Pietro Barbieri

Počátky sportu pro osoby se zdravotním postižením sahají do poválečných let a do rámce rehabilitačního cvičení. Sport byl způsobem, jak zatraktivnit a zpříjemnit fyzioterapii. Hry a zábava pomáhaly lidem být znovu šťastní, v jejich novém životě po traumatické události nebo v jejich těle, s nímž přišli na svět.

Cíle byly dva: posílit fyzickou autonomii lidí a pomoci jim znovu získat pravou a pevnou identitu. Dnes by se dalo říci, že došlo k posunu od hry, jejímž účelem byla rehabilitace, k posilování. Jinými slovy: jde o posílení postavení těch, kteří mají pocit, že nic nezvládnou, nebo o tuto schopnost skutečně přišli, kteří ztratili vládu nad sebou samými a svými rozhodnutími. Podstatu lidských práv.

Přirozeným prostředkem, jak toho dosáhnout, je zlepšením sociálního vnímání, tedy dojmu, který mají ostatní. Cesta sebeobnovy vede přímo do komunity, v níž lidé žijí. Ze sportu se tak stává nástroj k prosazování vlastních základních práv a důstojnosti.

Byla to dlouhá pouť temnotou. Průkopníci 60. let 20. století byli hrdiny, kteří předběhli svou dobu. Přesto byli hrdiny na dlouhé cestě z minulosti do současnosti. Dosáhnout uznání sportovních schopností paralympioniků nebyl snadný úkol.

Jedna událost se zapíše do historie: olympijské hry v Soulu v roce 1988. Byly završením boje o získání uznání ve světě sportu, v němž bylo stigma těch, kteří se vymykali ideálu fyzických, smyslových a duševních schopností tak silné, že představovalo ještě větší problém než třeba při začlenění do trhu práce, kde zase naráželi na předsudky ohledně neproduktivnosti. Tyto olympijské hry byly historické, protože Mezinárodní olympijský výbor chtěl uspořádat soutěže pro sportovce se zdravotním postižením, kteří by se střídali se sportovci bez postižení. Šlo o experiment, který se uskutečnil pouze jednou, protože v jeho pokračování bránily organizační problémy, především z hlediska přístupu. I když bylo toto rozhodnutí sporné, vedlo ke vzniku dnešní paralympiády, která náležitě oceňuje sportovní úsilí všech paralympioniků. Konečně tu byl svět sportu, který provozují všichni a pro všechny. Počátek nové éry.

Pak bylo třeba usilovat o to, aby se paralympijský sport stal atraktivním pro obrovské množství lidí, kteří sport sledují buď naživo, nebo v televizi. V roce 1988 v Soulu byli televizní komentátoři tak nepřipravení, že ani neznali favority na medaile v jednotlivých kategoriích. Jak si lze představit, byla to mediální katastrofa. Sportovní novináři se nakonec časem naučili sledovat aktivity sportovců se zdravotním postižením. Byl to zásadní krok ke změně přístupu.

To nás přivádí k další významné události: olympijským hrám v Londýně v roce 2012. Tyto hry byly dokonale zorganizovány, měly velkou televizní kampaň ve Velké Británii a přinesly vyprodané stadiony na všechny sporty. A právě díky novému přístupu sportovního zpravodajství se během těchto her proslavili také někteří sportovci. Stejně jako jejich olympijští kolegové.

Od 50. let 20. století se svět změnil. Všechny osoby se zdravotním postižením mají konečně pocit, že přestali být neviditelné. Doufáme, že cesta, kterou se tento příběh ubíral, může protnout všechny oblasti života lidí, tak jak se uvádí v Úmluvě OSN o právech osob se zdravotním postižením: je nutné změnit paradigma. Ve sportu se to – navzdory všemu – skutečně stalo.