V tomto vydání:

• Přestat být neviditelný: Jak se olympijské hry v Soulu a Londýně zapsaly do historie (Pietro Barbieri)
• Co si o olympiádě myslím já (Pyrros Dimas)
• „The Revived“ – první ukrajinský olympijský tým vytvořený s pomocí umělé inteligence
• Děti se zdravotním postižením: Zvládneme všechno, jen některé věci možná děláme trochu jinak

Pietro Barbieri

Počátky sportu pro osoby se zdravotním postižením sahají do poválečných let a do rámce rehabilitačního cvičení. Sport byl způsobem, jak zatraktivnit a zpříjemnit fyzioterapii. Hry a zábava pomáhaly lidem být znovu šťastní, v jejich novém životě po traumatické události nebo v jejich těle, s nímž přišli na svět.

Cíle byly dva: posílit fyzickou autonomii lidí a pomoci jim znovu získat pravou a pevnou identitu. Dnes by se dalo říci, že došlo k posunu od hry, jejímž účelem byla rehabilitace, k posilování. Jinými slovy: jde o posílení postavení těch, kteří mají pocit, že nic nezvládnou, nebo o tuto schopnost skutečně přišli, kteří ztratili vládu nad sebou samými a svými rozhodnutími. Podstatu lidských práv.

Přirozeným prostředkem, jak toho dosáhnout, je zlepšením sociálního vnímání, tedy dojmu, který mají ostatní. Cesta sebeobnovy vede přímo do komunity, v níž lidé žijí. Ze sportu se tak stává nástroj k prosazování vlastních základních práv a důstojnosti.

Byla to dlouhá pouť temnotou. Průkopníci 60. let 20. století byli hrdiny, kteří předběhli svou dobu. Přesto byli hrdiny na dlouhé cestě z minulosti do současnosti. Dosáhnout uznání sportovních schopností paralympioniků nebyl snadný úkol.

Jedna událost se zapíše do historie: olympijské hry v Soulu v roce 1988. Byly završením boje o získání uznání ve světě sportu, v němž bylo stigma těch, kteří se vymykali ideálu fyzických, smyslových a duševních schopností tak silné, že představovalo ještě větší problém než třeba při začlenění do trhu práce, kde zase naráželi na předsudky ohledně neproduktivnosti. Tyto olympijské hry byly historické, protože Mezinárodní olympijský výbor chtěl uspořádat soutěže pro sportovce se zdravotním postižením, kteří by se střídali se sportovci bez postižení. Šlo o experiment, který se uskutečnil pouze jednou, protože v jeho pokračování bránily organizační problémy, především z hlediska přístupu. I když bylo toto rozhodnutí sporné, vedlo ke vzniku dnešní paralympiády, která náležitě oceňuje sportovní úsilí všech paralympioniků. Konečně tu byl svět sportu, který provozují všichni a pro všechny. Počátek nové éry.

Pak bylo třeba usilovat o to, aby se paralympijský sport stal atraktivním pro obrovské množství lidí, kteří sport sledují buď naživo, nebo v televizi. V roce 1988 v Soulu byli televizní komentátoři tak nepřipravení, že ani neznali favority na medaile v jednotlivých kategoriích. Jak si lze představit, byla to mediální katastrofa. Sportovní novináři se nakonec časem naučili sledovat aktivity sportovců se zdravotním postižením. Byl to zásadní krok ke změně přístupu.

To nás přivádí k další významné události: olympijským hrám v Londýně v roce 2012. Tyto hry byly dokonale zorganizovány, měly velkou televizní kampaň ve Velké Británii a přinesly vyprodané stadiony na všechny sporty. A právě díky novému přístupu sportovního zpravodajství se během těchto her proslavili také někteří sportovci. Stejně jako jejich olympijští kolegové.

Od 50. let 20. století se svět změnil. Všechny osoby se zdravotním postižením mají konečně pocit, že přestali být neviditelné. Doufáme, že cesta, kterou se tento příběh ubíral, může protnout všechny oblasti života lidí, tak jak se uvádí v Úmluvě OSN o právech osob se zdravotním postižením: je nutné změnit paradigma. Ve sportu se to – navzdory všemu – skutečně stalo.

Jaký význam mají paralympijské hry a jak spolu s dalšími sportovními soutěžemi pomáhají odstraňovat bariéry, na něž narážejí osoby se zdravotním postižením? 

Člen EHSV Pietro Barbieri píše o historii sportovních soutěží pro osoby se zdravotním postižením a o tom, jak dvoje olympijské hry – v Soulu v roce 1988 a v Londýně v roce 2012 – přinesly tolik potřebnou změnu ve vnímání zdravotního postižení. Konečně žijeme ve světě, kde mohou sport provozovat všichni a pro všechny. 

Jedenáctiletý Jan Štuka z chorvatského Záhřebu má rozštěp páteře a může chodit jen s pomocí ortézy a chodítka. To mu však nezabránilo v tom, aby se stal úspěšným sportovcem. Jan je držitelem ceny pro nejlepšího mladého chorvatského parabasketbalistu roku 2023, závodil také v plavání a nyní se věnuje klasickému lyžování. Ve volném čase hraje s kamarády fotbal a góly dává rukou. Jan a jeho matka Jasmina Bogdanović nám vyprávěli o možnostech sportovního vyžití pro děti se zdravotním postižením a vysvětlili, proč je důležité, aby se s těmito dětmi pokud možno nezacházelo jako s lidmi, kteří mají zvláštní potřeby.

JAN:

Kdy jsi začal se sportem a jaké druhy sportu jsi doposud vyzkoušel?

