„My, venkovské ženy, nechceme, aby se na nás pohlíželo s lítostí nebo soucitem. Chceme být uznávány a oceňovány jako spojenkyně při dosahování udržitelného rozvoje. Potřebujeme příležitosti a kvalitní základní služby, abychom mohli zůstat na svých územích a i nadále zásobit svět potravinami,“ uvedla Luz Haro Guanga, farmářka z ekvádorského venkova a výkonná tajemnice Sítě venkovských žen Latinské Ameriky a Karibiku (RedLAC), která nedávno vystoupila v diskusi EHSV na téma Ženy a trojí krize naší planety. Ve svém rozhovoru pro EHSV info mluví Luz Haro Guanga o dopadech změny klimatu v Latinské Americe a o tom, proč – navzdory neúspěchu konference COP16 – není v boji za udržitelnější a zdravější planetu prostor ani čas pro pesimismus.

Vaše organizace, RedLAC, se zúčastnila zasedání COP16. Znamenají pro Vás výsledky této konference zklamání, protože nedošlo k dohodě ohledně financování ochrany přírody a biologické rozmanitosti? Bylo na zasedání COP16 něčeho dosaženo?

Haro Guanga: Jako ekvádorská žena z venkova již od 80. let 20. století bojuji za práva svých venkovských sester v Ekvádoru. K ponaučením, která mi těchto téměř 40 let přineslo, patří, že sociální procesy stojí obrovské úsilí, přinášejí jen málo okamžitých výsledků a především vyžadují houževnatost, důslednost a vytrvalost. Bylo by skvělé, kdyby se bývalo dosáhlo konsensu ohledně financování ochrany přírody a biologické rozmanitosti, ale jsem si jistá, že hlasy tisíců mužů a žen z měst i venkova, které zazněly na konferenci COP16, společně dokázaly prolomit ledy a získaly si srdce a mysli všech, kdo dříve nechtěli tato naléhavá opatření v oblasti klimatu podporovat.

Svého cíle jsme nakonec nedosáhli, ale právě v tuto chvíli musíme pokračovat v našich apelech na orgány všech měst, komunit a zemí, aby nás vzaly na vědomí, aby prokázaly osobní, technickou a politickou vůli a přijímaly ta nejlepší rozhodnutí, která zabrání budoucím hladomorům způsobeným tím, že dnes nebudeme jednat.

Jaký dopad má změna klimatu na domorodé a venkovské ženy v Latinské Americe?

Ráda bych vyzdvihla některá fakta z dokumentu, který vypracovala Meziamerická komise žen při Organizaci amerických států na základě dialogů se 70 vedoucími představitelkami z 16 zemí. Proces dialogů byl zahájen v září 2024. Uvedený dokument byl představen na konferenci COP16 a prezentoval stanoviska venkovských žen.

Z jeho závěrů vyplynulo, že změna klimatu je realitou ve všech zemích včetně zemí amerického kontinentu a má závažné dopady. Byly nicméně zdůrazněny zejména čtyři klimatické jevy.

Dlouhotrvajícího sucha: Některé země hlásí řadu měsíců s velmi malými srážkami, a jižněji položené země dokonce již několik roků trvající sucha.

Nárůst teplot výrazně přesahuje běžnou úroveň: Tyto vysoké teploty spolu s vysušenou půdou přispívají k četným požárům, z nichž některé vznikají spontánně, jiné jsou zakládány úmyslně, ale všechny jsou zhoršovány suchem. To má dopad na život a biologicky rozmanité systémy. Například v době zasedání konaní brazilské konference bylo oznámeno, že jen ve státě Piauí zuří 300 požárů.

Vichřice: Bylo konstatováno, že déšť je intenzivní, přichází ve velmi krátkých přívalech a často je doprovázen silnými vichřicemi. Účastníci ze Střední Ameriky, Mexika, Dominikánské republiky a pobřeží Kolumbie hovořili o nárůstu intenzity a četnosti hurikánů a tropických bouří, které postihují jejich území.

