EHSV info

Devátý ročník Evropského fóra pro migraci (EMF) pořádaného Evropským hospodářským a sociálním výborem (EHSV) a Generálním ředitelstvím Evropské komise pro migraci a vnitřní věci se zaměřil na otázku, jak se může občanská společnost zásadním způsobem zapojit do budoucího provádění Paktu o migraci a azylu, a zároveň vyzdvihl konkrétní práci, kterou v terénu odvádějí organizace občanské společnosti.

Hlavním tématem EMF, které se konalo v Bruselu koncem listopadu loňského roku, byl Pakt o migraci a azylu, jenž vstoupil v platnost v červnu 2024. Účastníci se zabývali jeho prováděním, jež bude brzy zahájeno, a tím, jak může občanská společnost pakt podpořit a jak napomoci jeho uplatňování humánním způsobem. Dalšími tématy této akce byly rovněž nový stálý mechanismus solidarity, který lépe propojuje azylové řízení a řízení o navrácení, odpovídající podmínky přijetí a akční plán pro integraci a začleňování na období 2021–2027.

Ve svém úvodním proslovu uvedla dosluhující evropská komisařka pro vnitřní věci Ylva Johansson: „Jsem ráda, že jedním z mých posledních veřejných vystoupení ve funkci komisařky je právě projev na Evropském fóru pro migraci, které je zásadně důležitou platformou, v jejímž rámci mohou organizace občanské společnosti, členské státy a tvůrci politik EU řešit výzvy a příležitosti v oblasti řízení migrace. Diskuse, které jsme v průběhu let vedli, byly vždy inspirativní. Společně můžeme budovat silnější a odolnější komunity, prosazovat naše hodnoty a zajistit, že Evropa bude i nadále skýtat útočiště a příležitosti.“

Předseda EHSV Oliver Röpke komisařce poděkoval za její úsilí o reformu migrační politiky EU. „Musíme zajistit, aby byl pakt o migraci prováděn co nejhumánnějším a nejudržitelnějším způsobem. Jediná možná cesta k tomuto cíli spočívá v tom, že budeme naslouchat organizacím občanské společnosti, které působí v terénu. Pakt byl sice přijat, ale práce ještě zdaleka není hotova – vlastně se dá říci, že opravdová práce právě začíná,“ upozornil.

EMF bylo zřízeno v roce 2015 jako platforma pro dialog mezi občanskou společností, institucemi a orgány o otázkách týkajících se migrace a integrace státních příslušníků třetích zemí. Schází se jednou ročně a diskutuje se na něm o nejnovějším vývoji politik a sbírají a vyměňují se informace o tom, jak jsou evropské politiky prováděny v praxi na regionální a místní úrovni.

Fórum si každý rok stanoví jiné hlavní téma, které se vybírá na základě konzultací, jež probíhají několik měsíců před konáním akce a do kterých přispívají organizace občanské společnosti. Dosud se zabývalo například otázkami bezpečných migračních tras, přístupu migrantů k právům a službám a do EU, inkluzivnějšího evropského trhu práce pro migranty či úlohy mladých lidí.

EHSV již přijal zásadní stanoviska k hlavním tématům v oblasti migrace a azylu včetně Paktu o migraci a azylu, nařízení o řízení azylu a migrace, balíčku opatření týkajících se bezpečnostní unie / schengenského balíčku a Akčního plánu pro integraci a začleňování na období 2021–2027. EHSV v roce 2009 také zřídil stálou skupinu Přistěhovalectví a integrace, jejímž úkolem je pomáhat konkretizovat úlohu EHSV coby prostředníka mezi občanskou společností a orgány a institucemi EU v otázkách týkajících se migrace a která se zároveň snaží podporovat rozvoj společné evropské přistěhovalecké a integrační politiky. (lm)

Hanna Jarzabek, španělsko-polská dokumentární fotografka a kandidátka na cenu fondu investigativní žurnalistiky pro Evropu (Investigative Journalism for Europe) „IJ4EU Impact Award“ za rok 2024, vykresluje pochmurný obraz situace na polsko-běloruské hranici, kde se tisíce uprchlíků pokoušejí dostat přes Bělověžský prales nazývaný „Džungle“.

Hanna Jarzabek

Od listopadu 2021 se tisíce uprchlíků, zejména z blízkovýchodních a afrických zemí, pokusily přejít přes Bělověžský prales, jenž je posledním zbývajícím evropským pralesem a rozprostírá se podél hranic mezi Polskem a Běloruskem. Někteří uprchlíci jej nazývají „Džungle“. Přejít jej je nebezpečné a náročné, obzvláště pro ty, kteří nejsou zvyklí na drsné klima severovýchodní Evropy. Mnozí uprchlíci zde uvázli na dlouhou dobu a potýkají se s extrémními podmínkami, jako je nedostatek jídla a vody, a v zimě jim vážně hrozí podchlazení či umrznutí. Pokud je chytí příslušníci pohraniční stráže, jsou obvykle donuceni vrátit se zpět za hranice, což znamená zůstat v lese na běloruské straně, často v noci, beze svědků a s telefonem, který jim byl zničen, aby nemohli komunikovat s okolním světem. K tomuto nucenému navracení, kterému se říká „vytlačování“, dochází i za extrémních podmínek a výjimky neplatí ani pro těhotné ženy nebo jednotlivce na pokraji hypotermie. I ti jsou vyhoštěni na běloruské území. Někteří uprchlíci byli prý vytlačeni vícekrát, a to až sedmnáctkrát.

