Almir Hoxhaj, Albánec, který se přistěhoval do Řecka, dnes hovoří řecky stejně dobře jako svou mateřštinou. Po více než 30 letech, které v Řecku strávil, se cítí být součástí této země, ale sžít se s řeckou společností, v níž se slovo „Albánec“ používá jako nadávka, nebylo snadné. Toto je jeho osobní příběh.

Narodil jsem se v malé vesnici v okrese Avlonas, kde jsem žil do dvanácti let. Poté jsme se s rodinou přestěhovali do Tirany, ale v roce 1997 jsem se vydal za lepším životem do Řecka. Nebylo to lehké rozhodnutí. V té době, po otevření hranic, bylo běžné, že Albánci hledali bezpečí v Řecku, neboť se předpokládalo, že díky pozemním hranicím bude vše snazší. Já jsem hranici překročil osmnáctkrát. Moře jsem se bál. Vzpomínám si dokonce na svou poslední pěší cestu do města Veroia, která trvala pět dní, během nichž jsem měl i přes neutuchající déšť obrovskou žízeň. Když jsem nakonec držel v rukou plnou sklenici vody, k uhašení žízně mi nestačila. Tak začal můj život v Řecku, s plnou sklenicí vody v ruce.

Poprvé jsem se v Řecku ocitl v 15 letech, když jsem s kamarády poprvé tajně překročil hranici. Vůbec nás nenapadlo, že děláme něco nezákonného. Kdybych býval mohl do Řecka odletět, udělal bych to. Řecko, řečtina a řecká mytologie a historie mě velmi přitahovaly. V létě jsem usilovně pracoval, abych mohl podpořit svou rodinu. Můj definitivní přesun do Řecka nebyl snadný. Čelil jsem právní nejistotě, rasismu a problémům se začleněním. Vzpomínám si na jednu příhodu z té doby. Byl jsem v Řecku nelegálně, neměl jsem pojištění a neznal jsem jazyk – a do toho se mi zlomil zub. Jediné, co jsem mohl udělat, bylo vytrhnout si zub sám před zrcadlem kleštěmi, které jsem používal v práci. Ústa jsem měl plná krve.

Sžít se s řeckou společností nebylo snadné. Byl jsem migrant první generace a pořád jsem se cítil jako cizinec, jako bych měl pořád ústa plná krve. Byl jsem v zemi nelegálně a bál jsem se jít třeba jen na procházku nebo na kávu. Všude jsem narážel na rasismus, který měl mnoho podob. Jednou jsem slyšel jednoho otce, jak vyhrožoval svému malému dítěti, že pokud nebude zticha, pošle na něj toho Albánce, a ten ho sní. Stávalo se mi, že mě nechtěli pustit do kavárny, klubu a dalších míst. Na některých z nich jsem, když jsem tam chtěl poprvé zajít, dokonce uviděl nápis „Albáncům vstup zakázán“. Byli jsme pro ně špinaví, protože jsme vyznávali jiné náboženství. Dnes už jsou vztahy mezi Řeky a Albánci lepší, i když stereotypy přetrvávají. Slovo „Albánec“ používají Řekové dokonce jako nadávku. Rasismus existoval a stále existuje, ale nyní je mírnější. Časy se změnily. Rasismus tu však stále je a posilují ho finanční obtíže a nevzdělanost.

Předsudky a diskriminace mají hluboké kořeny a často na jejich základě vznikají extrémní politické a sociální ideje, které se dostaly až do Evropského parlamentu. To je opravdu smutné! Situace se sice zlepšila, problémy tady ale pořád jsou. Pro mladší generace je však situace nadějnější. Naše děti mají větší šanci, že budou společností přijaty v plné míře. To platí i pro mou dvanáctiletou dceru.

Dnes pracuji ve stavebnictví jako dodavatel a do minulosti se ohlížím se smíšenými pocity. Každý den jsem vnímal, jak těžké je zapadnout a že mě okolí nepřijímá. Díky těmto potížím však má pro mě život větší hloubku a lépe chápu důležitost integrace.

Albánie bude navždy mojí součástí. Dobře si vzpomínám na období komunistického režimu. Zažívali jsme paranoiu, strach, nejistotu a extrémní chudobu. Pád režimu přinesl úlevu, ale také nové problémy, jako byla nezaměstnanost a kriminalita. Tyto zkušenosti mě zformovaly. Naučily mě vážit si stability a svobody, které jsem nalezl v Řecku.

K Řecku mám velmi osobní vztah. Moje srdce sice patří vesnici v Albánii, z níž pocházím, můj život je ale tady. Řečtinu ovládám stejně dobře jako svou mateřštinu. Cítím, že do této země patřím, a to díky svým zkušenostem, svému úsilí a svým úspěchům. Doufám, že časem nás Řekové přijmou v plné míře a uznají náš přínos pro společnost.

Migrace je zkouška, která přináší mnoho výzev, ale také příležitostí, a ty mě coby albánského migranta v Řecku nemohly minout. Můj příběh je příběhem o výzvách, sžívání se a naději.

V budoucích letech plánuji dále žít v Řecku, které je mým domovem, a Albánii si představuji jako rovnocenný členský stát Evropské unie. Ta je dnes domovem nás všech.

Almiru Hoxhajovi je 47 let. Žije a pracuje v městečku Tripoli, které se nachází na řeckém poloostrově Peloponés. Má dvanáctiletou dceru. Jeho oblíbeným městem je Berlín. Plynně hovoří a píše řecky a do řečtiny přeložil knihu „Epos o jitřních hvězdách“ [Το έπος των άστρων της Αυγής] od albánského autora Rudiho Erebary. Tato kniha, která popisuje tragédii albánského lidu ve 20. století, získala v roce 2017 Cenu Evropské unie za literaturu. Její příběh se sice odehrává v minulém století, podstata totality, fašismu a iracionalismu je však bohužel stále relevantní i dnes, kdy nabývá „moderních“ podob.