V roce 2021 získalo belgické sdružení Grootouders voor het Klimaat (Prarodiče za klima) za svou kampaň Naše úspory pro jejich budoucnost Cenu EHSV pro občanskou společnost za opatření v oblasti klimatu. Cílem kampaně bylo motivovat přibližně 2,4 milionu belgických prarodičů k tomu, aby investovali své úspory – v té době odhadované přibližně na 910 miliard eur v aktivech – do udržitelnějších projektů. EHSV info hovořil se zástupcem sdružení Grootouders voor het Klimaat o současném stavu klimatu a udržitelného financování, jakož i o očekáváních a plánech do budoucna.

Vidíte po třech letech nějaké hmatatelné výsledky své kampaně? Jak byste celkově zhodnotil stav klimatu a udržitelného financování v Belgii – dá se mluvit o pokroku a zvyšuje se povědomí lidí o jeho důležitosti?

Cena EHSV pro nás znamenala důležité uznání a podporu. Často jsme se na ni odvolávali při komunikaci s vládou, dalšími podpůrnými organizacemi i našimi spoluobčany. Pomohla nám při navazování nových kontaktů i při dalším šíření naší kampaně – ať už směrem k našim prarodičům, tak k mladším generacím – díky rozvoji prezentací, workshopů a řadě přednášek o udržitelném financování.

Všimli jsme si, že i když to stále není samozřejmé téma, bylo na evropské úrovni vyvinuto důležité legislativní úsilí (taxonomie, Zelená dohoda, směrnice o podávání zpráv podniků o udržitelnosti, směrnice o náležité péči podniků v oblasti udržitelnosti atd.). Díky tomu teď i podniky a celá odvětví provádějí stále více iniciativ, na které můžeme poukazovat. To je nadějné a nutné, jak bohužel opět ukázaly (nepřesvědčivé) výsledky konference COP v Baku.

Nedávná studie nám ukázala, že naše práce na zvyšování povědomí je stále velmi potřebná. Pouze 5–15 % investorů využívá svého práva požádat své finanční instituce, aby zohlednily jejich udržitelné preference. Na to se tedy musíme i nadále soustředit.

Co očekáváte od konference COP29? Účastníte se jí, ne-li přímo, tak prostřednictvím podpory 12letého chlapce Ferreho a jeho prarodičů? Myslíte si, že financování opatření v oblasti klimatu má zásadní význam pro spravedlivou transformaci?

Ve chvíli, kdy toto píšeme, konference COP29 právě skončila. Od počátku jsme proto finančně i komunikačně plně podporovali 12letého Ferreho, který se společně se svými prarodiči, členy sdružení Grootouders voor het Klimaat, vydal do Baku, aby tak bylo zajištěno, že bude i nadále slyšet hlas dětí. Rádi bychom také poděkovali všem našim prarodičům a institucím, díky nimž to bylo možné.

Konference COP29 musela být konferencí COP o financování klimatu, protože financování je pro spravedlivou transformaci skutečně klíčové. V Baku to zatím bohužel nebylo moc patrné. I nadále tvrdíme, že peníze jsou, a my žádáme ty, kdo je mají, aby jednali odpovědně a v zájmu budoucnosti našich vnoučat je využívali udržitelně.

Jaké jsou nejnovější projekty vašeho sdružení, o nichž byste se rád zmínil? Připravují se už nějaké nové?

Nepřestáváme s nadějí hledět do budoucnosti. Pro naše sdružení bude rok 2025, kdy si připomínáme deset let od podpisu Pařížské dohody, rokem, kdy ve velkém oslovíme naše prarodiče – členy velkých seniorských organizací ve Vlámsku. Naplno běží přípravy, kdy se několik desítek členů z řad našeho sdružení školí, aby se mohli sebejistě zapojovat do diskusí o klimatu a byli připraveni oslovovat a naslouchat.

Připravili jsme několik workshopů, včetně jednoho o udržitelných úsporách a investicích, který zdarma nabízíme všem místním pobočkám seniorských organizací. Už teď vidíme velké nadšení. Na konci listopadu 2025 uspořádáme velkou závěrečnou akci, která – jak doufáme – nebude znamenat konec, ale počátek rostoucího závazku pro budoucnost.

Hugo Van Dienderen je spoluzakladatelem a spolupředsedou sdružení Grootouders voor het Klimaat. Toto nezávislé hnutí, jež bylo založeno v roce 2019, sdružuje seniory, především prarodiče, kteří chtějí budoucím generacím předat svět, ve kterém se dá žít.

Na fotografii: Ferre se svými prarodiči, členy sdružení Grootouders voor het Klimaat, na konferenci COP29 v Baku. Ferre se mohl o své znepokojení z klimatické krize podělit s řadou významných osobností.

Můžeme pomoci zachránit svět díky udržitelnému investování? Finanční sektor prochází v reakci na environmentální a sociální výzvy významnou proměnou. Dr. Brigitte Bernard-Rau z Hamburské univerzity se v tomto článku zamýšlí nad investováním s pozitivním dopadem, které představuje novou výkonnou investiční strategii. Tato strategie, která odráží zásadní posun ve způsobu, jakým uvažujeme o úloze kapitálu a financí ve společnosti, zpochybňuje tradiční představu, že si investoři musí vybrat, zda chtějí vydělávat, nebo přispívat k lepšímu světu.

Brigitte Bernard-Rau

Finanční sektor prochází ve světě, který musí řešit bezpříkladné environmentální a sociální problémy od změny klimatu a úbytku biologické rozmanitosti až po potravinové zabezpečení, nerovnost, dobré životní podmínky a zdravotní péči, významnou proměnou. Jako výkonný přístup, který zpochybňuje tradiční představu, že si investoři musí vybrat, zda chtějí vydělávat, nebo přispívat k lepšímu světu, se profilovalo investování s pozitivním dopadem. Co přesně si ale pod pojmem investování s pozitivním dopadem představit a jak se liší od jiných forem udržitelného financování?

Pochopení investování s pozitivním dopadem

Investování s pozitivním dopadem v podstatě představuje zásadní posun ve způsobu, jakým uvažujeme o úloze kapitálu a financí ve společnosti. Podle definice, kterou vytvořila organizace Global Impact Investing Network (GIIN), je investování s pozitivním dopadem investiční strategií zahrnující investice, které byly provedeny se záměrem vytvořit vedle zajištění finanční návratnosti také pozitivní, měřitelné sociální a environmentální dopady. Tato na první pohled jednoduchá definice však zakrývá fakt, že transformační potenciál investování s pozitivním dopadem je velmi komplexní.

K plnému pochopení osobité role investování s pozitivním dopadem v moderním (materialistickém) finančnictví je nezbytné zjistit, ve které části širšího spektra investičních přístupů se nachází. Na jedné straně spektra je tradiční investování, v němž jasně kraluje finanční návratnost a maximalizace zisku, zatímco sociální nebo environmentální aspekty při rozhodování nehrají žádnou roli. Posuneme-li se v rámci tohoto spektra dále, setkáváme se se stále sofistikovanějšími přístupy začleňujícími faktory sociální a environmentální výkonnosti, které postupně otevírají prostor rozmanitým způsobům investování prostřednictvím udržitelného financování. Investování s pozitivním dopadem je pak tou nejlepší možnou investiční strategií prosazující pozitivní a průlomovou změnu díky spojení finanční návratnosti a sociálních a environmentálních cílů.