Předchozí polská vláda nechala na hranicích postavit zeď s žiletkovým drátem Concertina nahoře a zesílenými základy. Ta stejně jako podobné bariéry jinde neodradí lidi od pokusů proniknout do Evropy, jen pro ně bude dalším rizikem vážných zranění. Pohraniční stráž má v lese rovněž nainstalované kamerové pasti, jež detekují pohyb uprchlíků a humanitárních pracovníků. Bez uprchlických táborů se uprchlíci skrývají v lese, aby nebyli nuceně navráceni do Běloruska, a kvůli čím dál většímu počtu vojáků je pro ně obtížné dostat se k humanitární pomoci.

Její poskytování na těchto hranicích ostatně naráží na značné překážky od samého počátku. Poté, co krajně pravicová vláda v říjnu 2023 ztratila moc, se doufalo ve změnu migrační politiky, avšak pokud jde o násilí, odmítání a omezený přístup k lékařské péči, zůstalo vše jako dřív. Organizace Lékaři bez hranic poskytuje v současné době na 400kilometrovém úseku hranice lékařskou péči s pouhými třemi zaměstnanci na částečný úvazek. Na rozdíl od jiných příhraničních regionů s podobnými migračními toky zde tato organizace nemá stálou základnu. Její zaměstnanci čelí obtížným podmínkám, často poskytují pomoc ve tmě a bez náležitého vybavení pro stanovení přesné diagnózy. Přizpůsobují léčbu lesním podmínkám, ať již jde o podávání intravenózních infuzí v noci, nebo o poskytnutí neodkladné lékařské pomoci v závažných případech, jako je potrat.

Po výstavbě zdi nyní vedle zdravotních problémů dochází k různým druhům zlomenin, neboť lidé, kteří se snaží zeď přelézt, někdy spadnou až z 5 metrů. Některé zlomeniny vyžadují složité operace a měsíce rekonvalescence. V takových případech, stejně jako u podchlazení, je jediným řešením přivolat sanitku s vědomím, že daná osoba bude zadržena a během pobytu v nemocnici ji budou hlídat příslušníci pohraniční stráže. Po jejím propuštění z nemocnice pak pohraniční stráž na základě vlastních kritérií rozhodne, zda ji pošle do uzavřeného střediska pro cizince, nebo do střediska otevřeného. Podle toho, co mi řeklo několik osob, s nimiž jsem hovořila, došlo k situacím, kdy byli někteří uprchlíci po skončení pobytu v nemocnici přepraveni pohraniční stráží zpět do lesa a navráceni na běloruskou stranu. A vše začalo nanovo.

V posledních měsících se také neustále zvyšuje počet vojáků rozmístěných na polsko-běloruské hranici, což odráží rostoucí napětí v regionu. V červnu 2024 bodnul jeden z migrantů na hranicích polského vojáka, který později svým zraněním podlehl. Nová vláda na to reagovala tím, že zintenzivnila svou protimigrační kampaň a přijala zákon umožňující vojákům používat zbraně, kdykoli to považují za nezbytné, aniž by se z toho museli zodpovídat. Toto rozhodnutí vzbuzuje značné znepokojení, zejména ve světle předchozích alarmujících incidentů, kdy byla použita síla. Například v říjnu 2023 byl syrský uprchlík za dne střelen do zad a utrpěl vážná zranění. V listopadu 2023 pak humanitární dobrovolníci nahlásili, že když se pokoušeli poskytnout pomoc, příslušníci pohraniční stráže bez náležitého předchozího varování vystřelili jejich směrem. Nový zákon nejenže tyto nebezpečné postupy normalizuje, ale také vytváří atmosféru beztrestnosti, což dále ohrožuje jak uprchlíky, tak osoby nabízející humanitární pomoc. Takováto politika, která uděluje vojákům pravomoc, na niž se nevztahuje kontrola, podkopává základní lidská práva a mohla by vést k eskalaci násilí v již tak nestabilním příhraničním regionu.

Donald Tusk se snaží působit otevřeněji a uvědoměleji, pokud jde o lidská práva, jeho vláda však i nadále udržuje narativ vlády předchozí a migranty na těchto hranicích vypodobňuje jako hrozbu pro polskou společnost, dehumanizuje je a dává jim nálepky teroristů či zločinců. Předchozí vláda se rovněž snažila označit humanitární pomocníky za osoby napomáhající obchodování s lidmi – tedy trestnému činu, za nějž lze uložit trest odnětí svobody až na osm let. Zdá se, že tato politika bude pokračovat i za vlády Donalda Tuska. Dne 28. ledna 2025 čeká pět humanitárních dobrovolníků, kteří v roce 2022 pomohli irácké rodině a jedné osobě z Egypta, soudní řízení a hrozí jim právě tento tvrdý trest.

Nově oznámená migrační politika (říjen 2024) navíc zavdává málo příčin k optimismu. Nárazníková zóna, která byla zavedena v červenci loňského roku, zůstává zachována. Přístup humanitárních organizací, včetně Lékařů bez hranic, jakož i novinářů, je tudíž silně limitován, čímž se brání poskytování pomoci uprchlíkům a dokumentaci porušování lidských práv ze strany polských orgánů.

