Hanna Jarzabek, španělsko-polská dokumentární fotografka a kandidátka na cenu fondu investigativní žurnalistiky pro Evropu (Investigative Journalism for Europe) „IJ4EU Impact Award“ za rok 2024, vykresluje pochmurný obraz situace na polsko-běloruské hranici, kde se tisíce uprchlíků pokoušejí dostat přes Bělověžský prales nazývaný „Džungle“.

Hanna Jarzabek

Od listopadu 2021 se tisíce uprchlíků, zejména z blízkovýchodních a afrických zemí, pokusily přejít přes Bělověžský prales, jenž je posledním zbývajícím evropským pralesem a rozprostírá se podél hranic mezi Polskem a Běloruskem. Někteří uprchlíci jej nazývají „Džungle“. Přejít jej je nebezpečné a náročné, obzvláště pro ty, kteří nejsou zvyklí na drsné klima severovýchodní Evropy. Mnozí uprchlíci zde uvázli na dlouhou dobu a potýkají se s extrémními podmínkami, jako je nedostatek jídla a vody, a v zimě jim vážně hrozí podchlazení či umrznutí. Pokud je chytí příslušníci pohraniční stráže, jsou obvykle donuceni vrátit se zpět za hranice, což znamená zůstat v lese na běloruské straně, často v noci, beze svědků a s telefonem, který jim byl zničen, aby nemohli komunikovat s okolním světem. K tomuto nucenému navracení, kterému se říká „vytlačování“, dochází i za extrémních podmínek a výjimky neplatí ani pro těhotné ženy nebo jednotlivce na pokraji hypotermie. I ti jsou vyhoštěni na běloruské území. Někteří uprchlíci byli prý vytlačeni vícekrát, a to až sedmnáctkrát.

Předchozí polská vláda nechala na hranicích postavit zeď s žiletkovým drátem Concertina nahoře a zesílenými základy. Ta stejně jako podobné bariéry jinde neodradí lidi od pokusů proniknout do Evropy, jen pro ně bude dalším rizikem vážných zranění. Pohraniční stráž má v lese rovněž nainstalované kamerové pasti, jež detekují pohyb uprchlíků a humanitárních pracovníků. Bez uprchlických táborů se uprchlíci skrývají v lese, aby nebyli nuceně navráceni do Běloruska, a kvůli čím dál většímu počtu vojáků je pro ně obtížné dostat se k humanitární pomoci.

Její poskytování na těchto hranicích ostatně naráží na značné překážky od samého počátku. Poté, co krajně pravicová vláda v říjnu 2023 ztratila moc, se doufalo ve změnu migrační politiky, avšak pokud jde o násilí, odmítání a omezený přístup k lékařské péči, zůstalo vše jako dřív. Organizace Lékaři bez hranic poskytuje v současné době na 400kilometrovém úseku hranice lékařskou péči s pouhými třemi zaměstnanci na částečný úvazek. Na rozdíl od jiných příhraničních regionů s podobnými migračními toky zde tato organizace nemá stálou základnu. Její zaměstnanci čelí obtížným podmínkám, často poskytují pomoc ve tmě a bez náležitého vybavení pro stanovení přesné diagnózy. Přizpůsobují léčbu lesním podmínkám, ať již jde o podávání intravenózních infuzí v noci, nebo o poskytnutí neodkladné lékařské pomoci v závažných případech, jako je potrat.

Po výstavbě zdi nyní vedle zdravotních problémů dochází k různým druhům zlomenin, neboť lidé, kteří se snaží zeď přelézt, někdy spadnou až z 5 metrů. Některé zlomeniny vyžadují složité operace a měsíce rekonvalescence. V takových případech, stejně jako u podchlazení, je jediným řešením přivolat sanitku s vědomím, že daná osoba bude zadržena a během pobytu v nemocnici ji budou hlídat příslušníci pohraniční stráže. Po jejím propuštění z nemocnice pak pohraniční stráž na základě vlastních kritérií rozhodne, zda ji pošle do uzavřeného střediska pro cizince, nebo do střediska otevřeného. Podle toho, co mi řeklo několik osob, s nimiž jsem hovořila, došlo k situacím, kdy byli někteří uprchlíci po skončení pobytu v nemocnici přepraveni pohraniční stráží zpět do lesa a navráceni na běloruskou stranu. A vše začalo nanovo.