Stručný popis investičních přístupů:

• tradiční investování se zaměřuje výhradně na finanční návratnost a ignoruje sociální a environmentální faktory. Je odedávna základem kapitálových trhů;
• začlenění faktorů ESG zahrnuje při investičním rozhodování environmentální, sociální a správní faktory jako ukazatele rizika, nepovažuje je však za hlavní aspekty, kterými by se investování mělo řídit;
• udržitelné financování do investičního rozhodování začleňuje environmentální, sociální a správní kritéria a udržitelnost vnímá jako způsob vytváření hodnoty. Podporuje investice, které řeší problémy související s udržitelností a přinášejí pozitivní sociální a environmentální změny. Zahrnuje rovněž investice do transformace a financování jak toho, co je již nyní šetrné k životnímu prostředí (ekologické financování), tak postupného posunu k úrovním výkonnosti šetrným k životnímu prostředí (financování přechodu);
• investování s pozitivním dopadem se týká podstatného posunu na finančních trzích spočívajícího v zásadní změně zaměření na dopady a zabývá se otázkou, zda investice do udržitelnosti přispívají k lepšímu světu. Investování s pozitivním dopadem se tedy jeví jako maximalistický přístup, jenž aktivně usiluje jak o dosažení finanční návratnosti, tak měřitelného sociálního nebo environmentálního dopadu, přičemž oběma přisuzuje stejný význam.

Dvě podoby investování s pozitivním dopadem: tzv. propojené („aligned“) a utvářející („generating“)

V rámci investování s pozitivním dopadem je zásadní rozdíl mezi tzv. investováním propojeným s dopadem a tzv. investováním utvářejícím dopad. Toto rozlišení pomáhá investorům pochopit nejen to, jak budou jejich peníze využity, ale také to, jak přispějí k pozitivní změně.

• Investování propojené s dopadem podporuje podniky, které již prokázaly, že využívají pozitivní environmentální nebo sociální postupy, a dokázaly svůj závazek k vytváření pozitivního dopadu prostřednictvím svých činností a výsledků.
• Investování utvářející dopad aktivně vytváří nová řešení sociálních nebo environmentálních problémů, přičemž se často zaměřuje na transformaci a systémové změny.

Toto teoretické rozlišení se prakticky odráží při uplatňování v reálném světě napříč různými odvětvími.

Čistá energie

V oblasti přechodu na čistou energii by investice propojené s dopadem mohly zahrnovat nákup podílů v zavedených společnostech zabývajících se obnovitelnou energií nebo v podnicích vyrábějících elektrická vozidla. Tyto podniky již prostřednictvím svých hlavních obchodních modelů přispívají k environmentální udržitelnosti. Investice utvářející dopad ve stejném odvětví by se naopak mohly zaměřit na financování startupů zabývajících se ranými technologiemi baterií nebo inovativními komunitními solárními projekty v nedostatečně pokrytých oblastech, a tak vytvářet zcela nová řešení energetických výzev.

Udržitelné zemědělství

Dalším názorným příkladem je udržitelné zemědělství. Investoři by při investování propojeném s dopadem mohli podpořit zavedené producenty ekologických potravin nebo udržitelné zemědělské činnosti, zatímco při investování utvářejícím dopad by se zaměřili na rozvoj nových postupů regenerativního zemědělství nebo převratných řešení městského zemědělství, která by mohla změnit způsob produkce potravin.

Sociální dopad

Investování propojené s dopadem často v oblasti sociálního dopadu podporuje podniky, které využívají jasné politiky rozmanitosti a spravedlivé pracovní postupy. Naproti tomu investování utvářející dopad by mohlo financovat výstavbu nového, cenově dostupného bydlení nebo razit cestu technologickým řešením v oblasti vzdělávání pro komunity s jeho nedostatečnou dostupností, a tak aktivně vytvářet nové cesty k sociální spravedlnosti.

Investiční proces: od záměru k dopadu

Má-li být investování s pozitivním dopadem úspěšné, je nezbytné postupovat podle přesně daného scénáře, jehož záměrem je vytvořit pozitivní sociální a environmentální změny. Na začátku tohoto postupu je stanovení jasných cílů dopadu. Investoři musí určit konkrétní environmentální nebo sociální výsledky, kterých chtějí dosáhnout, stanovit měřitelné cíle a často tyto cíle sladit se zavedenými rámci, jako je globální ukazatel OSN pro 17 cílů udržitelného rozvoje a jejich 169 dílčích cílů Agendy 2030.

Tato záměrnost odlišuje investování s pozitivním dopadem od jiných forem udržitelného financování. Vyžaduje to, aby investoři zaměřující se na pozitivní dopad zahájili postup náležité péče, který důkladně posoudí jak finanční výkonnost, tak schopnost vytvářet a měřit smysluplné sociální nebo environmentální výsledky.

Finanční hodnocení investice je zavedenou praxí, která je podpořena standardizovaným měřením a spolehlivými metodikami. Nefinanční hodnocení, jako například posouzení sociálního a environmentálního dopadu, je však stále relativně méně rozvinuté a postrádá univerzální rámce. Investoři proto musí při posouzení vážnosti závazku podniku k pozitivnímu dopadu využívat i jiné než tradiční finanční analýzy. Mezi ně patří posouzení závazku managementu k dosažení cílů dopadu, jeho schopnost účinně měřit dopad a transparentně zveřejňovat výsledky a podávat o nich zprávy. Při posuzování je často zapotřebí přezkoumat konkrétní měřítka dopadu přizpůsobená cílům dané investice a zajistit soulad s uznávanými rámci, jako jsou IRIS+ nebo Impact Management Project (IMP, 2024).

Pro posílení postupu náležité péče je kromě toho nezbytné rozlišovat „dopad podniku“ a „dopad investora“. Dopad podniku spočívá v přímých sociálních nebo environmentálních účincích vzniklých díky činnosti a výrobkům podniku. Dopad investora je pak vyjádřen vlivem, který má investor prostřednictvím svých investičních rozhodnutí a strategií zapojení na chování podniku a na jeho výsledky. Pochopení tohoto rozdílu je zásadní pro přesné posouzení celkového dopadu investic a pro vypracování účinných postupů měření dopadu.

Problémy, komplexní povaha a co je třeba mít na zřeteli

Navzdory svému potenciálu se investování s pozitivním dopadem potýká se závažnými překážkami:

1. měření dopadu – kvantifikovat nebo porovnávat sociální a environmentální výsledky je vzhledem k chybějícím standardním způsobům měření složité. Pro zajištění jednotnosti a odpovědnosti je klíčové, aby měření dopadu bylo transparentní, bylo důsledně sledováno a byly o něm podávány zprávy, čímž se zaručí, že tvrzení o dopadu budou podpořena důkazy;
2. problémy s přisuzováním – je obtížné oddělit účinky konkrétních investic v rámci širších systémových změn a připsat je jedné z investic. Určení toho, jak velkou část pozorované změny lze přímo připsat konkrétní investici, je i nadále jedním z nejdéle přetrvávajících problémů v oblasti investic s pozitivním dopadem. Například zlepšení v oblasti cíle udržitelného rozvoje č. 3 (Zdraví a kvalitní život) může být spíše výsledkem kombinace investic do zdravotnických zařízení, vzdělávání a infrastruktury než jediné cílené investice. Je nezbytné vypracovat metodiky, jako je srovnávací analýza a porovnání kontrolní skupiny, může to však být náročné na zdroje a ne vždy proveditelné, zejména v případě malých projektů nebo na rozvíjejících se trzích;
3. nadhodnocování dopadu – přehnaná nebo nepravdivá tvrzení ze strany podniků nebo fondů o jejich sociálním nebo environmentálním dopadu podkopávají důvěru v toto odvětví. Pro zachování důvěry a integrity v celé oblasti investic s pozitivním dopadem jsou nanejvýš důležité transparentní podávání zpráv a ověřená tvrzení o dopadu (ITF). Má-li být zachována důvěryhodnost, je nezbytné využívat jasné normy pro měření dopadu a spolehlivé metody ověřování spolu s audity třetích stran a nezávislou certifikací.