Nejkontroverznějším aspektem uvedené politiky je však plán na pozastavení práva na azyl na této hranici, což je opatření, které je v očividném rozporu se základními lidskými právy uznanými v celé Evropě. Tato politika bude mít navíc dalekosáhlé důsledky pro místní obyvatelstvo v příhraničním regionu, nebyla však předem konzultována ani s ním, ani s humanitárními organizacemi. Tyto organizace, jež neúnavně pracují a poskytují pomoc, rovněž získaly zásadní znalosti o situaci a potřebách uprchlíků, kteří se snaží dostat přes hranice, a o výzvách, jimž čelí. Ignorování těchto poznatků nejenže oslabuje humanitární úsilí, ale může také ještě zhoršit již tak strašnou situaci.

Tato investigativní zpráva byla vypracována s podporou grantu z fondu investigativní žurnalistiky pro Evropu (Investigative Journalism for Europe; IJ4EU).

Hanna Jarzabek je španělsko-polská dokumentární fotografka žijící v Madridu, která se věnuje oboru politologie a má zkušenosti jako politická analytička agentur OSN. Ve své práci se zaměřuje na témata, jako je diskriminace, genderová identita, sexuální rozmanitost a migrační toky podél východních hranic EU, a zpracovává je citlivě a s respektem. Její díla byla zveřejněna ve významných periodikách, jako je El País a Newsweek Japan, vystavována v různých zemích a ověnčena řadou ocenění, včetně nominace na cenu IJ4EU Impact Award za rok 2024 a ceny Leica Oskar Barnack Award za rok 2023.

Fotografie z projektu „Džungle“:

Tzv. „zákopová noha“ – plísňová infekce, která postihuje chodidla – patří k nejčastějším zdravotním problémům uprchlíků, kteří se pokoušejí dostat přes Bělověžský prales (říjen 2022). 

Barbara Matejčić, a freelance journalist from Croatia, has had the 'List of Refugee Deaths' - a record of people who tried to reach safety in the EU from 1993 to present day - printed out on her desk for a long time. This 'catalogue of refugee despair and the cruelty of Europe's border regime' has served as a reminder that she needs to do something about it. In 2024, she took part in a major award-winning cross-border journalism project that confirmed over 1 000 unmarked graves of migrants across Europe over the last decade. Her story Unmarked monuments of EU's shame in Croatia and Bosnia chronicles state-linked deaths along the treacherous Balkan route.

By Barbara Matejčić

As I write this, on 13 January, in Zagreb, the odds are high that someone out there on the so-called Balkan route is dying. The temperatures are below freezing; the rivers are icy, swollen, and fast-flowing, and the mountains and forests are covered in snow. People have no other way to reach the European Union and ask for asylum, so they take high-risk routes. And they do not die 'only' because they drowned, fell fatally or froze to death. They also die because the police shoot at the boats in which they cross rivers, as happened to 20-year-old Arat Semiullah from Afghanistan, whose funeral prayer I attended in Bosnia and Herzegovina. They also die because the police refuse to respond to their repeated cries for help, as in the case of three minors from Egypt who froze to death in a Bulgarian forest in late 2024.

The root of my journalistic work on migrant deaths along the Balkan route lies in the 'List of Refugee Deaths’,  compiled by UNITED, a European network of activists and non-governmental organisations. The list documents information from 1993 to the present, about who has died, where, when, how and under what circumstances, while trying to reach Europe or somewhere within Europe. Many of those on the list were refugees fleeing the wars in the former Yugoslav countries. Eleven-year-old Jasminka from Bosnia died in 1994 after her Roma family was set on fire in a refugee centre in Cologne. Lejla Ibrahimović from Bosnia took her own life on 4 December 1994 in Birmingham after the British Interior Ministry refused to grant a visa to her husband Safet. Many people on the list tragically died by suicide.

Many did so after their asylum applications were refused, or before they were due to be deported from the European country they had managed to reach or in protest of the long wait for their asylum requests to be resolved. In the summer of 1995, Todor Bogdanović from Yugoslavia was shot by French police in the mountains near the border with Italy. He was eight years old. Refugees from former Yugoslav countries crossed the borders with documents and received protection in European countries, similar to Ukrainian refugees since the war in Ukraine began. But even then, some could not cross the border legally and tried to reach safety in Western Europe by any means they could, just as non-European refugees have done over the past decade. We don't know about those deaths from the 1990s, just as we don’t know much about the ones happening today.

Twelve years ago, I printed out that list, and it has been sitting on my desk ever since as a reminder that I need to do something about it. For me, no photograph, no text, no documentary about refugees is as heart-wrenching as that bare list of dead people. Those densely written pages are a catalogue of refugee despair and the cruelty of Europe's border regime.

As a reporter, I have covered various aspects of migration, including illegal pushbacks and police violence, particularly by the Croatian police, over the past decade. I started focusing on deaths in 2023. I toured cemeteries with activists in Croatia and Bosnia and Herzegovina, sent hundreds of inquiries to state bodies, spoke to the loved ones of the deceased. It is the activists, not the police, that migrants call when their life is in danger. It is the activists who help relatives find those who have disappeared after losing contact with them. It is activists who try to identify the dead, and put up permanent gravestones. This network of compassionate people does the work that should be done by institutions.

The text Unmarked monuments of EU's shame in Croatia and Bosnia is part of what I published, and it was created as part of an international journalistic investigation into migrant deaths at the external borders of the European Union, which I conducted together with colleagues from Greece, Italy, Spain, and Poland. The series titled 1000 Lives, 0 Names: The Border Graves Investigation won the 2024 Special Award European Press Prize and Investigative Journalism for EU Impact Award (IJ4EU). 

