Konstantina Manoli

Nelze popřít, že výkon volebního práva je silným nástrojem k vyjádření názoru a ovlivnění politiky. Ve volbách si ostatně všichni vybíráme toho, kdo nám osobně připadá nejvhodnější, aby nás zastupoval, stejně jako naše přesvědčení a náš systém hodnot. Většinou však bohužel většina lidí spíše sílu volebního práva přehlíží, a pro nás mladé to platí o to více.

Vášnivě hlásáme chuť měnit svět, tvořit lepší budoucnost pro všechny a pro příští generace, a pak nás kdesi v půli cesty přepadne pocit, že naše názory, hodnoty ani ideály už nikoho nezajímají nebo je nemáme jak prosadit, a necháme toho.

Jako mladá žena z Řecka vím přesně, jaké to je. Dobře znám, jak frustrující je marné volání, pošlapávání našich práv a pocit bezmoci, když už nevidíte, co víc udělat. Někdy při sebevětší snaze nejdou věci tak, jak jsme chtěli. Právě v takových chvílích, pod tíhou marného snažení, často zapomínáme na jeden základní fakt – náš volební hlas je naše síla! Jak jednou prohlásil Barack Obama, není hlasu, na němž by nezáleželo.

Bohužel se obávám, že nejde jen o moji zkušenost, ani o něco ryze řeckého nebo spojeného s mladými lidmi či ženami. Pravda je taková, že popsané pocity mají mnozí bez ohledu na věk, etnickou příslušnost, pohlaví, náboženské vyznání nebo osobní situaci.

Hlasování ve volbách je náš kolektivní projev vůle, jakou si přejeme budoucnost. Chceme-li vepsat naše sny a hodnoty do rozhodování o naší společnosti, musíme vzít věci do vlastních rukou. Musíme jednat, prostě proto, že náš hlas je klíčem k bráně budoucnosti, kde bude slyšet hlas aktivní mládeže.

Vzpomeňme též slova Johna Lewise: „Když ne my, tak kdo? Když ne teď, tak kdy?“