Adélaïde Charlier, mladá aktivistka v oblasti klimatu a lidských práv a spoluzakladatelka organizace Youth for Climate Belgium, nás seznámila s veškerými chybami, které má podle ní dohoda o klimatu, jež byla právě dojednána na zasedání konference COP29 v hlavním městě Ázerbájdžánu Baku. Konference, kterou mnozí vnímají jako symbol narušené důvěry a nerovnosti v oblasti klimatu, přinesla zranitelným zemím a občanské společnosti hořké zklamání.

Nedávno skončené zasedání konference o klimatu COP29 v Baku vneslo do světa rozkol, když zranitelné země a občanská společnost vyjádřily hlubokou frustraci z toho, co považují za zklamání důvěry. Ačkoli bylo dosaženo dohody, závazek poskytovat rozvojovým zemím do roku 2035 ročně 300 miliard USD na pomoc s přizpůsobením se změně klimatu ani zdaleka neodpovídá naléhavým potřebám těch, kdo stojí v první linii klimatické krize.

„Lepší než špatná dohoda je žádná dohoda“

Jak to 24 hodin před schválením konečné dohody pregnantně vyjádřil Harjeet Singh, ředitel pro globální angažovanost iniciativy Fosil Fuel Non-Proliferation Treaty Initiative, „lepší než špatná dohoda je žádná dohoda“. Jeho slova jsou odrazem rostoucího napětí mezi postiženými zeměmi, občanskou společností a bohatšími národy. V neděli konference prezentovala střízlivou realitu s jediným finančním cílem, jímž je příslib „300 miliard USD ročně do roku 2035“. Tento cíl je směšný, neboť ani zdaleka nedosahuje toho, co společně požadovaly zranitelné země (1,3 bilionu USD na pokrytí svých potřeb v oblastech přizpůsobení se, zmírňování a kompenzace ztrát a škod).

Dohoda je vázána na nový kolektivní kvantifikovaný cíl, který má financovat klimatickou transformaci v rozvojových zemích. Ačkoli je dohodnutá částka třikrát vyšší než cíl 100 miliard USD z roku 2009, jehož bylo dosaženo teprve s dvouletým zpožděním koncem roku 2022, stále ani zdaleka nestačí. Závazek ve výši 100 miliard USD z roku 2009 by s ohledem na inflaci znamenal 258 miliard USD do roku 2035, což představuje reálný nárůst stávajícího úsilí pouze o 42 miliard USD. Požadavek zranitelných zemí byl jasný: „biliony, ne miliardy“.

Stejným zklamáním jako samotná částka je i struktura navrhovaného finančního cíle. Chybí v ní totiž konkrétní závazek k vytvoření mechanismů veřejného financování, jako jsou granty nebo dotace, které země globálního Jihu naléhavě potřebují.

Kromě toho neexistují žádné dílčí cíle, které by odpovídajícím způsobem financovaly zmírňování, přizpůsobení se a kompenzaci ztrát a škod. Chybějící jasné zaměření na přizpůsobení spolu s nadměrným důrazem na zmírňování – které je financováno především mezinárodními rozvojovými bankami a soukromým sektorem – ukazuje, že jsme se stále nepoučili z roku 2009, kdy bylo přizpůsobení výrazně podfinancováno, což ještě zhoršuje absence odpovědnosti a financování vyčleněného na ztráty a škody.

Kromě toho, ačkoli se o ztrátách a škodách mluví, nejsou do dohody smysluplně začleněny, ale pouze se na ně vágně a povrchně odkazuje. Rámec rovněž otevírá cestu k velké závislosti na soukromém financování, včetně partnerství veřejného a soukromého sektoru, soukromých investic se sníženými riziky podporovaných z veřejných prostředků, jakož i aktivně podporovaných plně soukromých investic.

Ignorování historické odpovědnosti

Vedle nedostatečného financování odhalila dohoda hluboké trhliny v klimatické diplomacii. Bohatší státy ignorovaly rozdílnou odpovědnost a přesouvají část finanční zátěže na zranitelné země, které již nyní nesou břemeno klimatických dopadů. Země jako Indie, Kuba, Bolívie a Nigérie vyjádřily své rozhořčení a obvinily bohaté země z toho, že neplatí za své historické emise skleníkových plynů.

Tato lhostejnost obrátila důvěru v trosky a napětí dosáhlo úrovně, která je v historii jednání konference COP nebývalá. Současný příslib 300 miliard USD je ve srovnání s 1 bilionem USD, který odborníci OSN odhadují jako minimální výši investice, kterou by rozvojové země (s výjimkou Číny) do roku 2035 potřebovaly, nedostatečný.

Špatná dohoda uzavřená pod tlakem

Nejchudší a nejzranitelnější země světa, včetně 45 nejméně rozvinutých zemí a 40 malých ostrovních států, nakonec dohodu pod obrovským politickým tlakem přijaly. Strach z toho, že nedojde k žádné dohodě, zejména s přihlédnutím k tomu, že Trumpovo prezidentství může budoucí pokrok v oblasti klimatu ohrozit, je přiměl k souhlasu. Pro mnohé se jedná o hořký kompromis, o odsouhlasení nedostatečných finančních prostředků, jež by měly zajistit okamžitou pomoc.

Cena za zpoždění

Tato „špatná dohoda“ není jen ranou pro diplomatické vztahy, ale bude mít také ničivé dopady na životy milionů lidí. Zranitelné země již byly extrémním počasím, stoupající hladinou moří a nedostatkem zdrojů dohnány na hranice svých možností. Vlády v bohatších zemích musí pochopit, že okamžité investice do opatření v oblasti klimatu budou znamenat mnohem nižší náklady než čekání na vystavení rostoucího účtu za katastrofy, který nás příroda nutí platit.

Výsledek konference COP29 je jasnou připomínkou toho, že klimatická krize si žádá odvážná, naléhavá opatření a spravedlnost pro nejvíce postižené. Bez průlomových závazků se každoročně prohlubuje propast mezi globálním Severem a Jihem, což podkopává samotnou podstatu globální spolupráce v oblasti klimatu.

Pokud jde o konferenci COP30, je zřejmé, že boj za klimatickou spravedlnost ještě ani zdaleka neskončil.

Adélaïde Charlier je 23letá evropská aktivistka v oblasti klimatické spravedlnosti známá jako spoluzakladatelka organizace Youth for Climate Belgium, která je rovněž zakladatelkou organizace Bridge (propojování mládeže a klimatické politiky). Je taktéž laureátkou ocenění 30 Under 30 za rok 2024 udělovaného časopisem Forbes.