Based in Zagreb, Croatia, Barbara Matejčić is an award-wining freelance journalist, non-fiction writer, editor, researcher and audio producer focused on social affairs and human rights in the Balkan region. She has won several awards, including the Investigative Journalism for Europe award (2024) and the European Press Prize (2024). The Croatian Journalists’ Association named her best print journalist in Croatia for her features about post-war societies in Croatia and Bosnia and Herzegovina. She writes for Croatian and international media and produces multimedia projects. She lectures in Journalism Studies at the University of VERN in Zagreb. You can find out more about Barbara's work at barbaramatejcic.com  

Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) je připraven pomoci Syřanům, kteří usoudili, že se mohou bezpečně vrátit domů. Nikdo další by však neměl být nucen vrátit se do země, která je zmítána politickou nejistotou, čelí jedné z nejhorších humanitárních krizí na světě a kde až 90 % obyvatel žije pod hranicí chudoby, uvedl zástupce UNHCR Jean-Nicolas Beuze.

Jean-Nicolas Beuze

Politická situace v Sýrii se po pádu prezidenta Bašára Asada rychle mění, a hlavním tématem dne se tak po celé Evropě stala otázka dalšího osudu největší skupiny uprchlíků na světě.

Stále více zemí EU pozastavuje rozhodování o žádostech Syřanů o azyl a některé z nich již avizovaly určité kroky, jako jsou charterové lety, finanční pobídky nebo bonusy pro navrátilce, aby uprchlíky přiměly k návratu domů. Jiné země údajně plánují dokonce deportaci Syřanů pobývajících na jejich území, a to bez ohledu na to, že v jaké fázi se nachází jejich azylové řízení.

Mají-li státy EU o udělení azylu náležitě rozhodnout, musí posoudit, zda je pro Syřany, kteří v současné době pobývají v Evropě, návrat do jejich země bezpečný. Vzhledem k tomu, že situace na místě se velmi rychle mění, však v současné době není možné dát na tuto otázku jednoznačnou odpověď. Bezpečnostní situace v Sýrii, která se zmítá mezi nadějí na mír a usmíření a hrozbou dalšího násilí, je totiž i nadále nejistá.

Miliony syrských uprchlíků, kteří žijí mimo svou vlast, usilovně přemítají nad tím, jakým způsobem ovlivní domácí události jejich vlastní budoucnost. Sami sebe se při tom ptají: Budu v Sýrii v bezpečí? Budu mít zaručena svá práva? Některým se vyhlídka na návrat může zdát reálnější než jiným, kteří ji stále vnímají s velkými obavami.

Jaká budoucnost čeká v dnešní Sýrii příslušníky etnických či náboženských menšin, kteří mají odlišné politické názory nebo se hlásí ke komunitě LGBTQ+? Odpověď je stále nejasná.

Rozhodnutí těch, kteří svůj návrat považují za bezpečný, však musíme respektovat a případně jim musíme pomoci, aby se mohli vrátit a znovu se začlenit do svých původních komunit. Nikdo další by však podle UNHCR neměl být kvůli přetrvávající nestabilitě a politické nejistotě k návratu do této země nucen.

Nucená repatriace z Evropské unie by představovala porušení práv Syřanů jakožto uprchlíků, neboť po návratu do země by jim hrozila vážná a nenapravitelná újma.

Vzhledem k pokračujícímu ozbrojenému násilí v různých částech Sýrie a nejistotě ohledně toho, jak nové orgány zajistí potřeby obyvatelstva, a zejména zranitelných skupin, považuje řada lidí myšlenky na návrat za předčasné. A jejich názor je nutné respektovat. Členské státy EU, ale i sousední země Sýrie, které více než deset let velkoryse přijímaly většinu syrských uprchlíků, proto musí i nadále dostát svému závazku a poskytnout Syřanům na svém území ochranu.

Z 1,1 milionu osob, které byly v důsledku eskalace bojů na konci listopadu vnitřně vysídleny, se jich domů nevrátilo ještě asi 627 000, přičemž ze 75 % jde o ženy a děti.

Předčasný návrat je velmi riskantní, neboť mimo jiné roztáčí kolotoč vysídlování, a to jak v samotné Sýrii, tak i za jejími hranicemi, a v konečném důsledku tak krizi ještě zhoršuje.

Kromě tohoto hromadného vysídlení čelí Sýrie jedné z nejhorších humanitárních krizí na světě. Během konfliktu byla zničena velká část syrské infrastruktury, včetně nemocnic, škol a obytných domů. Většina uprchlíků se tak nemá kam vrátit. Mnohé regiony stále trpí nedostatkem potravin, pitné vody a lékařské péče. Kvůli nedostatku základních služeb, hospodářských příležitostí a bezpečnosti je pro navrátilce obtížné zde opět vést perspektivní a důstojný život. Celých 90 % syrského obyvatelstva žije pod hranicí chudoby.

Během několika posledních týdnů výrazně stoupl počet Syřanů, kteří se dobrovolně vrátili z Libanonu, Turecka a Jordánska. Podle předběžných odhadů šlo o 125 000 osob, tj. každý den asi 7 000. Vedly je k tomu jejich osobní důvody, nicméně UNHCR je odhodlán pomoci všem, kteří se nyní rozhodnou vrátit.

