Mám štěstí. Olympijské hry v Paříži byly devátými hrami, kterých jsem se zúčastnil. Ty první byly v roce 1992 v Barceloně. Na čtyřech hrách jsem byl jako sportovec, který dosáhl na stupně vítězů. Zbylých pět jsem zažil ze všech možných pohledů: jako divák, jako člen Mezinárodní vzpěračské federace a jako trenér národního týmu Spojených států amerických. Během těchto desetiletí, kdy jsem se pohyboval v olympijských kruzích, jsem byl svědkem mnoha změn. Kromě místa svého konání mají olympijské hry i další typické znaky. Díky vývoji v oblasti televizních přenosů se diváci mohou ke sportovcům přiblížit. Mohou nyní vidět emoce v jejich tvářích. Zařazení nových sportů na program olympijských her láká mladé diváky a seznamuje nás s disciplínami, o nichž jsme dosud neslyšeli. Koncepce bezpečnosti nám všem zároveň připomíná, že žijeme v nepředvídatelném světě, v neklidné době.

Na olympijských hrách se tudíž vše mění. Vše – s výjimkou olympijského ducha a snů sportovců. V dnešním světě jsou olympijské ideály aktuálnější než kdy jindy. Olympijský duch navíc často předbíhá svou dobu. Myšlenky jako začlenění, přijímání rozmanitosti a harmonické soužití byly podstatou olympijského ducha po celá desetiletí, dlouho předtím, než se staly předmětem společenského diskurzu. Jako sportovec, jako olympionik, který ví, s jakými bolestmi je spojeno provozování sportu na tak vysoké úrovni, se však musím soustředit v prvé řadě na sportovce. Pro mnoho těchto mladých lidí jsou olympijské hry smyslem jejich existence, něčím, co naplňuje jejich život a utváří jejich sny. Proto – pro mě osobně – není sledování olympijských her jen o výsledkové tabuli nebo žebříčku. Jde o to vidět výrazy ve tvářích sportovců. Vidět jejich štěstí i smutek, slzy i jásot. Jde o lidské bytosti, které se ze všech sil snaží překonat sebe sama.