Uvolnění transformačního potenciálu investic s pozitivním dopadem

Investování s pozitivním dopadem stojí v popředí hluboké transformace globálních financí. Zdaleka přitom nejde jen o další investiční strategii. Ztělesňuje zásadní změnu ve vnímání úlohy financí ve společnosti. Zpochybňuje tradiční přesvědčení, že finanční návratnost a pozitivní sociální a environmentální dopad jsou navzájem neslučitelné.

Vývoj investování s pozitivním dopadem ukázal, že investoři mohou usilovat o ziskovou návratnost a současně přispívat ke smysluplným sociálním a environmentálním změnám. Investování s pozitivním dopadem se díky propojení záměru a zisku stává působivým způsobem, jak přistupovat k finančnímu systému, jenž slouží lidem i planetě.

Brigitte Bernard-Rau je postdoktorandská výzkumná pracovnice a vědecká pracovnice na fakultě podnikání, ekonomiky a sociálních věd Hamburské univerzity. Její výzkum se zaměřuje na ratingy ESG a ratingové agentury, udržitelné financování, společensky odpovědné investice, investice s pozitivním dopadem a sociální odpovědnost podniků. Nedávno jí vyšla kniha Sustainability Stories: The Power of Narratives to Understand Global Challenges (Springer Nature, 2024). Obsahuje více než 30 inspirativních příběhů různých autorů z celého světa, kteří popisují různé způsoby, jak se zapojit do vytváření společného blaha a jak přispět k lepším komunitám a odborným postupům a zlepšit život lidí.

Adélaïde Charlier, mladá aktivistka v oblasti klimatu a lidských práv a spoluzakladatelka organizace Youth for Climate Belgium, nás seznámila s veškerými chybami, které má podle ní dohoda o klimatu, jež byla právě dojednána na zasedání konference COP29 v hlavním městě Ázerbájdžánu Baku. Konference, kterou mnozí vnímají jako symbol narušené důvěry a nerovnosti v oblasti klimatu, přinesla zranitelným zemím a občanské společnosti hořké zklamání.

Nedávno skončené zasedání konference o klimatu COP29 v Baku vneslo do světa rozkol, když zranitelné země a občanská společnost vyjádřily hlubokou frustraci z toho, co považují za zklamání důvěry. Ačkoli bylo dosaženo dohody, závazek poskytovat rozvojovým zemím do roku 2035 ročně 300 miliard USD na pomoc s přizpůsobením se změně klimatu ani zdaleka neodpovídá naléhavým potřebám těch, kdo stojí v první linii klimatické krize.

„Lepší než špatná dohoda je žádná dohoda“

Jak to 24 hodin před schválením konečné dohody pregnantně vyjádřil Harjeet Singh, ředitel pro globální angažovanost iniciativy Fosil Fuel Non-Proliferation Treaty Initiative, „lepší než špatná dohoda je žádná dohoda“. Jeho slova jsou odrazem rostoucího napětí mezi postiženými zeměmi, občanskou společností a bohatšími národy. V neděli konference prezentovala střízlivou realitu s jediným finančním cílem, jímž je příslib „300 miliard USD ročně do roku 2035“. Tento cíl je směšný, neboť ani zdaleka nedosahuje toho, co společně požadovaly zranitelné země (1,3 bilionu USD na pokrytí svých potřeb v oblastech přizpůsobení se, zmírňování a kompenzace ztrát a škod).

Dohoda je vázána na nový kolektivní kvantifikovaný cíl, který má financovat klimatickou transformaci v rozvojových zemích. Ačkoli je dohodnutá částka třikrát vyšší než cíl 100 miliard USD z roku 2009, jehož bylo dosaženo teprve s dvouletým zpožděním koncem roku 2022, stále ani zdaleka nestačí. Závazek ve výši 100 miliard USD z roku 2009 by s ohledem na inflaci znamenal 258 miliard USD do roku 2035, což představuje reálný nárůst stávajícího úsilí pouze o 42 miliard USD. Požadavek zranitelných zemí byl jasný: „biliony, ne miliardy“.

Stejným zklamáním jako samotná částka je i struktura navrhovaného finančního cíle. Chybí v ní totiž konkrétní závazek k vytvoření mechanismů veřejného financování, jako jsou granty nebo dotace, které země globálního Jihu naléhavě potřebují.

Kromě toho neexistují žádné dílčí cíle, které by odpovídajícím způsobem financovaly zmírňování, přizpůsobení se a kompenzaci ztrát a škod. Chybějící jasné zaměření na přizpůsobení spolu s nadměrným důrazem na zmírňování – které je financováno především mezinárodními rozvojovými bankami a soukromým sektorem – ukazuje, že jsme se stále nepoučili z roku 2009, kdy bylo přizpůsobení výrazně podfinancováno, což ještě zhoršuje absence odpovědnosti a financování vyčleněného na ztráty a škody.

Kromě toho, ačkoli se o ztrátách a škodách mluví, nejsou do dohody smysluplně začleněny, ale pouze se na ně vágně a povrchně odkazuje. Rámec rovněž otevírá cestu k velké závislosti na soukromém financování, včetně partnerství veřejného a soukromého sektoru, soukromých investic se sníženými riziky podporovaných z veřejných prostředků, jakož i aktivně podporovaných plně soukromých investic.

Ignorování historické odpovědnosti

Vedle nedostatečného financování odhalila dohoda hluboké trhliny v klimatické diplomacii. Bohatší státy ignorovaly rozdílnou odpovědnost a přesouvají část finanční zátěže na zranitelné země, které již nyní nesou břemeno klimatických dopadů. Země jako Indie, Kuba, Bolívie a Nigérie vyjádřily své rozhořčení a obvinily bohaté země z toho, že neplatí za své historické emise skleníkových plynů.

Tato lhostejnost obrátila důvěru v trosky a napětí dosáhlo úrovně, která je v historii jednání konference COP nebývalá. Současný příslib 300 miliard USD je ve srovnání s 1 bilionem USD, který odborníci OSN odhadují jako minimální výši investice, kterou by rozvojové země (s výjimkou Číny) do roku 2035 potřebovaly, nedostatečný.

Špatná dohoda uzavřená pod tlakem

Nejchudší a nejzranitelnější země světa, včetně 45 nejméně rozvinutých zemí a 40 malých ostrovních států, nakonec dohodu pod obrovským politickým tlakem přijaly. Strach z toho, že nedojde k žádné dohodě, zejména s přihlédnutím k tomu, že Trumpovo prezidentství může budoucí pokrok v oblasti klimatu ohrozit, je přiměl k souhlasu. Pro mnohé se jedná o hořký kompromis, o odsouhlasení nedostatečných finančních prostředků, jež by měly zajistit okamžitou pomoc.