Mnozí Syřané v Evropě a v sousedních zemích přemýšlejí, zda je bezpečné se vrátit, do jaké míry v zemi fungují základní služby a jak si tam budou moci opět zajistit své živobytí. Všichni však zoufale touží shledat se se svými blízkými. Řada z nich se proto chce domů zajet na krátko podívat, aby se na vlastní oči přesvědčili, jak to tam vypadá. Musí mít možnost tak učinit, aniž by se obávali, že v Evropě přijdou o postavení uprchlíka. Tyto návštěvy jsou pro lidi důležité, aby mohli se znalostí věci učinit taková rozhodnutí, jež jim zajistí lepší budoucnost, včetně bezpečného a trvalého návratu.

Musíme být trpěliví a opatrní, než nastanou vhodné podmínky, aby se Syřané mohli bezpečně vrátit domů a úspěšně se začlenit do svých komunit. Mnoho Syřanů začíná uvažovat o návratu domů, a UNHCR je připraven jim pomoci. Po letech vysídlení se tak mnohým z nich skýtá dlouho očekávaná příležitost udělat za svým životem uprchlíka tlustou čáru a natrvalo se vrátit do Sýrie. A stejně jako je Evropská unie a UNHCR podporovaly po celou dobu jejich exilu, je budeme podporovat i při návratu domů a budování nové Sýrie.

Jean-Nicolas Beuze je zástupcem UNHCR při EU, v Belgii, Irsku, Lucembursku, Nizozemsku a Portugalsku. V minulosti působil jako zástupce UNHCR v Iráku, Jemenu a Kanadě. Více než 27 let svého života zasvětil práci v oblasti lidských práv, udržování míru a ochrany dětí, a to jak v terénu, tak v centrále OSN.

Nový pakt EU o migraci a azylu, který byl po svém přijetí v květnu 2024 vyzdvihován jako historický milník, dosud neprokázal svůj přínos. Problémy, které bude třeba řešit v roce 2025, však nebudou snadné. Podle Camille Le Coz z Institutu pro migrační politiku Evropa (MPI) je geopolitické prostředí vysoce nestabilní, a proto bude vzhledem ke složité povaze tohoto paktu a ke krátkým lhůtám pro jeho provedení nutné prokázat obezřetnost a pečlivě jej vyvažovat.

Začátkem roku 2025 vyvstaly naléhavé otázky týkající se budoucnosti migračních politik v Evropské unii (EU). Nová Evropská komise vytyčila ve svém plánu provádění nového paktu o migraci a azylu jasný směr, avšak hrozí, že vzhledem k vývoji okolností se politická pozornost zaměří na jiné oblasti a finanční prostředky budou převedeny na jiné účely. Tuto nejistotu ještě zvyšují blížící se německé volby spolu s důsledky zhroucení Asadova režimu a nepředvídatelným pokračováním války na Ukrajině. Dále pokračují diskuse o modelech externalizace, ale mají hlavně podobu izolovaného politického manévrování, které se vymyká soudržné evropské strategii. Migrace je nadále účelově zneužívána na polské hranici s Běloruskem a tyto utilitární manipulace vedou ke stále větším odchylkám od práva EU. Tento rok zásadním způsobem ukáže, zda bude Evropská unie schopna postupovat tak, aby posílila důvěru a uplatnila tolik potřebná společná opatření, nebo zda jí bude hrozit ještě větší roztříštěnost.

Přijetí tohoto paktu uvítala řada evropských tvůrců politik v květnu 2024, po několika letech náročných jednání, jako historický milník. Těsně před volbami do Evropského parlamentu tato dohoda ukázala, že se Unie dokáže sjednotit a řešit některé své nejpalčivější problémy. Ústředním aspektem cílů tohoto paktu bylo řešit napětí v oblasti odpovědnosti a solidarity, zlepšit vnímání přetrvávající migrační krize a harmonizovat rozdíly v azylových řízeních mezi členskými státy. Ačkoli nový rámec z velké části vychází ze stávajícího systému, zavádí přísnější opatření, jako je systematické prověřování, posílené azylové řízení na hranicích a řízení o navracení a výjimky ze společných pravidel v případě krize. Tento pakt rovněž podporuje důraznější evropský postup, zavádí povinnou solidaritu, posiluje úlohu orgánů a agentur EU a zvyšuje evropské financování a dohled.

Toto posílení důvěryhodnosti EU, pokud jde o společné řízení migrace, by však nemuselo mít dlouhého trvání, pokud evropské státy neprovedou nová pravidla do května 2026. Tuto krátkou lhůtu je obzvláště náročné dodržet proto, že pakt vyžaduje vytvoření složitého systému, mobilizaci zdrojů a nábor a odbornou přípravu pracovníků, a to zejména v těch členských státech, jichž se tento problém bezprostředně týká. I když členské státy vypracovaly vnitrostátní akční plány, značná část této činnosti byla vykonána za zavřenými dveřmi bez jakékoli politické komunikace navenek. Tento nedostatek s sebou nese stále větší riziko, jelikož politické řízení má zásadní význam pro zachování křehké rovnováhy v EU.

Provádění nového systému navíc vyžaduje vytvořit partnerství mezi zúčastněnými stranami. Při převádění složitých legislativních textů do praktických rámců plní zásadní úlohu národní azylové agentury, přičemž agentury EU, zejména Agentura EU pro otázky azylu, již mají v tomto procesu klíčový význam. Stejně důležité je i zapojení nevládních organizací, které poskytují odborné znalosti a zajišťují mimo jiné přístup k právnímu poradenství a dohled nad novými postupy. Toto úsilí je třeba podpořit prostřednictvím silnější spolupráce, a to i pravidelných konzultací, spolehlivých mechanismů pro sdílení informací a pravidelných setkání operačních pracovních skupin.

