Pracuji pro Švédský svaz zemědělců (LRF), v jehož rámci jsme se po vypuknutí pandemie usilovně snažili zabezpečit dodávky potravin.

V našem svazu máme program, který je určen zemědělcům v tíživé situaci. Pokud některý ze zemědělců onemocní, pomohou mu skupiny osob, které se postarají o hospodářská zvířata nebo o jiné praktické záležitosti. Tento program byl rychle zaveden v březnu.

Svaz také zprostředkovává kontakt mezi uchazeči o práci a zemědělci, kteří mají nedostatek pracovníků. Za všechny uveďme příklad jednoho z producentů zeleniny, který zaměstnal personál nedalekého uzavřeného hotelu. Díky podobným iniciativám a skutečnosti, že do Švédska mohla přicestovat řada sezónních pracovníků z jiných zemí, je nyní v odvětví zemědělství a lesnictví zhruba tolik pracovníků, kolik je zapotřebí, ačkoli jich zpočátku byl nedostatek.

Četné zemědělské podniky (zejména producenti zeleniny) musely letos přejít na jiné plodiny a producenti v odvětví lesnictví museli odložit některé činnosti na pozdější dobu. Obecně vzato se však zdá, že ve Švédsku bylo zemědělství (a zahradnictví) zasaženo v méně závažném rozsahu než v mnoha jiných evropských zemích.

Naše organizace je nicméně pevně přesvědčena o tom, že je třeba rozšířit tuto solidaritu i na jiná odvětví. Jedním ze zcela konkrétních způsobů pomoci bylo darování fólií ze zpětných projektorů v naší stockholmské kanceláři na výrobu ochranných štítů pro zdravotnické pracovníky.

Myslím, že já sama jsem měla velké štěstí. Nikdo z mých blízkých se onemocněním COVID-19 nenakazil.

Z domova mohu pracovat stejně dobře jako z kanceláře. Slýchám v našem domě hádky sousedů. V takových chvílích si uvědomuju, že ne všichni mají za těchto mimořádných okolností takové štěstí – někteří lidé přišli o práci, řada dětí již dlouho nechodí do školy a nemá školní obědy, některé rodiny žijí v malých bytech, v nichž není dost místa na práci nebo na psaní domácích úkolů.

Chybí mi ale má rodina, především mí staří rodiče. Chybí mi běžné aktivity, například setkání v širším kruhu osob. A samozřejmě také moje kancelář a mí kolegové.

Přes veškeré utrpení, ztráty a narušení našeho života se domnívám, že nás pandemie COVID-19 něčemu naučí. Především tomu, že se musíme smířit s nejistotou. Obvykle máme všechno předem rozplánováno, pandemie nás však hlavně v počáteční fázi přinutila tento zaběhnutý postup změnit. Vytvořili jsme si nové návyky, nikdo ovšem neví, jak dlouho bude toto období nejistoty trvat.

Jakmile skončí, tak ze všeho nejdříve navštívím rodiče a tchána a tchyni. S rodiči jsme se viděli na pikniku v parku, ale bez fyzického kontaktu, a proto se těším, až budeme moci být skutečně spolu, jako za starých dobrých časů.