Cena za zpoždění

Tato „špatná dohoda“ není jen ranou pro diplomatické vztahy, ale bude mít také ničivé dopady na životy milionů lidí. Zranitelné země již byly extrémním počasím, stoupající hladinou moří a nedostatkem zdrojů dohnány na hranice svých možností. Vlády v bohatších zemích musí pochopit, že okamžité investice do opatření v oblasti klimatu budou znamenat mnohem nižší náklady než čekání na vystavení rostoucího účtu za katastrofy, který nás příroda nutí platit.

Výsledek konference COP29 je jasnou připomínkou toho, že klimatická krize si žádá odvážná, naléhavá opatření a spravedlnost pro nejvíce postižené. Bez průlomových závazků se každoročně prohlubuje propast mezi globálním Severem a Jihem, což podkopává samotnou podstatu globální spolupráce v oblasti klimatu.

Pokud jde o konferenci COP30, je zřejmé, že boj za klimatickou spravedlnost ještě ani zdaleka neskončil.

Adélaïde Charlier je 23letá evropská aktivistka v oblasti klimatické spravedlnosti známá jako spoluzakladatelka organizace Youth for Climate Belgium, která je rovněž zakladatelkou organizace Bridge (propojování mládeže a klimatické politiky). Je taktéž laureátkou ocenění 30 Under 30 za rok 2024 udělovaného časopisem Forbes.

Bulharsko a Rumunsko platí vysokou hospodářskou a politickou daň za to, že plně nevyužívají schengenského režimu. To má též negativní dopad na konkurenceschopnost a hospodářský růst EU. „Je nejvyšší čas, aby Rada EU stanovila datum pro zrušení kontrol na pozemních hranicích mezi oběma zeměmi a ostatními členskými státy zapojenými do schengenského prostoru,“ uvedla Marija Minčeva, zpravodajka stanoviska Náklady pro jednotný trh v důsledku nečlenství v schengenském prostoru – dopad v případě Bulharska a Rumunska.  (ll)

Marija MINČEVA

Bulharsko a Rumunsko splnily podmínky pro vstup do schengenského prostoru v roce 2011. O 13 let později však stále plně nevyužívají výhody volného pohybu. Za tuto odlišnost, která podněcuje euroskepticismus, platí vysokou politickou cenu.

Na zasedání Rady, které se konalo dne 22. listopadu v Budapešti, se ministři vnitra Maďarska, Rakouska, Bulharska a Rumunska dohodli, že „zahájí nezbytné kroky“ k tomu, aby bylo stanoveno datum, kdy budou zrušeny kontroly na pozemních hranicích. Podmínkou zároveň je, že budou vyvíjeny větší snahy za účelem zamezení přílivu nelegálních migrantů přes západobalkánskou trasu.

Schengenská dohoda má zásadní význam pro volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu v rámci EU a představuje klíčový faktor hospodářského úspěchu EU. Její omezené uplatňování narušuje konkurenceschopnost a hospodářský růst EU a brání realizaci sociálně tržního hospodářství, jak je stanoveno ve Smlouvách.

Členské státy po mnoho let opětovně zavádějí dočasné hraniční kontroly. Hospodářský a sociální dopad těchto rozhodnutí na jednotný trh však nebyl vyhodnocen. Evropská komise posuzuje fyzické překážky obchodu, toto posouzení se však vztahuje pouze na blokády hranic, demonstrace a útoky na nákladní vozidla. Dopady kontrol na pozemních hranicích, včetně dočasného znovuzavedení hraničních kontrol členskými státy schengenského prostoru, zohledněny nejsou.

V roce 2023 se Rada dohodla, že zruší kontroly na vnitřních vzdušných a námořních hranicích s Bulharskem a Rumunskem, a sice ke dni 31. března 2024. Nadále se však provádějí kontroly na vnitřních pozemních hranicích a nebylo stanoveno datum, kdy by měly být zrušeny, což způsobuje značné náklady a podnikům to znemožňuje plně využívat výhod jednotného trhu.

Opatření za účelem plné integrace Bulharska a Rumunska do schengenského prostoru umožní EU posílit svou vnitřní soudržnost, zvýšit svou konkurenceschopnost a prosazovat základní zásady volného pohybu a solidarity, o něž se evropský projekt opírá.

Evropský parlament uvedl, že nečlenství v schengenském prostoru by mohlo mít vliv na tržní očekávání ohledně statusu těchto zemí v rámci EU. Jde o politický signál, jenž by mohl mít dopad na výnosy státních dluhopisů, ceny finančních aktiv a úrokové sazby pro podniky a domácnosti a mohl by mít negativní vliv na reálnou ekonomiku.

Obě země zaplatí každoročně miliardy eur v důsledku vyšších nákladů na logistiku, zpoždění dodávek zboží a vybavení a vyšších nákladů na palivo a řidiče. Tyto přímé náklady se nevyhnutelně přenášejí na spotřebitele v podobě vyšších cen a mají dopad na fyzické a duševní zdraví pracovníků.

Tato skutečnost představuje překážku pro cestovní ruch. A brání rovněž volnému pohybu pracovních sil a limituje možnosti pracovníků z Bulharska a Rumunska hledat si zaměstnání v sousedních členských státech EU. Toto omezení se týká stavebnictví, zemědělství a odvětví služeb, která jsou silně závislá na sezónních a dočasných pracovnících.

Enrico Letta ve své zprávě o budoucnosti jednotného trhu vyzývá k tomu, aby se důsledně čelilo jakýmkoli pokusům o omezení volného pohybu mezi členskými státy, včetně technických omezení týkajících se tras a silniční dopravy, a jakémukoli pozastavení platnosti Schengenské dohody.

Je nejvyšší čas, aby Rada stanovila datum pro zrušení kontrol na pozemních hranicích mezi Bulharskem, Rumunskem a ostatními členskými státy, které jsou členy schengenského prostoru. Očekává se, že konečné rozhodnutí v této záležitosti bude přijato dne 12. prosince na zasedání Rady EU pro spravedlnost a vnitřní věci.

Rok pokroku a nadějí – úvahy předsedy Olivera Röpkeho

Vzhledem k tomu, že se rok 2024 chýlí ke konci, bych se rád zamyslel nad tím, jakých důležitých úspěchů Evropský hospodářský a sociální výbor (EHSV) dosáhl. Společně jsme přispěli k prosazování názorů občanské společnosti, posílili jsme demokratické zásady a propagovali jsme udržitelnost v Evropě a na celém světě.

Nejvíce hrdí můžeme být mimo jiné na to, že jsme zahájili iniciativu týkající se členů z kandidátských zemí EU, díky níž se mohou zástupci těchto zemí zapojit do poradních procesů EHSV. Tato iniciativa opět svědčí o našem odhodlání přispívat k transparentnímu procesu rozšíření založenému na zásluhách, který budoucí členské státy připraví na plnohodnotnou účast na utváření EU.

