Zsolt Kükedi, člen EHSV, Maďarsko  

Jako delegát zastupující organizaci na ochranu životního prostředí vím, že tváří v tvář lidské tragédii není příliš prostoru k úvahám o životním prostředí, a že lidé, kteří jsou bezprostředně konfrontování s přílivem uprchlíků, oceňují i sebemenší náznak zájmu, soucitu a nabídky byť minimální pomoci.

Díky své činnosti v oblasti regionálního rozvoje znám mnoho místních starostů a vedoucích představitelů žup, kteří dali po vypuknutí války své komunitní domy a společné prostory okamžitě a nezištně k dispozici uprchlíkům. Jedna z vesnic se sotva 700 obyvateli například přijala více než sto Ukrajinců. Od té doby jim zajišťuje potraviny, poskytuje střechu nad hlavou a pere oblečení. Bezprostředně po vypuknutí války, když jsem se vrátil domů z plenárního zasedání EHSV, jsem se obrátil na 18 členů místní správy, starosty a vedoucí představitele žup ve východním Maďarsku s dotazem, jaká je u nich situace a jak jim můžeme pomoci ze vzdálené Budapešti. Neměl jsem v úmyslu osobně spěchat na hranice, neboť v prvních dnech mohou být nadšení dobrovolníci při humanitární činnosti spíše překážkou než pomocí.

Z 18 osob, které jsem kontaktoval, mi odpovědělo devět. Ostatní zřejmě neměli čas číst e-maily nebo na ně odpovídat, což je v této situaci naprosto pochopitelné. Ti, kteří odpověděli, však uvedli, že pro ně byl můj dopis povzbuzením. Už samotná skutečnost, že jsme v duchu s nimi a že se na nás mohou obrátit, pro ně byla velmi pozitivním zjištěním. Někteří žádali o peníze, protože potřebovali přikrývky a čisticí prostředky. Jiní mě přesměrovali na místa, která shromažďovala žádosti o pomoc. Celkově však přislíbili, že dají vědět, pokud se situace stabilizuje a nebudou-li ji po finanční či personální stránce zvládat.

Zapojili jsme se rovněž do jiné formy pomoci: shromažďování zdravotnického materiálu a jeho zasílání osobám v nouzi, pro které byl v dané situaci nedostupný. Z pracoviště mé manželky jsme dodali stomické sáčky – to jsou speciální nádoby pro lidi, kteří nemohou kvůli poruše či onemocnění, jež postihuje některé části trávicího nebo močového ústrojí, vylučovat přirozenou cestou. Děje se tak proto přes vývod neboli stomii na určitém místě břišní stěny. Pacienti potřebují každý den nový sáček. Přeprava těchto pro život nepostradatelných sáčků byla něco, co jsme nečekali. Naše životy jsou však dostatečně složité na to, abychom pochopili, že v dané situaci musíme přispívat i neobvyklými dary.

Na schůzích naší sekce v EHSV jsme diskutovali o ukrajinsko-ruské válce a jejím dopadu. Byl jsem požádán, abych pozval řečníka z bojiště a odborníka na jadernou energii, který by nám objasnil hrozbu, kterou představují ukrajinské jaderné elektrárny. Díky své práci v oblasti rozvojové pomoci mám na Ukrajině mnoho osobních známých. Podařilo se mi tak kontaktovat Serhije Prokopenka, mladého muže z Charkova, který je odborníkem na inovace a podnikání, poradcem a ekonomickým výzkumníkem. Spojil se s námi přímo z bojiště, z bunkru v Charkově, kde se ukrýval před bombardováním, jehož terčem se oblast krátce předtím stala. Protože internetové připojení bylo přerušeno, zastoupil ho maďarský odborník na jadernou energetiku, jehož vystoupení následovalo. Dr. Zsolt Hetesi, vedoucí výzkumný pracovník na Národní univerzitě veřejné správy, se od roku 2005 věnuje výzkumu v oblasti životního prostředí, energetiky a udržitelnosti. Dříve, jako jeden z vedoucích představitelů výzkumné skupiny pro udržitelný rozvoj a zdroje, často upozorňoval na krizi způsobenou přelidněním a nadměrnou spotřebou zdrojů. Jako odborník na vyčerpávání zdrojů hovořil o situaci, zranitelnosti a možnosti případné jaderné katastrofy v kterékoli ze čtyř ukrajinských jaderných elektráren. Publikum se nicméně snažil ujistit, že v tuto chvíli světu z těchto jaderných elektráren zřejmě nehrozí bezprostřední nebezpečí. Po jeho prezentaci následoval Serhij, z jehož příspěvku na nás dýchla realita války. Dostalo se mu bouřlivého potlesku. Členové sekce TEN mu vyjádřili své upřímné sympatie a jen stěží jsme se pak dokázali znovu soustředit na obvyklou práci.

I to vnímám jako humanitární úkol: spojit se s lidmi, kteří jsou izolováni válkou, a odložit náš zdánlivý pocit bezpečí, aby nás mohla zasáhnout tvrdá realita a pocítili jsme, že i my můžeme – byť na dálku – něco udělat.