Značnou pozornost mezitím získaly strategie externalizace, jež za řešení problémů EU v oblasti migrace považuje stále více evropských hlavních měst. Dohoda mezi Itálií a Albánií vyvolala četné diskuse o tom, zda umožní lepší řízení smíšené migrace, a postavila Giorgii Meloni do čela tohoto úsilí v celé Evropě. Zatím však nepřinesla žádné výsledky a zůstává dvoustrannou dohodou, do níž se další evropští partneři nezapojují. Další vlády zase navrhují jiné alternativní modely, jako jsou návratová centra, a způsoby, jak je začlenit do celounijního procesu.

Právě téma navracení bude v příštích měsících ústředním bodem politické diskuse. Část paktu totiž spočívá v rychlejším navracení, zejména osob, jichž se týká řízení na hranicích ve státech v přední linii. Komise a členské státy se snaží tuto naléhavou otázku řešit a zároveň ponechávají prostor pro pilotní návratová centra. Očekává se, že v březnu budou zveřejněny návrhy na přezkum směrnice o navracení. Vzhledem ke krátké lhůtě existuje riziko, že se evropští politici důkladně nepoučí z praktických zkušeností, a to navzdory pokroku, jehož bylo v posledním desetiletí dosaženo na úrovni EU v oblastech, jako je osvětová činnost, poradenství, podpora opětovného začlenění a vzájemné učení. Evropa musí být zároveň dbát na to, aby zkoušení modelů externalizace neškodilo jejím vztahům se zeměmi původu a nekazilo jí reputaci.

K těmto snahám o nastolení křehké rovnováhy dochází ve vysoce nejistém prostředí, a proto je provádění paktu nejen zkouškou pro řízení migrace, ale také v širším slova smyslu pro celý projekt EU. Zejména ze situace na polských hranicích je zřejmé, jaké konkrétní problémy nastávají, když se prosazují závazná pravidla pod tlakem nepřátelsky smýšlející sousední země. Pokud jde o Sýrii a Ukrajinu, je třeba evropská hlavní města připravit na nečekaný vývoj situace. V tomto roce bude zásadní podporovat silné evropské vedení, aby bylo možné provádět nová pravidla a nadále zkoumat inovace, které budou v souladu se společným přístupem a budou jej posilovat. To znamená, že bude třeba se zaměřit na budování odolných partnerství s prioritními zeměmi a zabránit přesměrování zdrojů na politické manévry.

Camille Le Coz je zástupkyně ředitelky Institutu pro migrační politiku Evropa – výzkumného ústavu se sídlem v Bruselu, jeho cílem je účinnější řízení přistěhovalectví, integrace přistěhovalců a azylových systémů a také to, aby byl tento proces přínosný pro nově příchozí, rodiny přistěhovaleckého původu a přijímající komunity.

Původ a sociální zázemí by nikdy neměly stát v cestě úspěchu, píše Evgi Sadegie, výkonná ředitelka společnosti Schotstek sídlící v Hamburku a Berlíně, která prosazuje rovné příležitosti a kulturní rozmanitost v profesním světě. Svými unikátními stipendijními programy chce tato společnost podporovat inteligentní, ambiciózní a motivované mladé lidi z přistěhovaleckého prostředí, aby mohli zaujmout vedoucí pozice v oblasti výzkumu, podnikání i ve společnosti. Talentovaným studentům a mladým odborníkům tak pomáhá navázat potřebné kontakty a získat odpovídající dovednosti, aby mohli plně využít svůj potenciál.

Evgi Sadegie

Německo se vyznačuje kulturní rozmanitostí, která se však stále téměř neodráží ve vrcholných patrech hospodářské sféry, vědy, kultury a politiky. Lidé pocházející z přistěhovaleckého prostředí často narážejí na překážky, které prohlubují sociální nerovnosti, neumožňují využít inovační potenciál a oslabují sociální soudržnost. V kariérním postupu řadě talentovaných lidí brání předsudky, nerovné příležitosti ke vzdělávání a nedostatek vzorů, které by je inspirovaly, a kontaktů.

Společnost Schotstek založila v roce 2013 s pár přáteli Sigrid Berenberg, která je právničkou a už řadu let se snaží podporovat sociální spravedlnost a rozmanitost. Společně s podobně smýšlejícími lidmi založila společnost Schotstek, aby inteligentním, ambiciózním a motivovaným mladým lidem z přistěhovaleckého prostředí pomáhala zaujmout vedoucí pozice. Podporuje nadané stipendisty, kteří budou v budoucnu udávat tón dění ve společnosti a ovlivní její další směřování. Řízení tohoto programu se Sigrid Berenberg naplno věnovala po řadu let jako dobrovolnice.

Společnost Schotstek je nezisková organizace, která je financována prostřednictvím darů a iniciativ realizovaných ve spolupráci s dalšími společnostmi. Její program aktivně podporuje řada partnerů, poradních orgánů a přátel, přičemž ve všech případech jde o vysoce postavené činitele pocházející z nejrůznějších odvětví a kultur. Za zmínku stojí zejména skutečnost, že tři ze sedmi partnerů i současná výkonná ředitelka společnosti Schotstek tento program sami absolvovali. Z toho je patrné, že odpovědnost v rámci samotné společnosti se tak postupně přenáší na talentované lidi, které podporuje, a Schotstek má tedy trvalý dopad.

