Evropská komise zveřejnila v únoru 2015 „balíček opatření týkající se energetické unie“, který tvoří „rámcovou strategii k vytvoření odolné energetické unie s pomocí progresivní politiky v oblasti změny klimatu“. Bylo předloženo mnoho dobrých návrhů, učiněna celá řada slibů, které se týkají mimo jiné radikálního snížení závislosti na dovozu, uceleného rozvoje energie z obnovitelných zdrojů a toho, jak se Evropa může stát světovou jedničkou v oblasti obnovitelných zdrojů. To vše s tím, že centrem zájmu politiky by měli být občané.

Kdybychom soustavně usilovali o to, aby se tyto návrhy uskutečnily, nedopadla by na nás současná krize tak těžce. Členské státy se však zdály být se svými starými politikami spokojeny: Německo se nechalo zlákat Putinovými levnými fosilními palivy, a dokonce prohlásilo, že zavádění obnovitelných zdrojů energie je „příliš rychlé“. Jejich šíření bylo omezeno a výsledkem pak bylo skutečné zhroucení v odvětví výroby větrné energie, které přišlo přibližně o 40 000 pracovních míst. Polsko se nedokáže vzchopit a upustit od uhlí. Francie se nadále ukolébává představou o údajných přínosech jaderného průmyslu. Realita je však poněkud pochmurnější, neboť více než polovina francouzských reaktorů musela být kvůli technickým problémům a nedostatku chladicí vody – čemuž nahrává také změna klimatu – odpojena od sítě. Závislost EU na dovozu energie dosáhla v roce 2021 historické výše a naše výdaje na výzkum a vývoj v oblasti technologií šetrných ke klimatu se celosvětově pohybují na spodní hranici.

Pro řešení našeho současného energetického problému a změny klimatu existují pouze dvě opravdové možnosti: mnohem důslednější úspory a skutečně rozsáhlé zavedení obnovitelných zdrojů energie. Oba scénáře mají obrovský potenciál. Pozitivní je, že naše domácí přírodní zdroje – slunce a vítr – poskytují daleko levnější elektrickou energii než (dosud) stále vysoce dotované fosilní a jaderné elektrárny.

Za tímto účelem je tedy třeba vybudovat mnoho nových decentralizovaných výrobních struktur, ale také vytvořit nové subjekty, které by byly nosným pilířem transformace energetiky. Důvodem je, že k transformaci energetiky je nezbytné, aby ji společnost přijala, čehož lze dosáhnout pouze zapojením občanů. 90 % ekologických elektráren v Německu například patří soukromým občanům, zemědělcům, družstvům, malým a středním podnikům a podnikům veřejných služeb, a nikoli velkododavatelům energie. Neexistují však téměř žádné důkazy o tom, že by nějaká strategie skutečně podporovala zapojení občanské společnosti s cílem zvýšit potenciál výroby a využívání decentralizované energie z hlediska zaměstnanosti a umožňovala by, aby veřejnost převzala odpovědnost za transformaci energetiky a zapojila se do ní tím, že by podporovala prozumenty a občanskou energii. To se nám dnes a v příštích měsících vymstí. Zaplatí za to bohužel i klima.

Lutz Ribbe, předseda Střediska pro sledování udržitelného rozvoje, člen EHSV