V posledních měsících se také neustále zvyšuje počet vojáků rozmístěných na polsko-běloruské hranici, což odráží rostoucí napětí v regionu. V červnu 2024 bodnul jeden z migrantů na hranicích polského vojáka, který později svým zraněním podlehl. Nová vláda na to reagovala tím, že zintenzivnila svou protimigrační kampaň a přijala zákon umožňující vojákům používat zbraně, kdykoli to považují za nezbytné, aniž by se z toho museli zodpovídat. Toto rozhodnutí vzbuzuje značné znepokojení, zejména ve světle předchozích alarmujících incidentů, kdy byla použita síla. Například v říjnu 2023 byl syrský uprchlík za dne střelen do zad a utrpěl vážná zranění. V listopadu 2023 pak humanitární dobrovolníci nahlásili, že když se pokoušeli poskytnout pomoc, příslušníci pohraniční stráže bez náležitého předchozího varování vystřelili jejich směrem. Nový zákon nejenže tyto nebezpečné postupy normalizuje, ale také vytváří atmosféru beztrestnosti, což dále ohrožuje jak uprchlíky, tak osoby nabízející humanitární pomoc. Takováto politika, která uděluje vojákům pravomoc, na niž se nevztahuje kontrola, podkopává základní lidská práva a mohla by vést k eskalaci násilí v již tak nestabilním příhraničním regionu.

Donald Tusk se snaží působit otevřeněji a uvědoměleji, pokud jde o lidská práva, jeho vláda však i nadále udržuje narativ vlády předchozí a migranty na těchto hranicích vypodobňuje jako hrozbu pro polskou společnost, dehumanizuje je a dává jim nálepky teroristů či zločinců. Předchozí vláda se rovněž snažila označit humanitární pomocníky za osoby napomáhající obchodování s lidmi – tedy trestnému činu, za nějž lze uložit trest odnětí svobody až na osm let. Zdá se, že tato politika bude pokračovat i za vlády Donalda Tuska. Dne 28. ledna 2025 čeká pět humanitárních dobrovolníků, kteří v roce 2022 pomohli irácké rodině a jedné osobě z Egypta, soudní řízení a hrozí jim právě tento tvrdý trest.

Nově oznámená migrační politika (říjen 2024) navíc zavdává málo příčin k optimismu. Nárazníková zóna, která byla zavedena v červenci loňského roku, zůstává zachována. Přístup humanitárních organizací, včetně Lékařů bez hranic, jakož i novinářů, je tudíž silně limitován, čímž se brání poskytování pomoci uprchlíkům a dokumentaci porušování lidských práv ze strany polských orgánů.

Nejkontroverznějším aspektem uvedené politiky je však plán na pozastavení práva na azyl na této hranici, což je opatření, které je v očividném rozporu se základními lidskými právy uznanými v celé Evropě. Tato politika bude mít navíc dalekosáhlé důsledky pro místní obyvatelstvo v příhraničním regionu, nebyla však předem konzultována ani s ním, ani s humanitárními organizacemi. Tyto organizace, jež neúnavně pracují a poskytují pomoc, rovněž získaly zásadní znalosti o situaci a potřebách uprchlíků, kteří se snaží dostat přes hranice, a o výzvách, jimž čelí. Ignorování těchto poznatků nejenže oslabuje humanitární úsilí, ale může také ještě zhoršit již tak strašnou situaci.

Tato investigativní zpráva byla vypracována s podporou grantu z fondu investigativní žurnalistiky pro Evropu (Investigative Journalism for Europe; IJ4EU).