Tuto jedinečnou podporu nabízí společnost Schotstek studentům a mladým odborníkům prostřednictvím dvou paralelních programů, do nichž porota každoročně vybere až 25 studentů v Hamburku a až 20 mladých odborníků v Hamburku a Berlíně. Po absolvování dvouletého povinného programu zůstávají účastníci v kontaktu a mohou se dále účastnit různých akcí.

Podstatou činnosti společnosti Schotstek je právě vytváření sítě spolehlivých kontaktů: mnoho mladých lidí pocházejících z přistěhovatelského prostředí nemá možnost navázat profesní či sociální vazby, které jsou pro získání pracovních příležitostí nezbytné. Společnost Schotstek jim tak zprostředkovává kontakty s bývalými studenty, poradními orgány a odborníky z oblasti podnikání, vědy, politiky, kultury a ze společnosti. Pravidelně se pořádají akce, jako jsou tematické večery a přednášky s významnými osobnostmi, na nichž mohou diskutovat o svých názorech a rozšiřovat si své obzory. Tyto vazby otvírají kariérní příležitosti a vytvářejí komunitu, která umožňuje dlouhodobou podporu a vzájemný úspěch. Hlavním posláním absolventů je nyní své znalosti a kontakty šířit, a neustále tak oblast působnosti společnosti Schotstek rozšiřovat.

Společnost Schotstek nabízí semináře a koučování, které účastníky připravují vyloženě na to, aby mohli zaujmout vedoucí pozice. Ti si díky odborné přípravě zlepšují své klíčové kompetence, jako jsou komunikační dovednosti, sebedůvěra a vůdčí schopnosti. Účastníkům se dostává také osobní podpory v podobě odborného vedení. Jsou v kontaktu se zkušenými odborníky a manažery, kteří jim mohou poskytnout cenné informace o tom, jak to chodí v profesním světě, podpořit je při plánování jejich kariéry a pomoci jim vypořádat se s profesními problémy. Mentoři jsou pro účastníky vzorem a vedou je k tomu, aby se snažili dosáhnout svých profesních cílů a překonávat překážky.

Dalším specifickým rysem programu, který nabízí společnost Schotstek, je podpora kulturního života. Účastníci navštěvují muzea, divadla, opery, galerie a další kulturní instituce, což přispívá k jejich kulturnímu vzdělávání a osobnímu rozvoji a pomáhá jim identifikovat se s městem či vesnicí, kde žijí. Tyto zkušenosti rozšiřují rozhled stipendistů a posilují v nich pocit sounáležitosti.

Společnost Schotstek se rovněž snaží podporovat rozmanitost na úrovni vedení. Původ a sociální zázemí by dnes již neměly být překážkou úspěchu. Od svého založení již společnost Schotstek podpořila stovky mladých lidí, přičemž aktivně s ní nadále spolupracuje více než 240 účastníků a absolventů. Mnozí z nich se podílejí na činnosti poradního sboru absolventů, jsou ambasadory, podporují práci na sociálních sítích nebo se dělí o své zkušenosti jako přátelé či mentoři. Každý, kdo jednou získal od společnosti Schotstek stipendium, zůstává natrvalo součástí sítě jejích kontaktů, což je model, který je zárukou jejího trvalého úspěchu. Rozšíření programu do Berlína v roce 2023 ukazuje, že koncept společnosti Schotstek lze úspěšně realizovat i v dalších městech.

Schotstek je mnohem víc než jen podpůrný program – je to hnutí, které je přesvědčivým důkazem toho, že lze cíleně podporovat a zviditelňovat talentované lidi pocházející z různého prostředí. Společnost Schotstek otevírá a vytváří příležitosti, které přesahují rámec individuálního úspěchu, a je příkladem toho, jak může Německo jako země přistěhovalectví plně využít svůj potenciál. Tím, že podporuje mimořádně nadané lidi a odstraňuje bariéry, přispívá tento program zásadním způsobem k utváření spravedlivější a perspektivnější společnosti, což je v dnešním globalizovaném světě naprosto nezbytné.

Evgi Sadegie, M.A., je držitelkou magisterského titulu v oboru Turecká studia a výkonnou ředitelkou společnosti Schotstek gGmbH, jejíž program v roce 2014 sama absolvovala. Před nástupem do této funkce vedla mentorský projekt „Yoldaş“ v Občanské nadaci města Hamburk, která podporuje děti z turecky mluvících sociálně a ekonomicky znevýhodněných rodin. Zasazovala se tak o zajištění rovných příležitostí v jedné z dalších důležitých oblastí rovnosti. Díky svým bohatým zkušenostem s řízením projektů, zejména v oblasti odborného vedení a mezikulturní spolupráce, se aktivně podílí na podpoře rozmanitosti a integrace ve společnosti.

Almir Hoxhaj, Albánec, který se přistěhoval do Řecka, dnes hovoří řecky stejně dobře jako svou mateřštinou. Po více než 30 letech, které v Řecku strávil, se cítí být součástí této země, ale sžít se s řeckou společností, v níž se slovo „Albánec“ používá jako nadávka, nebylo snadné. Toto je jeho osobní příběh.

