Andrej Gnjot

K tomu, abyste byli v Bělorusku zatčeni, stačí, když si vyberete špatnou profesi. Jak se však ukázalo, za takovou fatální chybu můžete být zatčeni dokonce i v centru Evropy, například v Srbsku. A to s pomocí takové prestižní mezinárodní organizace, jakou je Interpol. To vše myslím samozřejmě velmi sarkasticky, ale rozhodně nepřeháním, neboť je to hořká pravda. Jmenuji se Andrej Gnjot. Jsem běloruský filmař, novinář a bývalý politický vězeň. A tohle je můj příběh.

Nápad stát se novinářem jsem dostal v roce 1999. Televize a rozhlas byly mou vášní, mým snem a koníčkem. Bylo mi tehdy 17 a ani ve snu by mě nenapadlo, že nezávislá žurnalistika bude v mé zemi považována za extremistickou a všechna ostatní média budou jen hlásnou troubou propagandy. A že něco takového bude v Evropě 21. století vůbec možné, by tehdy nenapadlo asi nikoho. Přesto právě tak to dnes vypadá v diktátorském Bělorusku: v celé zemi neexistuje jediný nezávislý sdělovací prostředek. Všechny mediální struktury má v rukou stát, který přísně dozírá na redakční politiku, což je vlastně velmi jednoduché: samozvaný vůdce Lukašenko je opěvován a každý, kdo se jej odváží kritizovat, byť konstruktivně, je označen za „nepřítele lidu“ – což je termín, který kdysi používali komunisté.

Někdy kolem roku 2005 jsem se tak coby mladý a naivní absolvent žurnalistiky pokusil prosadit ve své profesi. Během studií i po jejich skončení jsem získal mnoho praktických zkušeností v televizi i rozhlase a měl jsem jasnou představu o tom, co chci dělat. Příležitostí ale rapidně ubývalo: provoz soukromých rozhlasových stanic byl postupně ukončen nebo jej převzal stát a nezávislé televizní stanice nemohly ani získat vysílací frekvenci. Člověk neměl moc na výběr: buď se mohl zapojit do propagandy, nebo se vyhýbat ožehavým tématům, a omezit se tak jen na plytkou zábavu. Žurnalistika v Bělorusku přežila jen díky pár novinám a nezávislým internetovým portálům. Řada novinářů svou profesi opustila, mnozí byli pronásledováni. Běloruské ministerstvo informací zasílalo médiím pravidelná varování, přičemž pouze tři takováto upozornění stačila k tomu, aby jim byla odebrána licence. Podle Běloruské asociace novinářů se v letech 2020–2024 snížil počet novin o 21 %. Na běloruském trhu tak zůstaly pouze neškodné publikace, určené například pro majitele dač, milovníky humoru nebo luštitele křížovek. Všechny nezávislé společensko-politické publikace přestaly vycházet buď proto, že jejich nakladatelství uzavřely úřady, nebo se tak jejich redakce rozhodly samy, protože už prostě nemohly dělat svou práci.

Mně se naštěstí podařil kompromis: oficiálně jsem se začal věnovat režii a tvorbě, a to s velkým úspěchem. Ve volném čase jsem zároveň pokračoval ve své novinářské práci, avšak pod pseudonymem, abych neriskoval. To se ukázalo jako dobrá taktika. Díky všem svým zkušenostem a profesním kontaktům jsem mohl od roku 2020 poskytovat nezávislým médiím aktuální videomateriály a zapojit se také do občanských a politických aktivit – stal jsem se spoluzakladatelem „Svobodného sdružení běloruských sportovců SOS.BY“, což je občanské hnutí bojující za lidská práva. Těžko bych mohl být obviněn ze zaujatosti a vměšování jen proto, že jsem se rozhodl postavit za své krajany – diktatura však nemá nic společného s objektivitou, stejně jako propaganda nemá nic společného s žurnalistikou.

V roce 2021 se Bělorusko umístilo v žebříčku svobody tisku na 158. místě ze 180, což ve srovnání s rokem 2020 znamená propad o pět míst. Podle varování mezinárodní organizace pro lidská práva Reportéři bez hranic představuje „Bělorusko pro pracovníky médií nejnebezpečnější zemi v Evropě“.

