Na Jacquese Delorse, který zemřel 27. prosince 2023, se bude vzpomínat jako na nejvýznamnějšího, nejvýkonnějšího, nejvizionářštějšího a nejprozíravějšího předsedu Evropské komise a na jednoho ze zakladatelů sjednocené Evropy, jakými byli dlouho před ním Jean Monnet a Robert Schuman.

Předseda Komise byl před jeho érou v podstatě pouhým evropským byrokratem. Teprve díky němu získala tato funkce status, který poté všichni uznávali za rovnocenný hlavě státu či předsedovi vlády. Po celých deset let svého působení v této funkci – tj. od roku 1985 do roku 1995 – v neposlední řadě díky podpoře tehdejšího německého kancléře Helmuta Kohla a francouzského prezidenta Françoise Mitterranda důrazně a odhodlaně prosazoval proces evropské integrace. Nejprve ho ihned obnovil, přičemž jeho cílem bylo přeměnit do roku 1992 společný trh spočívající v celní unii na skutečný jednotný trh. Následně, když byly práce na jednotném trhu ještě v plném proudu, zahájil další svůj velký projekt – měnovou unii. Souběžně pracoval i na rozšíření pravomocí tehdejšího Evropského společenství tím, že byla Maastrichtskou smlouvou založena Evropská unie.

Jako první se začal rovněž zaobírat „demokratickým deficitem“ Společenství. Navrhl, aby Evropský parlament získal větší pravomoci, a to nejprve postupem spolupráce (stanovené v Jednotném aktu), a poté (počínaje maastrichtskou reformou) spolurozhodováním v záležitostech podléhajících rozhodnutí Rady kvalifikovanou většinou, a tohoto cíle skutečně dosáhl. Štrasburské shromáždění tak nakonec získalo postavení plnohodnotného spolunormotvůrce.

Cesta ke strategickému cíli jednotného trhu započala dvěma dokumenty: zprávou o nákladech v případě neexistence jednotné Evropy, která popisovala hospodářský přínos odstranění zbývajících vnitřních regulačních překážek, a první tzv. bílou knihou, v níž byla vyjmenována všechna legislativní opatření (přibližně 200) nutná k odstranění těchto překážek.

Delors od počátku tvrdil, že hlavním nástrojem k uskutečnění projektu je posílení rozhodovacích mechanismů a evropských institucí. Proto navrhl Jednotný evropský akt – první skutečnou reformu Římských smluv z roku 1957, kterými byla založena evropská společenství (společný trh a Euratom) – a přesvědčil členské státy, aby ji schválily (1987).

Jacques Delors také sehrál zásadní roli při novém vymezení finančního rámce Evropského společenství. Tehdy došlo v rámci tzv. 1. Delorsova balíčku (na období let 1988-1992) k výraznému navýšení rozpočtových prostředků na 1,20 % celkového HDP členských států a poté na 1,27 % v rámci 2. Delorsova balíčku (na období let 1993-1996), spolu s výrazným navýšením prostředků na „hospodářskou a sociální soudržnost“ (regionální a strukturální politiky), která byla považována za neodmyslitelnou náležitost sjednocení vnitřního trhu. Ještě důležitější však byla systémová změna rozpočtového rámce Evropského společenství, který od přijetí obou Delorsových balíčků již nebyl roční, nýbrž střednědobý (tj. sedmiletý).

Zabránilo se tak každoročnímu opakování úmorných finančních jednání mezi členskými státy, která po celé měsíce protahovala práci evropských orgánů a institucí. K dalším zásadním aspektům, které Jacques Delors zavedl do evropských politik, patří důraz na sociální rozměr. Právě on byl jedním z iniciátorů „sociálního dialogu“ mezi podniky, odbory a evropskými orgány a institucemi. Jeho sociální program, jehož součástí byla také harmonizace nástrojů na ochranu zaměstnanců v případě krize a na boj proti přesouvání výroby, však zůstal – stejně jako i jiné jeho počiny – nedokončen.

Nejtěžší porážku nicméně utrpěl v souvislosti se svou druhou bílou knihou, která pojednávala o růstu, zaměstnanosti a konkurenceschopnosti a kterou ve velkém stylu představil v roce 1993 jako poslední velký projekt svého funkčního období. Tento projekt se týkal oživení a stimulace ekonomiky a měl být financován částkou 20 miliard eur po dobu 20 let. Spočíval mimo jiné ve společném vydávání dluhopisů (ve výši 8 miliard eur ročně) a v příspěvcích z rozpočtu Společenství a půjčkách od Evropské investiční banky na podporu výstavby dopravní a telekomunikační infrastruktury a řady dalších hospodářských a sociálních iniciativ (v podstatě předznamenání toho, co vzniklo o více než 20 let později formou nástroje NextGenerationEU vytvořeného v reakci na pandemickou krizi).

Evropská rada tento plán nejprve uvítala, později ho však ministři financí členských států EU kritizovali a zavrhli. Dekáda Jacquese Delorse skončila ztrátou jeho popularity, postupným ústupem do pozadí, během něhož byl obviňován z přehnaných ambicí, centralizačního jakobínství a přemrštěné regulace. Některé jeho plány byly nicméně později opět vzkříšeny, například transevropské sítě nebo program SURE na podporu programů dočasných nucených dovolených zaměstnanců během krize covid-19.