Narodil jsem se v malé vesnici v okrese Avlonas, kde jsem žil do dvanácti let. Poté jsme se s rodinou přestěhovali do Tirany, ale v roce 1997 jsem se vydal za lepším životem do Řecka. Nebylo to lehké rozhodnutí. V té době, po otevření hranic, bylo běžné, že Albánci hledali bezpečí v Řecku, neboť se předpokládalo, že díky pozemním hranicím bude vše snazší. Já jsem hranici překročil osmnáctkrát. Moře jsem se bál. Vzpomínám si dokonce na svou poslední pěší cestu do města Veroia, která trvala pět dní, během nichž jsem měl i přes neutuchající déšť obrovskou žízeň. Když jsem nakonec držel v rukou plnou sklenici vody, k uhašení žízně mi nestačila. Tak začal můj život v Řecku, s plnou sklenicí vody v ruce.

Poprvé jsem se v Řecku ocitl v 15 letech, když jsem s kamarády poprvé tajně překročil hranici. Vůbec nás nenapadlo, že děláme něco nezákonného. Kdybych býval mohl do Řecka odletět, udělal bych to. Řecko, řečtina a řecká mytologie a historie mě velmi přitahovaly. V létě jsem usilovně pracoval, abych mohl podpořit svou rodinu. Můj definitivní přesun do Řecka nebyl snadný. Čelil jsem právní nejistotě, rasismu a problémům se začleněním. Vzpomínám si na jednu příhodu z té doby. Byl jsem v Řecku nelegálně, neměl jsem pojištění a neznal jsem jazyk – a do toho se mi zlomil zub. Jediné, co jsem mohl udělat, bylo vytrhnout si zub sám před zrcadlem kleštěmi, které jsem používal v práci. Ústa jsem měl plná krve.

Sžít se s řeckou společností nebylo snadné. Byl jsem migrant první generace a pořád jsem se cítil jako cizinec, jako bych měl pořád ústa plná krve. Byl jsem v zemi nelegálně a bál jsem se jít třeba jen na procházku nebo na kávu. Všude jsem narážel na rasismus, který měl mnoho podob. Jednou jsem slyšel jednoho otce, jak vyhrožoval svému malému dítěti, že pokud nebude zticha, pošle na něj toho Albánce, a ten ho sní. Stávalo se mi, že mě nechtěli pustit do kavárny, klubu a dalších míst. Na některých z nich jsem, když jsem tam chtěl poprvé zajít, dokonce uviděl nápis „Albáncům vstup zakázán“. Byli jsme pro ně špinaví, protože jsme vyznávali jiné náboženství. Dnes už jsou vztahy mezi Řeky a Albánci lepší, i když stereotypy přetrvávají. Slovo „Albánec“ používají Řekové dokonce jako nadávku. Rasismus existoval a stále existuje, ale nyní je mírnější. Časy se změnily. Rasismus tu však stále je a posilují ho finanční obtíže a nevzdělanost.

Předsudky a diskriminace mají hluboké kořeny a často na jejich základě vznikají extrémní politické a sociální ideje, které se dostaly až do Evropského parlamentu. To je opravdu smutné! Situace se sice zlepšila, problémy tady ale pořád jsou. Pro mladší generace je však situace nadějnější. Naše děti mají větší šanci, že budou společností přijaty v plné míře. To platí i pro mou dvanáctiletou dceru.

Dnes pracuji ve stavebnictví jako dodavatel a do minulosti se ohlížím se smíšenými pocity. Každý den jsem vnímal, jak těžké je zapadnout a že mě okolí nepřijímá. Díky těmto potížím však má pro mě život větší hloubku a lépe chápu důležitost integrace.

Albánie bude navždy mojí součástí. Dobře si vzpomínám na období komunistického režimu. Zažívali jsme paranoiu, strach, nejistotu a extrémní chudobu. Pád režimu přinesl úlevu, ale také nové problémy, jako byla nezaměstnanost a kriminalita. Tyto zkušenosti mě zformovaly. Naučily mě vážit si stability a svobody, které jsem nalezl v Řecku.

K Řecku mám velmi osobní vztah. Moje srdce sice patří vesnici v Albánii, z níž pocházím, můj život je ale tady. Řečtinu ovládám stejně dobře jako svou mateřštinu. Cítím, že do této země patřím, a to díky svým zkušenostem, svému úsilí a svým úspěchům. Doufám, že časem nás Řekové přijmou v plné míře a uznají náš přínos pro společnost.

Migrace je zkouška, která přináší mnoho výzev, ale také příležitostí, a ty mě coby albánského migranta v Řecku nemohly minout. Můj příběh je příběhem o výzvách, sžívání se a naději.

V budoucích letech plánuji dále žít v Řecku, které je mým domovem, a Albánii si představuji jako rovnocenný členský stát Evropské unie. Ta je dnes domovem nás všech.

Almiru Hoxhajovi je 47 let. Žije a pracuje v městečku Tripoli, které se nachází na řeckém poloostrově Peloponés. Má dvanáctiletou dceru. Jeho oblíbeným městem je Berlín. Plynně hovoří a píše řecky a do řečtiny přeložil knihu „Epos o jitřních hvězdách“ [Το έπος των άστρων της Αυγής] od albánského autora Rudiho Erebary. Tato kniha, která popisuje tragédii albánského lidu ve 20. století, získala v roce 2017 Cenu Evropské unie za literaturu. Její příběh se sice odehrává v minulém století, podstata totality, fašismu a iracionalismu je však bohužel stále relevantní i dnes, kdy nabývá „moderních“ podob.