Díky tomu, že jsme podepsali memorandum o porozumění s Radou pro udržitelný hospodářský a sociální rozvoj Brazílie, jsme rozšířili globální partnerství. To umožnilo posílit spolupráci v oblasti udržitelného rozvoje a demokracie, jak bylo zdůrazněno při mých setkáních s prezidentem Lula da Silvou. EHSV hrál ústřední úlohu na sociálním summitu skupiny G20 v Riu de Janeiru, kde se spolu s prezidentem Lulou a brazilskou vládou zasazoval o reformu správy věcí veřejných a o posílení sociální ochrany. I v rámci našeho partnerství s Africkou unií, které získalo oficiální podobu díky společnému prohlášení na summitu OSN o budoucnosti, byla vyzdvihována inkluzivní globální správa a spravedlivá opatření v oblasti klimatu. Tyto globální iniciativy svědčí o rostoucím vlivu EHSV při řešení společných výzev.

V Evropě se uskutečnil Týden občanské společnosti, který prokázal význam zapojení místních subjektů do utváření budoucnosti EU. Na Fóru na vysoké úrovni pro rozšíření jsme znovu potvrdili, že se rozšíření netýká pouze hranic, ale také prohlubování společných hodnot. V rámci setkání s vedoucími představiteli, jako byl např. premiér Albánie Edi Rama, jsme se soustředili na to, abychom zajistili, že v jednáních o přistoupení k EU bude hrát ústřední úlohu občanská společnost. Na tyto snahy navázaly diskuse o digitální transformaci na schůzi předsednictva EHSV ve Varšavě, během nichž se jednalo o tom, že je třeba sladit technologický pokrok s evropskými hodnotami rovnosti a spravedlnosti. Z této činnosti bude čerpat nadcházející polské předsednictví EU.

V roce 2025 budeme i nadále usilovat o posílení participativní demokracie, prosazování sociální spravedlnosti a řešení globálních výzev, jako je změna klimatu a digitalizace. EHSV bude dále neúnavně budovat Evropu, která naslouchá, inspiruje a nikoho neopomíjí.

Doufejme, že nám všem příští rok přinese mír, pokrok a prosperitu. 

„My, venkovské ženy, nechceme, aby se na nás pohlíželo s lítostí nebo soucitem. Chceme být uznávány a oceňovány jako spojenkyně při dosahování udržitelného rozvoje. Potřebujeme příležitosti a kvalitní základní služby, abychom mohli zůstat na svých územích a i nadále zásobit svět potravinami,“ uvedla Luz Haro Guanga, farmářka z ekvádorského venkova a výkonná tajemnice Sítě venkovských žen Latinské Ameriky a Karibiku (RedLAC), která nedávno vystoupila v diskusi EHSV na téma Ženy a trojí krize naší planety. Ve svém rozhovoru pro EHSV info mluví Luz Haro Guanga o dopadech změny klimatu v Latinské Americe a o tom, proč – navzdory neúspěchu konference COP16 – není v boji za udržitelnější a zdravější planetu prostor ani čas pro pesimismus.

Vaše organizace, RedLAC, se zúčastnila zasedání COP16. Znamenají pro Vás výsledky této konference zklamání, protože nedošlo k dohodě ohledně financování ochrany přírody a biologické rozmanitosti? Bylo na zasedání COP16 něčeho dosaženo?

Haro Guanga: Jako ekvádorská žena z venkova již od 80. let 20. století bojuji za práva svých venkovských sester v Ekvádoru. K ponaučením, která mi těchto téměř 40 let přineslo, patří, že sociální procesy stojí obrovské úsilí, přinášejí jen málo okamžitých výsledků a především vyžadují houževnatost, důslednost a vytrvalost. Bylo by skvělé, kdyby se bývalo dosáhlo konsensu ohledně financování ochrany přírody a biologické rozmanitosti, ale jsem si jistá, že hlasy tisíců mužů a žen z měst i venkova, které zazněly na konferenci COP16, společně dokázaly prolomit ledy a získaly si srdce a mysli všech, kdo dříve nechtěli tato naléhavá opatření v oblasti klimatu podporovat.

Svého cíle jsme nakonec nedosáhli, ale právě v tuto chvíli musíme pokračovat v našich apelech na orgány všech měst, komunit a zemí, aby nás vzaly na vědomí, aby prokázaly osobní, technickou a politickou vůli a přijímaly ta nejlepší rozhodnutí, která zabrání budoucím hladomorům způsobeným tím, že dnes nebudeme jednat.

Jaký dopad má změna klimatu na domorodé a venkovské ženy v Latinské Americe?

Ráda bych vyzdvihla některá fakta z dokumentu, který vypracovala Meziamerická komise žen při Organizaci amerických států na základě dialogů se 70 vedoucími představitelkami z 16 zemí. Proces dialogů byl zahájen v září 2024. Uvedený dokument byl představen na konferenci COP16 a prezentoval stanoviska venkovských žen.

Z jeho závěrů vyplynulo, že změna klimatu je realitou ve všech zemích včetně zemí amerického kontinentu a má závažné dopady. Byly nicméně zdůrazněny zejména čtyři klimatické jevy.

Dlouhotrvajícího sucha: Některé země hlásí řadu měsíců s velmi malými srážkami, a jižněji položené země dokonce již několik roků trvající sucha.

Nárůst teplot výrazně přesahuje běžnou úroveň: Tyto vysoké teploty spolu s vysušenou půdou přispívají k četným požárům, z nichž některé vznikají spontánně, jiné jsou zakládány úmyslně, ale všechny jsou zhoršovány suchem. To má dopad na život a biologicky rozmanité systémy. Například v době zasedání konaní brazilské konference bylo oznámeno, že jen ve státě Piauí zuří 300 požárů.

Vichřice: Bylo konstatováno, že déšť je intenzivní, přichází ve velmi krátkých přívalech a často je doprovázen silnými vichřicemi. Účastníci ze Střední Ameriky, Mexika, Dominikánské republiky a pobřeží Kolumbie hovořili o nárůstu intenzity a četnosti hurikánů a tropických bouří, které postihují jejich území.

Změny srážkových modelů: „Prší, když to každý nejméně čeká“ – to je obrat, který zazníval na všech setkáních. Z jihu a z andských oblastí pak byly hlášeny nečekané mrazy, krupobití a sníh. Obecně byl zaznamenán pokles ročního úhrnu srážek, ale bylo konstatováno, že deště jsou přívalové a způsobují povodně a přírodní katastrofy, které vedou ke ztrátám na životech a k ničení infrastruktury, komunikací a úrody a mají nepříznivé dopady na životní podmínky, zejména pak ve venkovských oblastech. Jeden z účastníků to shrnul slovy, že „déšť někdy nahání hrůzu“.

Na druhé straně se praktikují neudržitelné postupy, které vyčerpávají přírodní zdroje. K nejvíce znepokojujícím a také nejčastěji zmiňovaným problémům patří těžba dřeva či kácení lesních a mangrovových porostů, záměrné zakládání lesních požárů, nepřiměřené nakládání s vodními zdroji, znečištění, podporování intenzivních, expanzivních, na vodu náročných a znečišťujících činností, jakož i nadměrné používání agrochemických přípravků, herbicidů a pesticidů.

Za jeden z hlavních aspektů byla označena nečinnost některých místních a celostátních orgánů, které nevytvářejí regulační rámce, jež by omezily destruktivní činnost a podporovaly udržitelné výrobní strategie. Některé země příslušné právní předpisy mají, ale kvůli korupci nebo osobním politickým zájmům je orgány neprovádějí.

Mezinárodním lídrům je proto adresována výzva, aby vyvíjeli větší tlak na státy, aby dodržovaly smlouvy o biologické rozmanitosti a změně klimatu, které podepsaly.