Za pozornost stojí také preference Bělorusů v roce 2020, který byl rokem protestů: internet a sociální sítě tehdy představovaly hlavní zdroj informací pro 60 % dotázaných. Televizi využívalo jen 11 % respondentů, tištěná média 7 % a rozhlas 5 %. Když si to diktátorský režim uvědomil, začal jednat tvrdě a nekompromisně. A hlavně pak pod záminkou boje proti „extremismu“ začala cenzura a pronásledování. Úřady blokují přístup k obsahu médií, která pokračují ve své činnosti ze zahraničí, a jakákoli spolupráce s nimi je považována za projev extremismu.

Na konci roku 2023 bylo v běloruských věznicích zadržováno 32 novinářů. Ti jsou v nápravných zařízeních vystaveni nátlaku a nelidskému zacházení. Podle bojovníků za lidská práva držel bloger a novinář Ihar Losik z Rádia Svoboda ve vězeňské kolonii dlouhou hladovku a poté se pořezal na rukou a krku. Za svou činnost byl odsouzen k 15 letům vězení. Trestní stíhání za jakoukoli formu spolupráce s nezávislými médii považovanými za „extrémistická uskupení“ ještě zesílilo. V poslední době už nejsou pronásledováni jen zástupci občanské společnosti, ale i prostí občané, kteří novinářům poskytnou komentář k jakýmkoli společenským či politickým událostem.

31. října 2024 označil běloruský režim můj osobní účet na Instagramu za „extremistický materiál“. To znamená, že stíhán budu nejen já sám, ale i všichni, kteří v Bělorusku můj účet sledují a odebírají mé příspěvky. Za „extremistické“ označila diktatura v Bělorusku přes 5 000 internetových zdrojů. Takovými rekordními čísly se nemůže pochlubit snad žádná jiná země v Evropě! A jak se na problém běloruské žurnalistiky dívají samotní Bělorusové? Je jí podle nich věnována dostatečná pozornost? Řeknu vám upřímně, že ne. Tento problém nikoho nezajímá. Běloruský režim postupně likviduje nejen žurnalistiku jako takovou, ale fyzicky odstraňuje také profesionální novináře.

A pronásledovat se snaží i novináře a aktivisty, kteří působí mimo Bělorusko. Můj případ je toho jasným důkazem. Režim se naučil, jak zneužívat demokratické instituce k dosažení svých zrůdných cílů. Novináři, aktivisté, blogeři i politicky aktivní občané jsou stíháni za daňové trestné činy, a to hlavně za daňové úniky v minulosti. Dokonale tak lze zakrýt, že ve skutečnosti jde o politicky motivované pronásledování. Bojovník za lidská práva a nositel Nobelovy ceny Ales Bjaljacki je ve vězení kvůli obvinění z finančního podvodu. Ze stejného důvodu se za mřížemi ocitli také šéfredaktorka nezávislého zpravodajského portálu „TUT.BY“ (který režim v roce 2020 zablokoval) a její redakční kolegové. A na základě stejného paragrafu trestního zákona vydal Interpol zatykač také na mě. Trvalo mu téměř osm měsíců, než celou věc interně prošetřil a dospěl k závěru, že pátrání po mně je v rozporu s čl. 2 a 3 jeho vlastních stanov. Navzdory tomu jsem byl zatčen a strávil sedm měsíců a šest dní v hlavní bělehradské věznici. Pět měsíců jsem byl v přísném domácím vězení. Srbský nejvyšší soud dvakrát rozhodl, že mám být vydán do diktátorského Běloruska. A dvakrát jsme se s mým právníkem proti tomuto rozhodnutí úspěšně odvolali. Celý tento boj mě stál rok života a připravil mě o fyzické i duševní zdraví. To vše jen proto, že jsem si ve špatné zemi zvolil špatnou profesi. Jen proto, že jsem měl svůj vlastní názor a dal ho coby aktivní občan najevo.

Naštěstí se mi podařilo vyhrát – jinak byste tyto řádky nečetli. Díky neuvěřitelné solidaritě novinářů, politiků, občanské společnosti a dalších organizací jsem se ze Srbska dostal a nalezl útočiště v Berlíně. Tím to pro mě ale nekončí. Bude mi trvat ještě dlouho, než se z toho všeho vzpamatuju. Bojovat budu ale dál. Uvědomuju si, že jsem si své povolání vybral opravdu správně. I když to někteří považují za extremismus. Vím, že nezávislá žurnalistika je nedílnou součástí demokratické společnosti. Přesně takové, jakou toužíme vybudovat i my v Bělorusku. A doufáme, že na této důležité cestě nezůstaneme osamoceni.