Od vietnamské války tíhne mezinárodní novinářská komunita k objektivnímu válečnému zpravodajství. Jinými slovy: snaží se nevyjadřovat podporu žádné ze stran. Tato nová praxe byla považována za známku obrovského pokroku směrem k objektivitě a kontrastovala s dosavadní praxí nazývané v angličtině „embedded journalism“, tedy přidružení reportérů k armádě dané země. Tento posun byl pochopitelně umožněn ekonomickým růstem médií, ale také skutečností, že se většina konfliktů odehrávala „daleko“ od sídel velkých mediálních společností. Šlo o „zahraniční“ války, a tudíž bylo pro novináře relativně snadné zachovat si emocionální odstup. Válka na Ukrajině tuto teorii nahlodala a v blízké budoucnosti lze díky ní očekávat významné změny v celkovém fungování sdělovacích prostředků i v jejich vztazích se společností a státem.

Z hlediska komunikace byla válka na Ukrajině, jež začala ruskou invazí Krymu v roce 2014, plná lží od samého počátku. Malá i velká mezinárodní média přinášela zprávy o „neonacistech, kteří utlačují rusky mluvící lidi“ na západě Ukrajiny, díky čemuž mohl Kreml ospravedlnit svá zvěrstva a pokračovat v nich. Zveřejňování těchto zpráv nebylo ani tak ukázkou neschopnosti ze strany západních sdělovacích prostředků, jako spíš známkou toho, že „Západ“ se svým mediálním systémem nebyl připraven na takovou záplavu dezinformací organizovaných a financovaných Moskvou. Bylo známkou toho, že Moskva využila svobody západního světa k tomu, aby právě tyto svobody napadla.

Když tato skutečnost vyšla najevo – zejména během posledních tří měsíců –, velká část zahraničních novinářů se otevřeně postavila na stranu Ukrajiny. Bylo tomu tak nejen proto, že tato země čelí ničím nevyprovokovanému útoku, ale také proto, že tito novináři pochopili, že tento útok cílí i na všechny zásady a hodnoty, na nichž je založena mimo jiné svoboda projevu a fungování sdělovacích prostředků.

Na první pohled může být tato volba vnímána jako „povinnost“ novinářské komunity zůstat objektivní – nakolik „objektivní“ a „nestranné“ může jen být vyobrazení pachatele znásilnění a jeho oběti. Tato válka ukázala mnohem jasněji než jiné události, že zachovávat si „objektivní odstup“ od oběti a pachatele hraje vždy do karet pachateli.

Bylo zde rovněž dilema volby mezi objektivitou a morálností. Může to znít zvláštně, ale mnoho velkých médií tomuto dilematu čelí. Šlo též o to, zda je „Evropa“ – alespoň jak ji vnímají Ukrajinci – připravena bránit své svobody, i pokud to vyžaduje přísnější kontrolu jejich případného porušování.

Posledních osm let si ukrajinská společnost a především novináři na Ukrajině uvědomovali, že Ruská federace (a od nynějška kterákoli síla, jež intrikuje proti evropským zásadám a hodnotám) má za to, že naše svobody projevu a sdělovací prostředky coby instituce mohou být použity jako nástroj války. Vedené proti nám.

Navzdory vojenské invazi Ukrajiny byli v posledních osmi letech jako odpovědní či spoluodpovědní za stávající situaci označováni i Ukrajinci. Byli vykreslování jako pachatelé trestných činů, ačkoli ve skutečnosti byli oběťmi. Jeden z důsledků byl patrný na bojišti – slabší sankce vůči Rusku, zpožděné dodávky zbraní pro Ukrajinu atd. Tato situace se nyní, jak se zdá, mění. Nejen díky novinářské práci, která pomáhá odhalit kolosální lži Ruska, ale také díky tomu, že mnozí novináři znovu objevují svou úlohu ve společnosti. Nikoli roli bezpáteřní hlásné trouby, nýbrž roli centrální nervové soustavy společnosti, jež mimo jiné pomáhá zodpovědět jednu prostou otázku: Kde je dobro a kde zlo?

Kostas Onisenko

Kostas Onisenko je řecký novinář žijící a pracující na Ukrajině jako zpravodaj řeckých sdělovacích prostředků