Pokud jde o směr, kterým se boj za ochranu klimatu a životního prostředí ubírá, jste spíše optimistkou, nebo pesimistkou? Co by se podle Vás mělo udělat?

Kdo nemá velké sny, nedosáhne velkých věcí. Změna klimatu nás ovlivňuje a její dopady rychle narůstají. Nemůžeme proto přestat bojovat za to, aby političtí činitelé věnovali pozornost těm základním věcem, které vyžadují prioritní opatření – a to nemluvím jen o financování, ale také o koordinaci, spolupráci a menším egoismu a zaslepené politické horlivosti.

Jsem optimistkou v tom, že pokud budeme i nadále prosazovat svou, dávat o sobě vědět a svou vytrvalostí podporovat dlouhodobé společenské procesy, pokud vytvoříme strategická spojenectví v rámci Ameriky i celého světa, můžeme ovlivňovat veřejné politiky a zajistit, aby ti, kdo zastávají mocenské nebo rozhodovací pozice, jednali s přesvědčením, že je naléhavě nutné bojovat proti změně klimatu a zároveň omezit činnosti, které urychlují její škodlivé a destruktivní dopady na naši planetu – tedy vypalování, pěstování monokultur, bezhlavé používání insekticidů a chemikálií, ničení zásobáren vody, bezohledný rybolov, ničení vodních pramenů, vypouštění odpadních vod atd.

Pesimismus by nás oslabil a nakonec by nás přiměl, abychom naši práci a náš boj vzdali. V boji za udržitelnější a zdravější planetu nemůžeme ztrácet čas ani dávat prostor pesimismu, negativním událostem navzdory. Pro dnešní i budoucí generace je to otázka života a smrti!

Už včera bylo pozdě začít jednat. Ale i dnes je dobrá příležitost začít měnit přístup a angažovat se ve prospěch všech lidí.

Luz Haro Guanga je farmářka z ekvádorského venkova, výkonná tajemnice Sítě venkovských žen Latinské Ameriky a Karibiku (RedLAC) a předsedkyně technické složky ekvádorské nadace FUNMUJERURAL-e. RedLAC je společenská organizace sdružující více než 200 organizací venkovských žen z Latinské Ameriky a Karibiku. Byla založena v roce 1990 v Argentině a jejím účelem je podporovat účinnou občanskou a politickou angažovanost venkovských žen. Díky dlouhodobému úsilí sítě RedLAC vyhlásila Organizace amerických států období 2024–2034 „Meziamerickým desetiletím práv všech žen, dospívajících a dívek ve venkovských oblastech Ameriky“.

Andrej Gnjot

K tomu, abyste byli v Bělorusku zatčeni, stačí, když si vyberete špatnou profesi. Jak se však ukázalo, za takovou fatální chybu můžete být zatčeni dokonce i v centru Evropy, například v Srbsku. A to s pomocí takové prestižní mezinárodní organizace, jakou je Interpol. To vše myslím samozřejmě velmi sarkasticky, ale rozhodně nepřeháním, neboť je to hořká pravda. Jmenuji se Andrej Gnjot. Jsem běloruský filmař, novinář a bývalý politický vězeň. A tohle je můj příběh.

Nápad stát se novinářem jsem dostal v roce 1999. Televize a rozhlas byly mou vášní, mým snem a koníčkem. Bylo mi tehdy 17 a ani ve snu by mě nenapadlo, že nezávislá žurnalistika bude v mé zemi považována za extremistickou a všechna ostatní média budou jen hlásnou troubou propagandy. A že něco takového bude v Evropě 21. století vůbec možné, by tehdy nenapadlo asi nikoho. Přesto právě tak to dnes vypadá v diktátorském Bělorusku: v celé zemi neexistuje jediný nezávislý sdělovací prostředek. Všechny mediální struktury má v rukou stát, který přísně dozírá na redakční politiku, což je vlastně velmi jednoduché: samozvaný vůdce Lukašenko je opěvován a každý, kdo se jej odváží kritizovat, byť konstruktivně, je označen za „nepřítele lidu“ – což je termín, který kdysi používali komunisté.

Někdy kolem roku 2005 jsem se tak coby mladý a naivní absolvent žurnalistiky pokusil prosadit ve své profesi. Během studií i po jejich skončení jsem získal mnoho praktických zkušeností v televizi i rozhlase a měl jsem jasnou představu o tom, co chci dělat. Příležitostí ale rapidně ubývalo: provoz soukromých rozhlasových stanic byl postupně ukončen nebo jej převzal stát a nezávislé televizní stanice nemohly ani získat vysílací frekvenci. Člověk neměl moc na výběr: buď se mohl zapojit do propagandy, nebo se vyhýbat ožehavým tématům, a omezit se tak jen na plytkou zábavu. Žurnalistika v Bělorusku přežila jen díky pár novinám a nezávislým internetovým portálům. Řada novinářů svou profesi opustila, mnozí byli pronásledováni. Běloruské ministerstvo informací zasílalo médiím pravidelná varování, přičemž pouze tři takováto upozornění stačila k tomu, aby jim byla odebrána licence. Podle Běloruské asociace novinářů se v letech 2020–2024 snížil počet novin o 21 %. Na běloruském trhu tak zůstaly pouze neškodné publikace, určené například pro majitele dač, milovníky humoru nebo luštitele křížovek. Všechny nezávislé společensko-politické publikace přestaly vycházet buď proto, že jejich nakladatelství uzavřely úřady, nebo se tak jejich redakce rozhodly samy, protože už prostě nemohly dělat svou práci.

Mně se naštěstí podařil kompromis: oficiálně jsem se začal věnovat režii a tvorbě, a to s velkým úspěchem. Ve volném čase jsem zároveň pokračoval ve své novinářské práci, avšak pod pseudonymem, abych neriskoval. To se ukázalo jako dobrá taktika. Díky všem svým zkušenostem a profesním kontaktům jsem mohl od roku 2020 poskytovat nezávislým médiím aktuální videomateriály a zapojit se také do občanských a politických aktivit – stal jsem se spoluzakladatelem „Svobodného sdružení běloruských sportovců SOS.BY“, což je občanské hnutí bojující za lidská práva. Těžko bych mohl být obviněn ze zaujatosti a vměšování jen proto, že jsem se rozhodl postavit za své krajany – diktatura však nemá nic společného s objektivitou, stejně jako propaganda nemá nic společného s žurnalistikou.

V roce 2021 se Bělorusko umístilo v žebříčku svobody tisku na 158. místě ze 180, což ve srovnání s rokem 2020 znamená propad o pět míst. Podle varování mezinárodní organizace pro lidská práva Reportéři bez hranic představuje „Bělorusko pro pracovníky médií nejnebezpečnější zemi v Evropě“.

Za pozornost stojí také preference Bělorusů v roce 2020, který byl rokem protestů: internet a sociální sítě tehdy představovaly hlavní zdroj informací pro 60 % dotázaných. Televizi využívalo jen 11 % respondentů, tištěná média 7 % a rozhlas 5 %. Když si to diktátorský režim uvědomil, začal jednat tvrdě a nekompromisně. A hlavně pak pod záminkou boje proti „extremismu“ začala cenzura a pronásledování. Úřady blokují přístup k obsahu médií, která pokračují ve své činnosti ze zahraničí, a jakákoli spolupráce s nimi je považována za projev extremismu.

