Karel Lannoo

V dnešní době je módní tvrdit, že Evropa není konkurenceschopná a že je třeba provést na úrovni EU rozsáhlou deregulaci. To, do jaké míry lze hospodářskou situaci označit za problematickou, však závisí na definici konkurenceschopnosti, na použitých ukazatelích a kritériích a také na okolnostech.

Má se rovněž mylně za to, že konkurenceschopnost znamená totéž co deregulace a že se jí dosáhne rozsáhlým zjednodušením předpisů. Je tedy důležité zvolit správné parametry, aby se diskuse nevymkla kontrole a neovládli ji euroskeptici.

Konkurenceschopnost coby předmět tvorby politik je opět na pořadu dne. Je však třeba připomenout, že se z něj vlastně nikdy nevytratila a i v minulosti patřila k politickým cílům. V Lisabonské strategii, která byla formálně přijata na zasedání Evropské rady v březnu 2000 v Lisabonu, si EU vytyčila záměr „stát se nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní ekonomikou na světě, schopnou udržitelného hospodářského růstu, s více a lepšími pracovními místy a větší sociální soudržností“. Evropská komise se konkurenceschopností zabývala již za časů Jacquesa Delorse – stačí si přečíst slavný článek Paula Krugmana z roku 1994, který upozorňuje na „nebezpečnou obsesi“ konkurenceschopností. Jacques Delors byl tehdy znepokojen nárůstem nezaměstnanosti v Evropě v důsledku konkurenčního tlaku ze strany USA a Japonska, a proto navrhl zavést program investic do infrastruktury a pokročilých technologií. Není to tedy nic nového.

I o zjednodušení právních předpisů se hovoří dlouho. Již v roce 1996, kdy měla EU 15 členských států, byl zahájen projekt zaměřený na zjednodušení právních předpisů týkajících se vnitřního trhu pod názvem SLIM (Simpler Legislation for the Internal Market). V letech 2005 až 2006, než vypukla finanční krize, prosazoval komisař Charles McCreevy (2004–2009) regulační „přestávky“. V Junckerově Komisi dostal místopředseda Frans Timmermans na starosti program zlepšování právní úpravy. Všechny tyto snahy jsou sice chvályhodné, bylo by však vhodnější zaměřit se na hlavní příčiny složitosti předpisů, které tkví v rozhodovacím procesu a nedostatečném prosazování, a nikoli pouze na její dopady. Při 27 členských státech to však v praxi není tak jednoduché.

Konkurenceschopnost – alespoň tak, jak je chápána v Draghiho zprávě – souvisí spíše s produktivitou a růstem HDP. V závislosti na zvoleném ukazateli pak můžeme dojít k velmi rozdílným výsledkům. Konkurenceschopnost však lze posuzovat i z jiných úhlů. Můžeme například porovnávat vnitřní a vnější konkurenceschopnost. Vnitřní konkurenceschopnost EU se zdá být slabá, neboť její produktivita ve srovnání s USA klesá. Avšak co se týče vnější konkurenceschopnosti, vykazuje EU přebytek obchodní bilance a přebytek běžného účtu, zatímco USA mají v obou ohledech obrovský schodek. Nezdá se však, že by to někomu vadilo, s výjimkou amerického prezidenta Trumpa.

EU je rovněž v mnohem lepší fiskální situaci než USA nebo dokonce Japonsko. K tomu, abychom mohli provést přesné srovnání s Čínou, nám však chybí detailnější údaje. V roce 2024 měla EU rozpočtový schodek ve výši zhruba 3,5 % HDP, v USA však byl téměř dvojnásobný (6,4 %). Spojené státy jsou schopny tento schodek financovat prostřednictvím mezinárodních trhů díky postavení, jaký má v celosvětovém měřítku americký dolar. V EU a v USA však platí odlišné střednědobé úrokové sazby. Ty naznačují, že se trhy obávají vývoje americké ekonomiky. V případě dolaru činí šestiměsíční tržní zápůjční úroková sazba 4,8 %, zatímco v eurozóně jsou to 2,5 % (sazba Euribor).

EU se navíc od poloviny roku 2021, kdy Putin zahájil své cenové manipulace, potýká s cenami energie, které jsou mnohem vyšší než v USA, což je problém z hlediska konkurenceschopnosti zpracovatelského průmyslu, především pak v případě Německa. Ceny energie jsou dnes v EU přinejmenším o 50 % vyšší než v USA.

Energetická politika je dalším příhodným tématem do diskuse o regulaci – spočívá problém v přílišné regulaci? Odpověď zní, že je tomu právě naopak. EU totiž sice disponuje jednotným trhem pro distribuci energie, ale nikoli pro její výrobu, která je v rukou členských států. Působí to problémy v zemích s přebytky vyrobené energie, v nichž dochází k nárůstu cen v souvislosti s nedostatkem energie v jiných zemích, jako je tomu v případě Švédska a Německa.

I v digitálním sektoru bychom si mohli položit otázku, zda by nebylo lepší jej nijak neregulovat. Chceme svobodu projevu po americku, bez jakékoli moderace obsahu? Přejeme si mít i do budoucna oligopolní trh, jaký máme dnes?

Chtěl bych těmito několika úvahami zdůraznit, že v diskusi o konkurenceschopnosti a deregulaci je třeba si počínat nanejvýš obezřetně, aby v ní nezvítězily černobílé argumenty, které by měly nepříznivý dopad na řádnou tvorbu hospodářských politik.