Změny srážkových modelů: „Prší, když to každý nejméně čeká“ – to je obrat, který zazníval na všech setkáních. Z jihu a z andských oblastí pak byly hlášeny nečekané mrazy, krupobití a sníh. Obecně byl zaznamenán pokles ročního úhrnu srážek, ale bylo konstatováno, že deště jsou přívalové a způsobují povodně a přírodní katastrofy, které vedou ke ztrátám na životech a k ničení infrastruktury, komunikací a úrody a mají nepříznivé dopady na životní podmínky, zejména pak ve venkovských oblastech. Jeden z účastníků to shrnul slovy, že „déšť někdy nahání hrůzu“.

Na druhé straně se praktikují neudržitelné postupy, které vyčerpávají přírodní zdroje. K nejvíce znepokojujícím a také nejčastěji zmiňovaným problémům patří těžba dřeva či kácení lesních a mangrovových porostů, záměrné zakládání lesních požárů, nepřiměřené nakládání s vodními zdroji, znečištění, podporování intenzivních, expanzivních, na vodu náročných a znečišťujících činností, jakož i nadměrné používání agrochemických přípravků, herbicidů a pesticidů.

Za jeden z hlavních aspektů byla označena nečinnost některých místních a celostátních orgánů, které nevytvářejí regulační rámce, jež by omezily destruktivní činnost a podporovaly udržitelné výrobní strategie. Některé země příslušné právní předpisy mají, ale kvůli korupci nebo osobním politickým zájmům je orgány neprovádějí.

Mezinárodním lídrům je proto adresována výzva, aby vyvíjeli větší tlak na státy, aby dodržovaly smlouvy o biologické rozmanitosti a změně klimatu, které podepsaly.

Pokud jde o směr, kterým se boj za ochranu klimatu a životního prostředí ubírá, jste spíše optimistkou, nebo pesimistkou? Co by se podle Vás mělo udělat?

Kdo nemá velké sny, nedosáhne velkých věcí. Změna klimatu nás ovlivňuje a její dopady rychle narůstají. Nemůžeme proto přestat bojovat za to, aby političtí činitelé věnovali pozornost těm základním věcem, které vyžadují prioritní opatření – a to nemluvím jen o financování, ale také o koordinaci, spolupráci a menším egoismu a zaslepené politické horlivosti.

Jsem optimistkou v tom, že pokud budeme i nadále prosazovat svou, dávat o sobě vědět a svou vytrvalostí podporovat dlouhodobé společenské procesy, pokud vytvoříme strategická spojenectví v rámci Ameriky i celého světa, můžeme ovlivňovat veřejné politiky a zajistit, aby ti, kdo zastávají mocenské nebo rozhodovací pozice, jednali s přesvědčením, že je naléhavě nutné bojovat proti změně klimatu a zároveň omezit činnosti, které urychlují její škodlivé a destruktivní dopady na naši planetu – tedy vypalování, pěstování monokultur, bezhlavé používání insekticidů a chemikálií, ničení zásobáren vody, bezohledný rybolov, ničení vodních pramenů, vypouštění odpadních vod atd.

Pesimismus by nás oslabil a nakonec by nás přiměl, abychom naši práci a náš boj vzdali. V boji za udržitelnější a zdravější planetu nemůžeme ztrácet čas ani dávat prostor pesimismu, negativním událostem navzdory. Pro dnešní i budoucí generace je to otázka života a smrti!

Už včera bylo pozdě začít jednat. Ale i dnes je dobrá příležitost začít měnit přístup a angažovat se ve prospěch všech lidí.

Luz Haro Guanga je farmářka z ekvádorského venkova, výkonná tajemnice Sítě venkovských žen Latinské Ameriky a Karibiku (RedLAC) a předsedkyně technické složky ekvádorské nadace FUNMUJERURAL-e. RedLAC je společenská organizace sdružující více než 200 organizací venkovských žen z Latinské Ameriky a Karibiku. Byla založena v roce 1990 v Argentině a jejím účelem je podporovat účinnou občanskou a politickou angažovanost venkovských žen. Díky dlouhodobému úsilí sítě RedLAC vyhlásila Organizace amerických států období 2024–2034 „Meziamerickým desetiletím práv všech žen, dospívajících a dívek ve venkovských oblastech Ameriky“.