Elena Calistru

Evropský ekonomický systém byl během nedávných krizí podroben těžké zkoušce, což se nejvíce dotklo obyčejných občanů. V našem stanovisku Nechat krize za sebou popisujeme, jaké kroky bude třeba učinit, abychom vybudovali ekonomiku, v níž budou lidé a podniky chráněni a nebudou vystavováni ekonomickým otřesům.

Nejzásadnější budou tyto tři kroky:

Zaprvé bude třeba přejít v rámci hospodářských prognóz od retrospektivní analýzy k prediktivním zásahům. Inflace vždy jako první zasáhne domácnosti a teprve později se projeví v ekonomických ukazatelích. Musíme zavést promyšlenější systémy, které nám umožní včas odhalovat problémy v dodávkách a anomálie v oblasti přenosu cen, ještě než se projeví příliš drahými účty za vytápění a neúnosnými cenami potravin. Ekonomické otřesy nejvíce ohrožují právě ty domácnosti, které jsou nejméně schopny tyto otřesy absorbovat. Je tedy nutné detailně tuto zranitelnost zmapovat, aby bylo možné zaručit cílenou ochranu.

Zadruhé je třeba zaměřit se v rámci fiskální kapacity na trvalou stabilizaci, a nikoli pouze na mimořádná opatření. Nástroj NextGenerationEU byl obdivuhodným opatřením, které však mělo jen dočasný charakter. Je třeba zavést stálé mechanismy fiskální stabilizace, na něž by dohlížela občanská společnost a které by zajistily, že reakce na krizi ochrání ty nejohroženější. Pokud jsou při správě ekonomických záležitostí opomíjeny distribuční účinky, pak se tím vytváří sociální napětí, které oslabuje právě onu odolnost, které se snažíme dosáhnout. Uplatňování sociální podmíněnosti v rámci financování Evropskou unií by nemělo být spatřováno jako byrokratická překážka – s jeho pomocí lze totiž zajistit, aby hospodářský růst přinášel lepší životní úroveň všem.

Zatřetí je třeba urychlit integraci trhu tam, kde je to pro spotřebitele nejdůležitější. Skutečnost, že naše náklady na energii výrazně převyšují náklady našich konkurentů, se promítá nejen do makroekonomických ukazatelů, ale také do každoměsíčních účtů, které zatěžují rozpočty domácností v celé Evropě. Strategické investice do přeshraniční infrastruktury a integrace trhu s energií nejsou jen nějakým abstraktním hospodářským cílem, nýbrž konkrétním způsobem, jak pomoci rodinám a podnikům, které se potýkají s vysokými existenčními náklady.

Koncipovat hospodářskou politiku bez zapojení občanské společnosti je jako vydat se na cestu bez znalosti terénu – technicky je to možné, ale z praktického hlediska to není příliš rozumné. Mohou-li se na přípravě politik plně podílet ti, na něž budou mít tyto politiky dopad, pak se tím vždy docílí lepších výsledků. Nejde přitom jen o nějakou formální konzultaci, nýbrž o to, aby byly v průběhu celého politického cyklu využívány společné poznatky organizované občanské společnosti.

Naše konkurenceschopné sociálně tržní hospodářství je třeba modernizovat, nikoli od něj upustit. Teorii, že si musíme vybrat mezi konkurenceschopností a ochranou občanů, razí ti, kdo nemají příliš velkou ekonomickou představivost. K překonání budoucích výzev bude nutné prokázat na institucionální úrovni kreativitu, díky níž se středobodem správy ekonomických záležitostí v Evropě stane ekonomická odolnost a kvalita života lidí.