Na konci roku 2023 bylo v běloruských věznicích zadržováno 32 novinářů. Ti jsou v nápravných zařízeních vystaveni nátlaku a nelidskému zacházení. Podle bojovníků za lidská práva držel bloger a novinář Ihar Losik z Rádia Svoboda ve vězeňské kolonii dlouhou hladovku a poté se pořezal na rukou a krku. Za svou činnost byl odsouzen k 15 letům vězení. Trestní stíhání za jakoukoli formu spolupráce s nezávislými médii považovanými za „extrémistická uskupení“ ještě zesílilo. V poslední době už nejsou pronásledováni jen zástupci občanské společnosti, ale i prostí občané, kteří novinářům poskytnou komentář k jakýmkoli společenským či politickým událostem.

31. října 2024 označil běloruský režim můj osobní účet na Instagramu za „extremistický materiál“. To znamená, že stíhán budu nejen já sám, ale i všichni, kteří v Bělorusku můj účet sledují a odebírají mé příspěvky. Za „extremistické“ označila diktatura v Bělorusku přes 5 000 internetových zdrojů. Takovými rekordními čísly se nemůže pochlubit snad žádná jiná země v Evropě! A jak se na problém běloruské žurnalistiky dívají samotní Bělorusové? Je jí podle nich věnována dostatečná pozornost? Řeknu vám upřímně, že ne. Tento problém nikoho nezajímá. Běloruský režim postupně likviduje nejen žurnalistiku jako takovou, ale fyzicky odstraňuje také profesionální novináře.

A pronásledovat se snaží i novináře a aktivisty, kteří působí mimo Bělorusko. Můj případ je toho jasným důkazem. Režim se naučil, jak zneužívat demokratické instituce k dosažení svých zrůdných cílů. Novináři, aktivisté, blogeři i politicky aktivní občané jsou stíháni za daňové trestné činy, a to hlavně za daňové úniky v minulosti. Dokonale tak lze zakrýt, že ve skutečnosti jde o politicky motivované pronásledování. Bojovník za lidská práva a nositel Nobelovy ceny Ales Bjaljacki je ve vězení kvůli obvinění z finančního podvodu. Ze stejného důvodu se za mřížemi ocitli také šéfredaktorka nezávislého zpravodajského portálu „TUT.BY“ (který režim v roce 2020 zablokoval) a její redakční kolegové. A na základě stejného paragrafu trestního zákona vydal Interpol zatykač také na mě. Trvalo mu téměř osm měsíců, než celou věc interně prošetřil a dospěl k závěru, že pátrání po mně je v rozporu s čl. 2 a 3 jeho vlastních stanov. Navzdory tomu jsem byl zatčen a strávil sedm měsíců a šest dní v hlavní bělehradské věznici. Pět měsíců jsem byl v přísném domácím vězení. Srbský nejvyšší soud dvakrát rozhodl, že mám být vydán do diktátorského Běloruska. A dvakrát jsme se s mým právníkem proti tomuto rozhodnutí úspěšně odvolali. Celý tento boj mě stál rok života a připravil mě o fyzické i duševní zdraví. To vše jen proto, že jsem si ve špatné zemi zvolil špatnou profesi. Jen proto, že jsem měl svůj vlastní názor a dal ho coby aktivní občan najevo.

Naštěstí se mi podařilo vyhrát – jinak byste tyto řádky nečetli. Díky neuvěřitelné solidaritě novinářů, politiků, občanské společnosti a dalších organizací jsem se ze Srbska dostal a nalezl útočiště v Berlíně. Tím to pro mě ale nekončí. Bude mi trvat ještě dlouho, než se z toho všeho vzpamatuju. Bojovat budu ale dál. Uvědomuju si, že jsem si své povolání vybral opravdu správně. I když to někteří považují za extremismus. Vím, že nezávislá žurnalistika je nedílnou součástí demokratické společnosti. Přesně takové, jakou toužíme vybudovat i my v Bělorusku. A doufáme, že na této důležité cestě nezůstaneme osamoceni.

Peter Schmidt, Diandra Ní Bhuachalla a Arnaud Schwartz

EHSV coby zástupce občanské společnosti EU na konferenci COP29 v Baku, hlavním městě Ázerbájdžánu, prosazoval naléhavé přijetí konkrétních opatření v oblasti klimatu a také to, aby mezi priority jednání o klimatu byla zařazena sociální a environmentální spravedlnost. 

Předseda skupiny ad hoc pro COP Peter Schmidt nám pověděl, na co kladl EHSV největší důraz v souvislosti s hlavním tématem COP29, kterým bylo financování opatření v oblasti klimatu.

Peter Schmidt: Prudký nárůst extrémních povětrnostních jevů na celém světě je důraznou připomínkou toho, že je třeba zvýšit ambice, pokud jde o klima. Tento rok má našlápnuto k tomu, stát se nejteplejším rokem v historii měření, a klimatické katastrofy způsobené člověkem, jako jsou povodně, přírodní požáry a sucha, jsou stále častější a intenzivnější, přičemž prohlubují sociální nerovnosti. Náklady, jež vzniknou v případě nečinnosti v oblasti klimatu, budou mnohem vyšší, než kolik by stála případná opatření.

Na konferenci COP29 je v sázce mnoho. Dohoda o globálních řešeních financování opatření v oblasti klimatu má zásadní význam pro to, aby se v rozvojových zemích uvolnily prostředky na globální opatření v oblasti klimatu. Zástupci EHSV na COP29 v Baku předložili doporučení, jež vycházela z našeho stanoviska k financování opatření v oblasti klimatu. Důraz přitom byl kladen na přepracování mezinárodní finanční architektury s cílem uvolnit prostředky a zlepšit účinnost a dostupnost financování opatření v oblasti klimatu.

Zdůraznili jsme, že v zájmu překlenutí mezer ve financování těchto opatření je třeba stanovit nový kolektivní kvantifikovaný cíl, díky čemuž budou finanční prostředky vyhrazené na oblast klimatu lépe odpovídat danému účelu, budou šetrnější z hlediska biologické rozmanitosti, budou mít vyšší dopad a bude možné přesněji je zacílit na nejzranitelnější země a komunity. Toky financování klimatických opatření by se měly řídit zásadami spravedlivé transformace, přičemž by měly být v souladu s Pařížskou dohodou a vycházet z cílů udržitelného rozvoje. Je zcela zásadní, aby veřejné i soukromé subjekty přijaly dlouhodobé závazky. Klíčovou úlohu při mobilizaci soukromých investic do iniciativ v oblasti klimatu a snižování souvisejících rizik pak sehrají veřejné finance.

Výbor se jednak zasazuje o to, aby byl lokálním iniciativám a místním hnutím zajištěn přístup k finančním prostředkům na klimatická opatření, a současně prosazuje také komplexní přístup, díky němuž by bylo možné vystoupit ze začarovaného kruhu zadlužení a nedostatečných investic do přizpůsobování. Požadujeme spravedlivou distribuci klimatických fondů za účelem nápravy nerovností. Kromě toho je třeba, aby se angažovala občanská společnost. Její zapojení má totiž klíčový význam pro vytvoření inkluzivního a demokratického přístupu, který zajistí účinnost a udržitelnost investic v oblasti klimatu.

Delegátka mládeže vyslaná za EHSV na COP (2023–2025) Diandra Ní Bhuachalla se s námi podělila o to, co od COP29 očekávala. Jaké jsou z pohledu mladého člověka nejpalčivější klimatické problémy, které je třeba vyřešit jako první?

