EHSV v prosinci uspořádal projekci filmu Pod šedým nebem, jehož protagonistkami jsou běloruské novinářky, které zaplatily vysokou osobní cenu za informování o politických bouřích ve své vlasti.

Film Pod šedým nebem, jenž je prvním celovečerním filmem bělorusko-polské filmařky Mary Tamkovič, vypraví srdceryvný příběh Leny, běloruské novinářky, která se ocitne ve vězení poté, co v přímém přenosu informuje o tvrdém zákroku vlády proti pokojné demonstraci na Náměstí změn v Minsku. Děj se odehrává v roce 2020, kdy se Běloruskem prohnala nebývalá vlna protestů poté, co byl Alexandr Lukašenko ve zmanipulovaných volbách pošesté zvolen prezidentem.

Lena a její kameramanka Olja jsou zatčeny, když navzdory tomu, že je vypátral policejní dron, pokračují v natáčení protestů. V dějové zápletce, jež jako by vypadla z Kafkových absurdních románů, Lenu nejdříve obviní z organizování nepokojů a narušování veřejné dopravy, aby proti ní vzápětí vznesli obvinění z velezrady. Z původně sedmidenního zadržení se po tajném soudním procesu stane osmiletý trest odnětí svobody. Její kolegyně je odsouzena na dva roky. Lenin manžel Ilja, kterého policie poplatná režimu šikanuje, se zoufale snaží dostat ji z vězení, a dokonce se Lenu snaží přesvědčit, aby výměnou za svobodu přiznala vinu. To ale Lena udělat nemůže.

Předlohou pro film je skutečný příběh běloruských novinářů z TV Belsat. Jsou jimi Kacjaryna Andrejeva, její manžel Ihar Iljaš a její kolegyně Darja Čulcova. Zatímco Darja si svůj dvouletý trest odpykala, Kacjaryna a Ihar jsou momentálně ve vězení, přičemž Kacjaryna si odbývá dlouhý trest odnětí svobody v délce osmi let a tří měsíců. A nejsou zdaleka jediní: dle Běloruské asociace novinářů bylo na konci roku 2024 za mřížemi stále 45 pracovníků z oblasti sdělovacích prostředků. Mnozí z nich čelí tlaku i po svém útěku do zahraničí.

Světová premiéra filmu proběhla v červnu 2024 na filmovém festivalu Tribeca v New Yorku.

EHSV dne 13. prosince uspořádal projekci filmu Pod šedým nebem za přítomnosti režisérky Mary Tamkovič. Projekce byla součástí semináře Jak běloruské nezávislé sdělovací prostředky podporují budování odolné a demokratické společnosti.

EHSV info položilo Maře Tamkovič několik otázek týkajících se tohoto filmu:

Jak přesně film zachycuje skutečné události a osud Kacjaryny Andrejevy? Použila jste skutečné záběry z protestů v roce 2020 a z jejího soudního procesu?

Skutečné záběry jsou ve filmu využity vícekrát. Protest, který obě hlavní postavy na začátku filmu živě přenášejí, Kacjaryna Andrejeva a Darja Čulcova skutečně natočily. Jsou to reálné záběry, které jsme zapracovali do hrané scény. Záznam zadržení Ramana Bandarenky, který protagonistky sledují na svém laptopu, je také skutečný (pozn. redakce: aktivistu Ramana Bandarenku ubili k smrti maskovaní zločinci poté, co se jim snažil zabránit ve stržení bílo-červených stuh symbolizujících vlajku Běloruska před sovětskou okupací). Na konec filmu jsem jako jistý druh epilogu zařadila sestřih Kacjaryniných živých přenosů z protestů.

Základní dějová linie je úzce spjata s realitou: je to způsob, jakým byly novinářky zatčeny a souzeny, a tresty, které dostaly. Mým cílem ale nebylo ukázat přesný sled událostí, spíše jsem chtěla dát prostor emocím a ukázat, jaké museli lidé činit volby a jak bolestivému rozhodování čelili. Postavy se jmenují jinak, aby se mezi nimi a jejich reálnými vzory vytvořil odstup a také aby obecenstvo o tomto příběhu přemýšlelo jako o jednom z mnoha, jako o metafoře toho, co se stalo celému národu. 

Ví širší veřejnost v Bělorusku, co se stalo Kacjaryně Andrejevě a dalším novinářům a novinářkám, jako je ona? Víte, kolik lidí potkal stejný nebo podobný osud?

Politické zatýkání a represe probíhají v Bělorusku v takovém rozsahu, že je obtížné o tom nevědět. Od roku 2020 pocítilo různé formy represí nejméně 130 000 lidí a asi půl milionu osob zemi opustilo. Je to prostě příliš masivní, aby se to dalo utajit.

Oficiální počet politických vězňů (těch, kteří byli obviněni z trestných činů nebo za ně byli odsouzeni) v Bělorusku se v posledních několika letech ustálil na přibližně 1300 osobách, je však nutné si uvědomit, že stovky, ne-li tisíce lidí si své tresty již odpykaly, někteří byli předčasně propuštěni a mnoho nově odsouzených se bojí dožadovat se statusu politického vězně. Je to průmyslový řetězec represí, který je v neustálém pohybu – noví vězni nahrazují ty propuštěné. 

Co bylo Vaší hlavní motivací pro natočení tohoto filmu? Čeho byste jím chtěla dosáhnout?

Jako Běloruska jsem po brutálním zásahu běloruského režimu proti protestům v roce 2020 cítila naléhavou potřebu něco udělat. Jako bývalá novinářka jsem se mohla dobře vcítit do pohledu mých postav. Jako filmařka jsem viděla silný, velmi dojemný příběh, který jsem prostě musela odvyprávět. 

Jaké hlavní poselství nebo emoci by si podle Vás měl divák po zhlédnutí Vašeho filmu odnést?

Opravdu doufám, že se lidé trochu zamyslí nad tím, co je doopravdy svoboda, jako cenu může mít a jestli si skutečně váží toho, co mají. Doufám, že budou myslet na Kacju a Ihara a každého, kdo je za mřížemi, protože svoboda je něco, co mnoho lidí tady v Evropě považuje za samozřejmost. 

Jak by měly pomoci EU a její instituce, občanská společnost, sdružení novinářů a lidskoprávní sdružení a vlády jednotlivých zemí?

Naléhavě žádám EU, aby na Bělorusko nezapomněla a neodepsala jej jako ztracený případ. Podpora z EU naší kultuře, sdělovacím prostředkům a občanské společnosti umožňuje přežít tento obrovský tlak, a ačkoli to může vypadat jako dlouhodobá investice, vyplatí se.