Aurélie Vauthrin-Ledent: Ovšemže je kultura nezbytná!

Co jsem na světě, a je tomu od 28. března 1981 už 40 let, nikdy jsem neslyšela spojovat výraz „nezbytný“ či spíše „nezbytná“ tak často se slovem „kultura“ jako v tomto období zdravotní a potažmo ekonomické krize. Je nabíledni, že mnohá naše paradigmata doznají změn. Musíme a budeme muset nově a důkladně promyslet řadu témat ze všech sfér společnosti.

Slovo „nezbytná“ se nám zde tedy vynořilo, neboť původně jsme my, lidé z kultury, byli zařazeni mezi „zbytné“. A jelikož jsme byli považováni za „zbytné“, nezadržitelně se rozvíjí a sílí posun k pronikavějším a širším úvahám.

Ano, proti veškerému očekávání je to svět umění a kultury odsunutý kamsi do kouta, na nějž dnes dopadá světlo a pozornost, byť jaksi zvláštní, až kruté.

Jsem žena v kultuře. Živím se jí a tvořím ji. Jsem herečka, zpěvačka, režisérka, autorka, profesorka divadelní vědy a francouzštiny, vydavatelka belgického frankofonního divadla, dramaturgyně festivalu. Mám blízký vztah k výtvarným uměním, scénografii a umění pohybu a tance. Nebojím se ani vyhrnout si rukávy a tvrdě pracovat nebo někdy dělat takzvané „pomocné práce“. Práce, které mají v kolektivním vědomí naší společnosti často mizivou hodnotu. Nebojím se pracovat. Tak jsem vyrostla. Je to ta největší hodnota, kterou mi předali moji rodiče. Mým třetím rodičem je ale kultura. Kultura se stala mou vnitřní stavbou či jejím pojivem, podílela se na hlubokých zvratech: provázela můj vývoj, přinesla vnitřní revoluce a převraty, otevřela moji mysl, ale především moje srdce. Nejkrásnějšími cestami v mém životě byly minuty požehnané violoncellem zavěšeným na mých emocích, Shakespearovo dílo tančící v oparu vnímavých duší, nekonečné obrazy neuchopitelné hloubky kdesi na zdi či v muzeu. Co pak teprve říci o úžasném světě divadla, které nelze vměstnat do jedné scény nebo textu, světě, který je tak rozmanitý a komplexní a sahá od loutek přes umění mluveného slova a pohybu těla až k improvizaci. V divadle je tolik oborů a specializací jako v lékařství.

Jak víme, už více než rok máme stopku. Naše profese nevýslovně trpí. Trpí především morálně, ale také ekonomicky vlivem zrušení představení, a je to finanční krize hluboká. Profese zapojené do provozu živých vystoupení nejsou příliš známé, jejich paleta je však široká. Autoři, režiséři, herci, kostyméři, dramaturgové, osvětlovači a zvukaři, kulisáci, scénografové, maskéři, asistenti a všechny profese zajišťující procesy předcházející představení i po něm následující, jako jsou distribuce, komunikace, propagace, péče o návštěvníky, rezervace… a ani tak není seznam úplný.

K tomu je nutno připočíst, co je snad ještě důležitější, že trpí publikum, lidé. Publikum přikované dnes k Netflixu či ke knihám se příliš rychle nechá zlákat obrazem, touto jednoduchou a všezahrnující složkou kultury. Nabídka se smrskla na izolaci, kde není místo pro společné prožitky a otevřenost, smích a daleké cesty, v červeném sametovém křesle a pohodlí domova.

Co pak teprve fakt, že trpíme ztrátou učení, uvážíme-li, že kultura je nejlepším učitelem pro život!

„Nezbytnost“ je dnes na každém rohu a lepí se na naše profese v kultuře hlavně vlivem oné „zbytnosti“, jíž nás kdysi nespravedlivě ocejchovali naši vládcové. Aniž se dnes chci nějak bouřit, chovám si bláhovou naději – neboť každá naděje je taková –, neochvějnou naději do budoucna, že s konečnou platností, ano, s konečnou platností smrtelník napříště běžný v nám blízké budoucnosti bude chápat „kulturu“ zejména a především jako „nezbytnou“.

A tak ve snaze nás pohřbít, způsobili náš rozkvět. Rozséváme kulturu jako nikdy doposud; budoucnost to potvrdí, v to hluboce věřím, o tom jsem skálopevně přesvědčena. Až odezní tato krize, nic ze světa kultury už nebude podceněno.

Aurélie Vauthrin-Ledent