Ve dvou letech jsem začal chodit do kurzů plavání. Když mi byly čtyři, stal jsem se členem plaveckého oddílu Natator Para Swimming Club. Tam jsem se naučil všechny plavecké techniky a byl několikrát na závodech. V jedenácti letech jsem toho pak nechal, protože už to byla trochu nuda.

V osmi letech jsem začal s klasickým lyžováním a taky jsem zkusil hrát basketbal na vozíku. Oba sporty dělám vlastně dodnes, jsou teď mé nejoblíbenější.

Párkrát jsem zkoušel i lézt na skály a bylo to bezva, ale moc na to nemám čas. Taky jsem byl jedno léto na kurzu krav maga. To bylo super a občas bych to chtěl dělat.

Jaké ceny jsi získal a která je pro tebe nejdůležitější?

S basketbalovým oddílem jsem vyhrál několik cen a asi nejradši mám cenu pro nejlepšího mladého parasportovce roku 2023 v mé kategorii, kterou uděluje Záhřebská asociace parasportu.

Jak vypadá tvůj normální tréninkový den? Kolik toho za týden natrénuješ?

Ráno jdu do školy. Po škole si nejdřív udělám úkoly, pak jdu s kamarádama ven a večer mám vždycky nějaký trénink. Doteď jsem chodil jednou týdně na lyže na suchu, jednou na basket a jednou až dvakrát na plavání. V letošním školním roce ale už plavat nebudu a budu víc lyžovat, dvakrát až třikrát týdně.

V zimě jezdím na lyžák do Planice, to je ve Slovinsku, a taky někam do Rakouska, různě. Lyžák je fajn, jezdí tam i moji kamarádi. Takže když zrovna netrénujeme, můžeme být pohromadě, a to je skvělé.

S basketbalem občas jezdíme na zápasy do jiných měst v Chorvatsku. Vloni na podzim jsme byli i v Římě a hráli jsme proti basketbalovému týmu z Lazia.

Kdo je ve sportu tvým vzorem? Chtěl by ses někdy zúčastnit nějaké významné mezinárodní sportovní soutěže?

Mým oblíbencem býval Luka Modrić, ale teď momentálně žádné vzory nemám, nikoho konkrétního nesleduju.

Na mezinárodní sportovní soutěže bych se rád dostal... doufám, že se mi to podaří v basketu i v lyžování.

JASMINA:

Jak velká pozornost se v Chorvatsku věnuje sportovnímu vyžití dětí se zdravotním postižením?

Z pohledu rodiče mám pocit, že se mu věnuje skutečně velká pozornost. Rodiče ale bohužel nejsou dostatečně informováni o různých možnostech. Oddíly přitom zoufale potřebují nové členy. Je škoda, že situace je taková, jaká je. Ve větších městech je to přirozeně mnohem lepší.

Má dítě se zdravotním postižením dostatek příležitostí a motivace ke sportování, nebo to vyžaduje velké úsilí ze strany rodičů?

Příležitosti i motivaci děti mají... pokud o to ony samy a jejich rodiče stojí. Jak jsem řekla, rodiče nemají dost informací a někteří z nich si buď nechtějí naložit na záda další povinnosti, nebo se bojí, že se dítě při sportu zraní... Je škoda, že k tomu přistupují takhle. Jinak je sportování pro osoby se zdravotním postižením bezplatné a podle mě velmi stimulující z hlediska tělesného i duševního zdraví a bezesporu i z hlediska zapojení do společnosti. Neřekla bych, že zapojení rodičů je větší než u zdravých dětí téhož věku. Samozřejmě existují výjimky, podle toho, jakou má dítě konkrétní diagnózu. Například Jana musí stále jeden z nás doprovázet, když jede na zimní lyžařský výcvik nebo na závody mimo město. Ale s přibývajícím věkem bude tato potřeba pravděpodobně menší a doufáme, že už to nebude nutné. Cílem je, aby byl v tom všem nezávislý. Pravidelně trénuje bez naší asistence.

Co byste chtěla dodat, jako rodič dítěte se zvláštními potřebami?

Nezacházejte s nimi pokud možno jako s někým, kdo má zvláštní potřeby, a zapojte je do každodenních činností přiměřeně jejich věku a schopnostem, aby to vnímaly stejně. Budou se pak vnímat jako normální děti, které jen dělají některé věci „trochu jinak“, ale přesto je dělají! Jan jezdí na kole, které má tři kola, ne dvě. Plave a potápí se jako všichni jeho vrstevníci, ale nohy používá méně nebo vůbec. Hraje s týmem fotbal, ale na branku střílí rukou. „Zvládneme všechno, jen některé věci možná děláme trochu jinak.“ Pokud takto přijmou sebe sama, přijmou je i ostatní.

Jan Štuka je jedenáctiletý žák ze Záhřebu, v současné době chodí do páté třídy základní školy. Byl členem plaveckého oddílu Natator. Je členem KKI Záhřeb (basketbal na vozíku) a lyžařského oddílu Monoski Záhřeb pro osoby se zdravotním postižením, s nímž pravidelně trénuje v rámci programu klasického lyžování pro osoby se zdravotním postižením.

Jasmina Bogdanović vystudovala design na Fakultě architektury v Záhřebu. Dvacet let pracovala v různých marketingových firmách. V současné době pracuje na částečný úvazek a na dálku v malém grafickém studiu, což jí umožňuje doprovázet Jana na lyžařské výcviky a na jeho další sportovní aktivity. Krom toho jezdí s nadšením a všude na kole.