V sobotu 26. února 2022 v pět ráno jsme se spolu s jedním kolegou bez dlouhého rozmýšlení vydali k hranicím. Od okamžiku, kdy Rusko napadlo Ukrajinu, uplynuly dva dny.

Každý zkušený fotograf podniká takové cesty dnes a denně, ale přesto i tentokrát pociťujeme rozrušení. Jedeme ještě za tmy směrem na Przemyśl. Došel nám benzín. Potkáváme spoustu dezorientovaných lidí. Poněkud úzkostná atmosféra.

A jsme na místě. Nejprve je na řadě hraniční přechod Medyka. Je tu obrovská zácpa a hodně zaparkovaných aut. Houfy lidí čekají na své příbuzné a přátele.

Blíží se první skupinka. Zažil jsem toho už hodně, ale z tohoto pohledu se mi svírá srdce. Ve skupince jdou mladé maminky. Tlačí před sebou kočárek, táhnou kufr nebo vedou za ruku děti. Pomáhají jim polští pohraničníci. Je na nich vidět dojetí.

Situace zde vypadá trochu jinak, než tomu bylo před nedávnem na těch druhých hranicích. Tady jsou příchozí radostně vítáni, se slzami v očích. Přátelé a příbuzní odvážejí tyto mladé ženy svými auty. Teď už jsou v bezpečí. Nedaleko, vlastně hned vedle nich, stojí zástup Ukrajinců, kteří se chtějí dostat zpátky do vlasti. Jsou to hlavně muži, jdou do boje s nepřítelem.

Další zastávkou je hraniční přechod Korczowa. Večer pak nádraží v Przemyśli a přijímací středisko zřízené v budově hypermarketu.

Tak to pokračuje celé tři dny.

Pokaždé je to jiné. Přibývá uprchlíků a také dobrovolníků nabízejících pomoc. A opravdu pomáhají. Vše se zdá být pod kontrolou. Obchody jsou otevřené, fungují dodávky elektřiny a člověk se zatím všude dovolá. Kupí se zásoby oblečení a potravin. Všechno se bude hodit. Jen zprávy z fronty jsou čím dál horší.

Na zpáteční cestě nás míjí dlouhá kolona vojenských vozidel. Situace je vážná. Hned za hranicemi totiž zuří skutečná válka.

Z Ukrajiny prchá stále více lidí. Jejich počet již zdaleka přesáhl milion.

Většina z nich míří do velkých měst, kde nacházejí útočiště na nádražích, na stadionech a v útulcích.