Diandra Ní Bhuachalla: Po výsledcích konference COP28, které byly zklamáním, jsem se snažila svá očekávání ohledně COP29 mírnit, jak jen to šlo. Když jsem si uvědomila, že půjde opět o výroční konferenci, jejíž výsledky budou vzhledem k volbě předsednické země skromné – jde znovu o stát, který je silně závislý na ziscích plynoucích z fosilních paliv –, bylo nesmírně těžké zachovat si naději.

Nicméně po konzultacích s různými mládežnickými organizacemi z celé Evropy – které proběhly prostřednictvím strukturovaných schůzí pracovní skupiny pro mládež v rámci iniciativy vyslání delegáta mládeže za EHSV na COP – jsem se rozhodla, že nejlepší bude, když se zaměřím na klimatickou spravedlnost a spravedlivou transformaci, financování klimatických opatření a nový kolektivní kvantifikovaný cíl a také na to, aby byli mladí lidé ve větší míře smysluplně zapojováni do mezinárodních rozhodovacích procesů.

Nyní, když vím, jak mnoho jednání v prvním týdnu vůbec nepokročilo, protože se aktéři vůbec nemohou shodnout a nespolupracují – mimo jiné pokud jde o otázky genderu, financování opatření v oblasti klimatu a spravedlivé transformace –, si uvědomuji, že má očekávání byla opět příliš vysoká. Svou snahu prosazovat to, na čem mi záleží, jsem tedy zaměřila na doprovodné akce a dvoustranná setkání. Doufám teď hlavně ve dvě věci, a sice že bude zachován stávající diskurz, zejména pokud jde o lidská práva, a že dosáhneme mírného pokroku a všechno skvěle připravíme na konferenci COP30, do níž všichni, jak se zdá, vkládají veškeré své naděje.

Jelikož se změna klimatu a její dopady prolínají, je marné se vůbec pokoušet seřadit problémy podle důležitosti či naléhavosti. Mladí lidé se strachují o svou budoucnost. Ať již jde o jistotu zaměstnání a o to, zda budou nuceni změnit svou kvalifikaci, nebo o jejich domovy a rodiny a bezpečí před bouřemi, záplavami a erozí, nebo o jejich zdraví a kvalitu života jejich budoucích dětí či příští generace vůbec, nebo o to, že úkol vést mnohem náročnější jednání o klimatu připadne naší generaci, až se těmi, co rozhodují, staneme my, protože dnes se ani zdaleka nedělá dost, vezmeme-li v úvahu skutečnost, že dopad bude patrný po desetiletí.

Potřebujeme klimatickou spravedlnost, a to teď hned. Potřebujeme realistické financování klimatických opatření, a to teď hned. Potřebujeme spravedlivou a adekvátní zaměstnanost a transformaci energetiky, a to teď hned. Potřebujeme ambicióznost, a to teď hned. Potřebujeme přistoupit k realizaci, a to teď hned.

Potřebujeme každého z vás, a to teď hned.

Výsledkem konference COP16 o biologické rozmanitosti, která proběhla v říjnu v kolumbijském městě Cali, byl jen zmatek. Žádné dohody o finančních prostředcích na ochranu přírody dosaženo nebylo. Zeptali jsem se Arnauda Schwartze, který na této konferenci zastupoval EHSV, zda si můžeme i přes tento neúspěch zachovat optimismus. Jaká opatření by měla být přijata, aby bylo dosaženo pokroku, pokud jde o ochranu biologické rozmanitosti?

Arnaud Schwartz: Jde o 200 miliard dolarů ročně. To je podle OSN částka (v níž jsou zahrnuty všechny druhy financování – veřejné, soukromé, vnitrostátní i mezinárodní), která by byla zapotřebí ke splnění našich cílů v oblasti biologické rozmanitosti. O co se tedy jedná? Jde čistě o to, zastavit kolaps světa živých organismů, který nyní mizí stále rychlejším tempem, a obnovit přírodu, jakož i o to, aby příroda dostala šanci přežit ve světě, v němž se žít dá, a abychom nedopustili, že ji zdevastují lakota a hloupost.

Jaká je budoucnost po neúspěchu COP16?

Tuto otázku by si měl položit každý z nás a měl by ji položit i lidem kolem, a to tím spíše, že je známo, že jen ve Francii je každý rok více než čtvrtina této částky použita k přípravám na válku či k válčení. Je pravda, že z globálního hlediska byla konference v Cali promarněnou příležitostí, a to kvůli nedostatečné politické vůli a nedostatečné hospodářské solidaritě.

Není ale vše ztraceno.

Na konci tunelu bliká světýlko: tato konference smluvních stran uznala úlohu původních obyvatel a místních komunit coby strážců biologické rozmanitosti – po zhruba 30 letech úhybných manévrů –, a to včetně lidí afrického původu. Vznikl rovněž nový fond OSN, tzv. „Cali Fund“. Tento fond má být v dlouhodobém horizontu využíván k získávání dobrovolných příspěvků od soukromých společností, z nichž polovina bude určena skupinám osob, jež jsem zmínil. Fíha!

Jste… jste… no…

Jste součástí nás a my jsme součástí vás. A abychom mohli jít dál společnou cestou, mělo by možná smysl začít tím, že v zájmu obecného blaha vrátíme naši ekonomiku do správných kolejí. Takže… Jestliže si pod sebou chceme přestat podřezávat větev, na co vlastně čekáme? Proč se nepustit do přehodnocování mezinárodních finančních a obchodních pravidel?

Delegáti EHSV na COP29 Peter Schmidt a Diandra Ní Bhuachalla se primárně zaměřili na otázku financování opatření v oblasti klimatu, přičemž jim jako vodítko sloužilo nedávné stanovisko EHSV Financování klimatických opatření: nový plán pro dosažení ambiciózních cílů v oblasti klimatu a cílů udržitelného rozvoje. Jedna z klíčových akcí, které v Baku proběhly pod vedením EHSV, se konala 18. listopadu a nesla název „A global perspective towards fostering a just transition in the agri-food sector“ (Globální vyhlídky, pokud jde o podporu spravedlivé transformace v zemědělsko-potravinářském odvětví). Zabývala se budováním udržitelných nízkouhlíkových potravinových systémů spravedlivých z hlediska zemědělců, pracovníků v potravinovém řetězci i budoucích generací. Cílem bylo zlepšit spolupráci mezi tvůrci politik a občanskou společností, důrazněji tlumočit názory z globálního jihu a prosazovat inkluzivní klimatická řešení pro všechny.

Arnaud Schwartz se jakožto člen delegace EU zúčastnil schůzí, na nichž vyzval k větší součinnosti mezi procesy OSN v oblasti biologické rozmanitosti (jež spadají pod Úmluvu o biologické rozmanitosti) a v oblasti změny klimatu (jež spadají pod UNFCCC), k postupnému ukončování dotací škodících životnímu prostředí, což by pomohlo uvolnit větší objem prostředků, a k aktivnější úloze organizované občanské společnosti při provádění celosvětového rámce pro biologickou rozmanitost z Kchun-mingu a Montrealu. Více informací o příspěvku EHSV ke konferenci COP16 naleznete zde.

Pan Schwartz je zpravodajem stanoviska EHSV Komplexní strategie pro biologickou rozmanitost na COP16: spolupráce všech odvětví v zájmu dosažení společného cíle.