Tetjana Oharkova: Poslední válka Vladimíra Putina

24. února 2022 nás v pět hodin ráno probudil podivný hřmot z dáli, který značně připomínal výbuchy. Děti ještě klidně spaly, ale naše telefony už začaly zuřivě vyzvánět. Vypukla válka. Ukázalo se, že onen hřmot, který jsme slyšeli, byly raketové útoky na Kyjev, Charkov, Ivano-Frankivsk a další ukrajinská města.

Jeden z prvních těchto útoků zničil dům na vojenské základně ve městě Brovary, kde bydlel učitel tance naší starší dcery. O pár hodin později jsem sedla do auta a vydala se hledat kamarádku, která mi nebrala telefon. Cestou jsem míjela ukrajinské tanky, jejichž pásy zanechávaly stopy v asfaltu.

Od toho bolestného probuzení 24. února 2022, kdy se zhroutil celý náš dosavadní svět, se nám již nepodařilo doopravdy usnout. V naprostém šoku sledujeme, co se to kolem nás vůbec děje.  Během prvního týdne války jsme poprvé viděli naše přátele umírat v boji. Viděli jsme také, že ukrajinské vojsko dokáže vzdorovat „druhé nejsilnější armádě na světě“. A viděli jsme, jak nám Evropané začali posílat zbraně a jednat o zavedení sankcí.

Zcela v šoku jsme především z toho, co dělá Rusko. Je neuvěřitelné, jaké podlosti jsou Rusové schopni – vojáci, kteří se chlubí manželkám, že ve zpustošených vesnicích ukradli kávovary, koberce nebo dokonce pračky. Nemůžeme uvěřit jejich krutosti – neozbrojené civilisty zabíjejí ranou do týlu, ukrajinské ženy znásilňují před zraky jejich vlastních dětí a poté pálí jejich těla. Bombardují naše nemocnice a den co den nás bez ustání ostřelují raketami. Nemůžeme uvěřit, jak jsou hloupí – ruští vojáci kopali více než měsíc zákopy v okolí Černobylu a pak museli být převezeni do Běloruska s příznaky ozáření, na které již někteří z nich zemřeli.

Nevěřícnýma očima pozorujeme současné Rusko. Putin nevede tuto válku sám. Podle jednoho z nejnovějších průzkumů organizace Levada Center ho podporuje 85 % Rusů.
Je načase, abychom před touto skutečností přestali zavírat oči. Hrdinný odpor ukrajinských vojáků a vojenská pomoc a rázné sankce našich západních partnerů přinášejí kýžený efekt.

Válka však stále pokračuje. Nejdůležitější je vytrvat, nevzdát se, nepodlehnout pokušení uzavřít lehkovážně nebo příliš uspěchaně příměří, bez ohledu na to, jak moc si všichni přejeme mír. Máme teď jedinečnou příležitost postarat se o to, aby se tato hanebná agrese Ruska stala jeho poslední válkou. Příměří, přenechání části území a ústupky by tomu nijak nepomohly. Jedině by Rusku umožnily připsat si částečné vítězství a rozdmýchaly by v ruské společnosti útočné a pomstychtivé nálady.
V roce 1992 Podněstří, v roce 2008 Gruzie a v roce 2014 Krym a Donbas – Rusko s každým desetiletím stupňuje problémy a hrozby v tomto regionu. Pokaždé, když dal Západ najevo slabost, toho Kreml využil jako důvodu k další agresi. Musíme si jasně uvědomit jednu věc: Chceme-li mír, musíme pokračovat v boji. V boji proti Rusku.

Budeme potřebovat odvahu, notnou dávku odvahy. A to nejen na straně ukrajinských vojáků, ale také našich západních partnerů, aby zpřísnili sankce s cílem srazit ruskou ekonomiku na kolena a aby Ukrajině dodali útočné zbraně nezbytné k vytlačení ruských vojsk mimo její území.  

Bude také muset být tvrdí. Tak tvrdí, aby po nevyhnutelné porážce Ruska nesl do budoucna každý ruský občan svou část historické odpovědnosti za toto nelidské barbarství, a sice v podobě reparací, které budou Rusové platit po dvě až tři generace. V podobě podrobného vylíčení jejich válečných zločinů v učebnicích dějepisu. A v podobě zřízení muzea věnovaného bitvě o Mariupol nebo událostem v Buči v samém centru Moskvy.

Teprve po skončení této sebevražedné války se bude moci zrodit nové Rusko, které již nebude trpět komplexem ukřivděného impéria a nebude se pokoušet oživit svou někdejší slávu na úkor svých sousedů.

24. února 2022 jsme po probuzení v pět hodin ráno z úst Vladimíra Putina slyšeli, že cílem jeho „vojenské operace“ je „denacifikovat“ a „demilitarizovat“ Ukrajinu. Řekněme si to však na rovinu: Ukrajina žádnou „denacifikaci“ ani „demilitarizaci“ nepotřebuje. Těmi by naopak mělo projít Rusko.