Tetjana Oharkova

Počátkem letošního března jsem z Kyjeva odjížděla s těžkým srdcem. Musela jsem na dva dny do Francie na sympozium o Ukrajině, a nemohla se tak zúčastnit jednoho důležitého obřadu v Kyjevě. Naše kamarádka, básnířka Svitlana Povaljajeva bude mít na nejvýznamnějším náměstí našeho hlavního města Majdanu poslední rozloučení se svým nejstarším synem Vasylem, který padl v boji ve věku 28 let. Jeho mladší bratr Roman byl zabit v boji v létě 2022 při osvobozování Charkovské oblasti. Bylo mu 24 let.

Se sevřeným žaludkem jsem nasedla do vlaku. Mé tři děti zůstaly doma. Není to během války poprvé, co musím na chvíli pracovně do ciziny, ale tentokrát mě polila hrůza.

Vím, že při bezprostředním nebezpečí ruských balistických raket se červené varování na mobilu nerozsvítí. Na pár dní budu 2 000 km daleko od domova a nebudu mít informace o bezpečnosti svých dcer. Ten pocit byl nesnesitelný.

Pokud by varovný systém selhal, bylo by to kvůli rozhodnutí Spojených států přerušit sdílení zpravodajských informací, jejichž součástí je i systém včasného varování před balistickými střelami z ruského území. Pozastavily také vojenskou pomoc, a to až do takové míry, že dokonce zablokovaly materiál už odeslaný do Polska.

Po několika dnech jsem se vrátila na Ukrajinu. Mezitím proběhla jednání ukrajinské, americké a saúdskoarabské delegace. Ukrajina deklarovala připravenost k celkovému a okamžitému příměří – pokud tak učiní i Rusko. Donald Trump byl spokojen. Americké zpravodajské informace se obnovily, proudit opět začala i vojenská pomoc dohodnutá během Bidenovy vlády.

Důvěra je však pryč. Když vás někdo zradí, je těžké předstírat, že je vše v pořádku.

Cítí se zrazena i Evropa? Doba bezpečnostního deštníku NATO pod americkým vedením skončila. Hnutí MAGA se odvrací. Chystá se minimalizovat vojenskou a humanitární přítomnost v Evropě a vyvádí Rusko, tedy agresora, z diplomatické a ekonomické izolace.

Trump má zájem na co nejrychlejším příměří na Ukrajině bez ohledu na to, jak jej dosáhnout, protože osud Ukrajinců nepovažuje za důležitý. Chce pouze minimalizovat náklady pro rozpočet USA. USA se již neúčastní jednání, jaké nyní proběhlo na základně v Rammsteinu, a na letošní rok neplánují žádnou další vojenskou pomoc.

Mír za cenu porážky Ukrajiny americkou administrativu neznepokojuje. Vyslanci Steve Witkoff a Keith Kellogg předkládají plány na rozdělení Ukrajiny na dvě či tři oddělené části – podobně jako bylo po válce rozděleno nacistické Německo. Jako by snad Ukrajina byla agresorem, který prohrál válku.

Jenže v ohrožení je i Evropa. Trump chce snížit počet amerických vojáků v Evropě a žádá od každé členské země NATO 5% příspěvky do obranného rozpočtu, protože obranu Evropy považuje za evropský problém.

Rusko to vše pozorně sleduje. Pro Rusko není NATO bez amerického vedení obranná moc ani odstrašení. Jak dlouho by zabralo vybudovat „Evropu schopnou se bránit“, která se dokáže sama postarat o vlastní bezpečnost? Pokud se vám tato otázka bude zdát příliš abstraktní, zkuste si zodpovědět jinou: kdo z Evropanů půjde bránit Pobaltí, pokud Rusko zaútočí po cvičení v Bělorusku v září 2025?

Evropa má po zradě ze strany USA jen dvě možnosti: buď bude dnes bránit Ukrajinu tak, jako kdyby bránila sama sebe, nebo se zítra bude muset utkat s ruským vojskem na svém vlastním území. Nebude to snadné, ale žádná bitva není předem prohraná.

Koncem března mě zaujal jeden průzkum ukrajinského veřejného mínění. Přes 80 % Ukrajinců je připraveno dále bojovat proti Rusku, i bez podpory USA.

Zbývá zjistit, kolik po našem boku zůstane Evropanů.