Omezení volného pohybu osob bylo zvláštním obdobím sebereflexe. Na jedné straně připomínalo splněný sen – být doma a mít dost času na vše, co jsem vždy chtěla dělat, ale na co jsem neměla čas. Na druhé straně nám ale připomnělo, jak důležitý je pro lidi společenský život: setkávat se, komunikovat, dotýkat se, vidět ve skutečnosti – a ne jen na obrazovce – další lidi. A jak těžké je bez toho všeho žít.

Taková zkušenost změní člověku hodnoty a přiměje ho i ke změně myšlení. Zároveň však ukazuje také nové způsoby spolupráce. Je možné, že po této krizi budeme mít více schůzek on-line, které jsou mnohem jednodušší, ale zároveň nám doopravdy neumožňují vytvářet nové myšlenky společně a rozvíjet nové formy spolupráce.

Pro naši společnost z toho plyne – a ještě vyplyne – řada ponaučení. Nedokázala bych je zde uvést všechna, takže se pokusím vyzdvihnout jen některá z nich. Týkají se oblasti, kterou znám nejlépe, a tou jsou lidé se zdravotním postižením.

Krize ukázala, jak špatná je situace v zařízeních dlouhodobé péče. V nich v nedávné době zemřelo mnoho lidí se zdravotním postižením a mnoho starších lidí, a některé země tato úmrtí ani nezahrnuly do svých koronavirových statistik. Před pěti lety přijal náš Výbor stanovisko Dlouhodobá sociální péče a deinstitucionalizace . Od té doby sice došlo k určitým změnám, ale krize ukázala, kolik práce je ještě před námi.

Zároveň, ačkoliv tolik hovoříme o systémech podpory pro nejzranitelnější skupiny ve společnosti, tato krize ukázala, že navzdory všem podpůrným opatřením byli lidé se zdravotním postižením jednou z prvních skupin, které ztratily zaměstnání.

Krize je skvělou příležitostí k nalezení nejslabších článků v našich systémech podpory, a právě teď je vhodný čas udělat maximum pro jejich posílení.

Úloha organizací občanské společnosti během této krize byla a i nadále bude velmi důležitá, protože jsou nejblíže všem členům společnosti. Lidé z různých skupin potřebují podporu a organizace občanské společnosti jsou tím nejlepším místem, kde ji mohou najít.

Tyto organizace mají také nejlepší předpoklady vědět, jakou pomoc lidé potřebují, proto je nesmírně důležité je zapojit do rozhodovacího procesu.

Jak ukázaly naše zkušenosti v oblasti zdravotního postižení, existuje celá řada různých přístupů. Některé země začlenily organizace osob se zdravotním postižením do vládních orgánů s rozhodovací pravomocí (Itálie), některé jim poskytly příležitost vyjádřit své názory na velmi vysoké úrovni (Španělsko), ale v některých dalších se na tyto organizace prostě zapomnělo (Lotyšsko). Ukazuje to, jak velký význam přikládají vlády jednotlivých evropských zemí různým skupinám svých občanů.