Autorka: Sandra Parthie

Přelom, přechod, transformace, strukturální změny – žijeme rozhodně v „zajímavých časech“. Evropané dnes stojí tváří v tvář několika souběžným megatrendům: změně klimatu a nezbytnosti dekarbonizace našich ekonomik; digitalizaci a potřebě nalézt nový přístup k organizaci pracoviště; deglobalizaci a nutnosti zachovat si hospodářskou relevantnost.

V průmyslu je konkurence čím dál tvrdší a globálnější. Evropané jsou již nějakou dobu zvyklí být těmi, kteří určují celosvětová pravidla, stojí v čele technologického rozvoje a těší se stále větší sociální a hospodářské prosperitě. Všechny tyto „jistoty“ jsou však nyní ohroženy. Evropě hrozí, že se v novém světovém pořádku pod čínsko-americkou nadvládou stane třetím vzadu.

„No a?“ řeknou si možná někteří. Prozradím vám, proč je to problém, a velký: Evropě chybí přírodní zdroje a po staletí byl základem její ekonomické prosperity a sociálního blahobytu mezinárodní obchod a přístup ke zdrojům – od stříbra přes koření až po ropu a plyn – a jejich využívání. V obchodních vztazích byla často dominantním partnerem a přizpůsobovala obchodní pravidla a normy svým zájmům. Mohla tak činit, neboť měla tržní sílu, byla konkurenceschopná a inovativní.

Nyní se situace mění. EU sice usiluje o dokončení svého jednotného trhu, v cestě ale ještě stále stojí mnoho vnitřních překážek a mnohé národní zájmy, jež tomuto procesu brání. A zatímco se členské státy dohadují o detailech právních předpisů, celková tržní síla EU se zmenšuje, zejména ve vztahu k Asii. Podle prognóz se hospodářský růst do roku 2030 bude nejméně z 85 % odehrávat mimo EU. Čili na trzích a podle pravidel a norem, které utvářejí jiní a kde evropské hodnoty – od sociální ochrany po práva pracovníků, sociální dialog a pracovní a environmentální normy – nehrají žádnou roli. A znamená to rovněž, že přístup k tolik potřebným zdrojům je pro evropské podniky a podnikatele stále obtížnější. Nejen proto, že roste celosvětová poptávka, a tudíž se zintenzivňuje soupeření o tyto zdroje, ale také kvůli protekcionismu a donucovacím či odvetným opatřením namířeným proti zemím, společnostem a ekonomikám, která jsou taktéž na vzestupu. Všechny tyto faktory mají dopad na přístup ke zdrojům, jako jsou vzácné zeminy a suroviny, které naše odvětví výroby potřebuje, aby mohlo fungovat a poskytovat kvalitní pracovní místa.

Tento problém se nevyřeší voláním po strategické „autonomii“. Stát se protekcionisty a jako cíl si vytyčit ekonomickou soběstačnost je vydat se slepou uličkou. Evropa nemůže být autonomní, jelikož nemá dostatek zdrojů. Musí i nadále bojovat za funkční systém mezinárodního obchodu.

Ale potřebuje strategii, jak tuto situaci řešit. Evropa musí snížit svou jednostrannou závislost všude tam, kde je to možné, musí změnit vzorce spotřeby a výroby náročné na zdroje, zvýšit své zpracovatelské kapacity a investovat do výrobních zařízení v odvětvích zaměřených na budoucnost a tato zařízení rozvíjet, a to zejména u zboží vysoké hodnoty, kde je zásadní zachovat technologický a inovační potenciál Unie.

Hlavními zásadami naší ekonomické činnosti se tudíž po právu stávají udržitelnost a klimatická neutralita. Zásadním faktorem ovlivňujícím konkurenceschopnost Evropy je energie – to, jak se vyrábí, i to, kolik stojí. Nedávný nárůst cen energií je v současné době prioritním tématem a také velkým zdrojem obav, jak pro domácnosti, tak pro průmysl a politické činitele. Jsou zde též znepokojivé historické geopolitické souvislosti. Evropa je, co se týče dodávek energie, stále do značné míry závislá na produkci externích výrobců. Změna v této oblasti pozitivně ovlivní naše hospodářství v několika rovinách: investice do většího množství energie z obnovitelných zdrojů a decentralizované dodávky energie podpoří evropské výrobce, sníží emise CO2, omezí závislost na fosilních palivech, jejichž ceny kolísají, a povedou k dlouhodobě nižším cenám energie. Pro Evropu jde tedy o politickou prioritu.

EU však nicméně není monolitický blok. Kapacity pro přizpůsobení se těmto novým potřebám a řešení těchto zlomových problémů se tedy značně liší region od regionu a stát od státu. Přechod vyžaduje investice do výzkumu a inovací, do infrastruktury, do přilákání podniků, do vytvoření příznivých podmínek produkce a výroby pro podniky, do nových technologií a materiálů. Ale taktéž do podpůrných opatření pro pracovníky a zaměstnance v sektorech zasažených strukturálními změnami, do vzdělávání, prohlubování dovedností a změn kvalifikace.

K řešení těchto požadavků nemají všechny členské státy stejné podmínky. Rozdíly mezi státy se navíc prohloubily kvůli pandemii a jednotlivé vlády mají velmi odlišné programy a priority. Tyto rozdíly by však neměly zamlžit vizi politických lídrů – změna klimatu nebude čekat na příští volby, finanční prostředky na digitální a ekologické investice jsou k dispozici a zlepšení kapacit a řádná veřejná správa nejsou žádnou magií, nýbrž otázkou politické vůle. Občané jsou si vědomi, že probíhají strukturální změny. Chceme-li je přesvědčit, aby podporovali politická opatření, jejichž pomocí bychom se s těmito změnami vypořádali, bude zapotřebí rozsáhlá činnost v oblasti konzultací a komunikace, především se sociálními partnery a představiteli občanské společnosti.

Sandra Parthie je ředitelkou bruselské kanceláře Institutu pro německé hospodářství. Je členkou skupiny Zaměstnavatelé v Evropském hospodářském a sociálním výboru a zpravodajkou stanoviska EHSV k tématu Jak přispějí vybrané průmyslové ekosystémy ke strategické autonomii EU a dobrým životním podmínkám jejích občanů?