, ale nakonec mi umožnila, abych se plně soustředila na svou práci a věnovala více času rodině. Jsem přesvědčena o tom, že uplynulé měsíce poskytly mně i mým kolegům příležitost, abychom se více zaměřili na naše hlavní poslání, a přispěly k větší disciplíně na schůzích. Pro mě osobně znamenaly rovněž to, že jsem se mohla soustředit na to nejdůležitější ve svém životě.

V době, kdy se prohlubují nacionalistické tendence a mnohé láká autoritářský přístup, má spolupráce na evropské úrovni zásadní význam. Je nezbytné, aby státy spolupracovaly v boji proti viru, ale také proti jeho příčinám a následkům, tím spíš vzhledem k tomu, že budoucí pandemie – stejně jako znečištění, změna klimatu nebo krize v oblasti biologické rozmanitosti – neznají hranice. Evropa má k dispozici účinné nástroje pro to, aby se rozvoj našeho světadílu znovu řídil veřejným zájmem. Tím, že zlepšíme Zelenou dohodu, společnou zemědělskou politiku a víceletý finanční rámec, bychom mohli v široké míře přeorientovat evropské a vnitrostátní projekty a financování, aby Evropa, která je přední světovou mocností, nabrala správný směr a svět byl takový, jaký má být.

Je nesmírně obtížné upřednostňovat spolupráci před soutěží, počínaje jedinci a mezinárodními vztahy konče. Hájit pouze vlastní zájem se zdá velice pohodlné. Tváří v tvář této lákavé tendenci si musíme uvědomit, že tato krátkodobá vize by nás přivedla do záhuby a dopadla by na nás silně jako bumerang. Dějiny nám ukazují, že krize se opakují. Jedná se o obrovskou výzvu, kterou nedokážeme zvládnout sami.

Proto jednoznačně vyzývám k tomu, abychom přestali být sobečtí, spolupracovali a sloužili veřejnému zájmu, a tak tyto krize překonali. Pečujme o sebe, o naše blízké, o cizí lidi v nouzi a o vše živé, co nás obklopuje, a snažme se využít naši energii k úspěšnému překonání těchto nebývalých krizí, které nás postihly.