Ionuţ Sibian, člen EHSV, Rumunsko

V Rumunsku několik organizací občanské společnosti, mezi jinými FONSS, Afterhills Association, Parentis Association a Our Smile Group Association, spojilo síly se správou města Iasi, kde provozují uprchlické centrum pro Ukrajince prchající před válkou. Poslechněte si jeden z řady dojemných příběhů dneška, který mi vyprávěla kolegyně Mihaela Muntean.

Jako první z uprchlíků dorazila do Centra humanitární a sociální pomoci pro uprchlíky CTR Nicolina Iasi dvouměsíční Jovana – uzlíček tichý jako maminka, která ji přinesla v náruči, pobledlá po porodu v krytu a pochodu, který trval 21 dnů. Po nich přišel vysoký otec dítěte Roman, jeho matka a jeho dědeček ve věku 86 let. Z plného auta tak vystupují hned čtyři generace a pomalu se ubírají k recepci.

- Odkud jste přijeli?
- Charkov!
Hlas je zlomen bolestí, jako se mluví o vězení.

Neměli jsme ještě oficiálně otevřeno, zavolal mi však kolega z celnice s dotazem, zda bychom je mohli přijmout, a tak jsme je ubytovali na dvou podlažích, která tu máme pro zranitelné osoby.

Děvčátko se narodilo ve válečných podmínkách tři dny po jejich odchodu z domova. Jakou hrůzu musela ta maminka zažít... Roman pak nejspíše musel řešit mučivé dilema, zda jít do boje, nebo chránit tak početnou skupinu zranitelných blízkých.

Když vystoupili z auta obtěžkáni zavazadly, požádali jen o možnost ulehnout ke spánku. Po první noci mi vyprávěli, jaké u nás máme ticho... Jen ta maličká byla neklidná a slepnoucí stařec se držel stranou a s nikým neprohodil ani slovo. Zažil válku už jako mladík. Opíraje se o hůl dnes nese břímě pokročilého věku a životní zkušenosti, kterou nelze odložit, jen ztěžka vláčet z lůžka na lůžko.

První den v centru se nesl ve znamení koupele a masáže pro Jovanku, kterou zajistil náš tým Parentis. Vlastně jsme se všichni točili kolem nich. Nazítří ráno už byli odpočatější. Malá se za celou noc dokonce ani jednou neprobudila k nakrmení.

Následovalo několik klidných dní ve společnosti hovorné a sympatické babičky, diskrétní a milé maminky a rozkošného miminka. Roman se rychle pustil do práce pro ostatní uprchlíky a pomáhal, kde se dalo, snad ve snaze oplácet přízeň, jíž se jim dostalo. Prali jsme spolu, věšeli prádlo a vyprávěli si. Starý pán postupně roztál, začal odpovídat na pozdravy a vždy byl včas u stolu.

Tento klid po několika dnech narušil pokus Romanovy matky a manželky odjet s dcerkou do Belgie. Na letišti se zjistilo, že odcestovat může pouze matka. Manželka neměla biometrický pas.

Nechci si představovat, jak se cítila žena, která opouštěla syna, vnučku i svého otce. Jak skličující bylo spatřit Romana, který se vrátil s holčičkou v náruči. Nakonec našli způsob, jak zařídit cestu i pro mladou maminku i s miminkem. Zůstali pouze muži, tiší, skleslí a zahloubaní každý do svých myšlenek a bezmoci. I oni se však brzy znovu vydali na cestu. Za sebou nechali vzpomínky na uprchlíka, který se na čas stal kolegou, společně prožitou radost nás všech, když nám jednoho rána maminka řekla, že maličká se uklidnila a spala jako kotě, a zůstal nám i Romanův děkovný lístek na rozloučenou, vyjadřující nekonečnou radost, že se mohli stát svědky zázraku jménem Jovana – dítěte, které trvalo na tom, že se narodí v době, kdy jiní umírají.