Jowita Kiwnik-Pargana: Moji ukrajinští hrdinové

Začalo to na hranicích. Krátce po vypuknutí války na Ukrajině jsem se vydala k jednomu z hraničních přechodů. Tehdy to ještě nebylo pracovně, mým cílem bylo dopravit tam humanitární pomoc. Přes hranice v té době proudily zástupy lidí, hlavně žen a dětí, jimž se ze dne na den zbortily veškeré dosavadní plány.

Potkala jsem tam ženy, které před sebou tlačily kočárek a na zádech nesly batoh, do něhož dokázaly sbalit celý svůj majetek, a takto musely pěšky urazit desítky kilometrů. Nechaly ve vlasti své muže a syny a nevěděly, kde budou v noci spát a kdo se jich ujme.

Nedlouho poté jsem podnikla cestu na Ukrajinu, tentokrát už jako novinářka, abych podala svědectví o tom, jak válka mění lidské životy.

Svědectví Inny z města Mariupol, která se po tři týdny schovávala ve sklepě, odkud viděla na ulici ležet těla svých sousedů, ale kvůli neustávajícímu ostřelování je nemohla pohřbít.

Svědectví Petra, taky z Mariupolu, který mi vyprávěl o tom, jak se snažil najít nějakou vodu na pití v litinových trubkách radiátorů.

Svědectví 82leté Haliny, která během válečného konfliktu zůstala sama a pověděla mi: „Uviděla jsem starou paní. Přišla jsem k ní blíže a všimla jsem si, že pláče. Řekla jsem jí, aby přestala plakat a že s ní půjdu kamkoliv, že ji neopustím.“

Vybavuji si, jak mi ukrajinské děti popisovaly, co je podle nich válka. Například pětiletá Alisa, která věděla, že ve válce se lidé zabíjejí. Nebo dvanáctiletý Žeňa, který s jistotou prohlásil, že Putin není prezident, ale diktátor.

Poslechla jsem si také příběh holčičky, kterou náhradní matka odložila ihned po narození a pro niž si biologičtí rodiče nikdy nepřišli.

Výčet hrdinů mých reportáží je dlouhý. Za jménem každého z nich se skrývají jiné, válkou poznamenané osudy. Není snadné naslouchat jejich vyprávění, ale novináři se v takové situaci musí umět ovládnout.

Nesmíme dát najevo naše emoce, naším úkolem není společně si poplakat, nýbrž vyslechnout si jejich příběh. Slzám můžeme dát průchod později, doma po práci.

Ukrajinci jsou velmi sdílní. Přejí si vyprávět o tom, jaká zvěrstva Rusové páchají, a chtějí vyvrátit ruské dezinformace, podle nichž Ukrajinci útoky fingují a vraždí se sami navzájem.

My, novináři, pak musíme celému světu sdělit, co se na Ukrajině doopravdy děje.