Tato situace je pro mne něčím zcela novým, ještě nikdy předtím jsem žádnou pandemii nezažil. Na internetu jsem našel seznam deseti nejhorších pandemií v dějinách lidstva a dozvěděl jsem se, že tou poslední, jež předcházela pandemii COVID-19, byla španělská chřipka v roce 1920. Jsem sice možná starý, ale ne až zas tak moc.

Moje žena má sníženou odolnost vůči choroboplodným zárodkům, a velmi snadno tedy chytí nějakou nemoc. Pokud se tak stane, pak je u ní obrovské riziko vzniku chronického respiračního onemocnění. Z tohoto důvodu se usilovně vyhýbáme kontaktu s jinými lidmi. Pro nás oba je to nová zkušenost. Ona se víceméně izolovala od světa, aby se nenakazila. A já musím dělat věci, které měla doposud na starosti ona, například chodit na nákupy. Před touto krizí jsem při nich pomáhal tím, že jsem metr za ní tlačil nákupní vozík, který ona plnila potravinami. Teď je tomu jinak.

Tlačit nákupní vozík je snadné – prostě jedu za ní a dumám nad tím, jak změnit svět k lepšímu, zatímco ona do vozíku ukládá zboží. Od té doby, co je to na mně, se dlouze zastavuji u každého regálu, protože nevím, po čem sáhnout. Nákupní seznam říká, že je třeba koupit kávu. V nabídce jsou ale desítky různých značek a všechny vypadají stejně. Dále tu máme toaletní papír, ale kolik má mít vrstev? Jednu, dvě, tři, nebo čtyři? Když jdu do supermarketu s manželkou, jsme venku za pár minut, protože ona ví, co chce koupit a kde to najde. Pro mě jsou obchody bludištěm. Jen u piva si umím rychle vybrat, všude jinde trávím mučivým rozhodováním celé hodiny.

Počáteční reakce Nizozemců na pandemii mě překvapila – byla jednotná a solidární. Bohužel se však ukázalo, že určitá nevelká skupina vzájemně spřažených a jinak zavrženíhodných jedinců má velmi krátkou paměť a že se jejich solidarita během několika týdnů vypařila. Lidé přestali dodržovat pravidla a nařkli vládu, že porušuje jejich základní práva a omezuje jejich čtyři svobody. Pustili se tedy se státem do lítého soudního sporu, aby se domohli svého nezcizitelného práva pořádat večírky.

Naštěstí žijeme v Evropě, kde je (ve většině členských států) v poměrně velké míře zaručeno respektování demokracie a právního státu a zdravotní péče má ve srovnání s ostatními částmi světa velmi dobrou úroveň. Je jasné, že generací, která v důsledku pandemie trpí nejvíce, jsou s ohledem na svůj věk mladí lidé. V 19 letech chce člověk randit, sbírat první sexuální zkušenosti a bezhlavě se zamilovávat. V době pandemie je však i sebenevinnější objetí tabu. V mladých lidech to vyvolává pocit nejistoty a frustrace z neukojené touhy.

Stěžejní otázkou je, jak naložit s ekonomikou. Znovu ji po překonání pandemie rozběhnout, aniž by se oproti dřívějšku něco změnilo? Anebo využít této příležitosti a přejít od nelítostného monopolního systému k inkluzivnímu modelu, v němž budou vedle sebe v poklidu existovat udržitelné iniciativy menšího rozsahu se zodpovědně jednajícími velkými podniky? Buď budeme pokračovat jako doposud, nebo se přestaneme chovat jako nepřemýšlející stádo. Toto rozhodnutí pak ovlivní naši budoucnost a určí, zda přetrváme, nebo se podobně jako lumíci sebevražedně poženeme do propasti.

Mějte se dobře, ať už svůj čas budete trávit rozjímáním, úvahami či případně zpytováním svědomí.