Hanna Jarzabek je španělsko-polská dokumentární fotografka žijící v Madridu, která se věnuje oboru politologie a má zkušenosti jako politická analytička agentur OSN. Ve své práci se zaměřuje na témata, jako je diskriminace, genderová identita, sexuální rozmanitost a migrační toky podél východních hranic EU, a zpracovává je citlivě a s respektem. Její díla byla zveřejněna ve významných periodikách, jako je El País a Newsweek Japan, vystavována v různých zemích a ověnčena řadou ocenění, včetně nominace na cenu IJ4EU Impact Award za rok 2024 a ceny Leica Oskar Barnack Award za rok 2023.

Fotografie z projektu „Džungle“:

Tzv. „zákopová noha“ – plísňová infekce, která postihuje chodidla – patří k nejčastějším zdravotním problémům uprchlíků, kteří se pokoušejí dostat přes Bělověžský prales (říjen 2022). 

Giuseppe Guerini

Evropská unie a její hospodářský a obchodní systém se neomezují pouze na trh, což vyplývá již z názvu zprávy Enrica Letty. Je tomu tak proto, že se Unie od samého počátku rozhodla budovat sociálně tržní hospodářství, v němž hospodářská prosperita znamená nejen hromadění bohatství, ale i schopnost zajistit, aby bohatství, s nímž se na trhu obchoduje a jež se zde vytváří, přineslo prospěch všem.

Tímto způsobem vytvářejí podniky sociální ekonomiky ekosystém, který v rámci podnikání zajišťuje solidaritu. To je užitečný model pro soukromé organizace, jež však působí v obecném zájmu.

Zpráva Enrica Letty pojednává o tomto aspektu, jenž byl rovněž zahrnut do akčního plánu a doporučení týkajících se sociální ekonomiky. V této zprávě se evropské orgány vyzývají, aby uznaly specifické rysy podniků sociální ekonomiky, přizpůsobily pravidla upravující vnitřní trh a hospodářskou soutěž a zlepšily právní rámec pro státní podporu s cílem zajistit podnikům sociální ekonomiky snazší přístup k půjčkám a financování.

EHSV značně přispěl k tomu, že evropské a mezinárodní orgány a instituce uznaly účel a úlohu podniků sociální ekonomiky. Zapojil se do mnoha iniciativ a přijal řadu stanovisek souvisejících se snahami, jež v roce 2021 vyústily v přijetí akčního plánu pro sociální ekonomiku a v roce 2023 v doporučení určená členským státům. Prostřednictvím stanovisek, která jsme vydali k politice hospodářské soutěže a ke státní podpoře v souvislosti se službami obecného hospodářského zájmu, jsme poukázali na nutnost zvýšit prahové hodnoty pro poskytování státní podpory de minimis a docílili jsme změn v nařízení, které byly schváleny koncem roku 2023. Požadavky na přizpůsobení obecného nařízení o blokových výjimkách a zlepšení financování, které jsou uvedeny v Lettově zprávě, jsou v souladu s výzvami, které EHSV vyslovil v různých stanoviscích z let 2022 a 2023. To nás motivuje, abychom dále šířili toto stanovisko, a přispěli tak k uznání sociální ekonomiky. Jde nám o to, zvýšit povědomí o výhodách účinné regulace hospodářské soutěže a státní podpory jak pro podniky sociální ekonomiky, tak pro celý systém služeb obecného zájmu.

Nový pakt EU o migraci a azylu, který byl po svém přijetí v květnu 2024 vyzdvihován jako historický milník, dosud neprokázal svůj přínos. Problémy, které bude třeba řešit v roce 2025, však nebudou snadné. Podle Camille Le Coz z Institutu pro migrační politiku Evropa (MPI) je geopolitické prostředí vysoce nestabilní, a proto bude vzhledem ke složité povaze tohoto paktu a ke krátkým lhůtám pro jeho provedení nutné prokázat obezřetnost a pečlivě jej vyvažovat.

Začátkem roku 2025 vyvstaly naléhavé otázky týkající se budoucnosti migračních politik v Evropské unii (EU). Nová Evropská komise vytyčila ve svém plánu provádění nového paktu o migraci a azylu jasný směr, avšak hrozí, že vzhledem k vývoji okolností se politická pozornost zaměří na jiné oblasti a finanční prostředky budou převedeny na jiné účely. Tuto nejistotu ještě zvyšují blížící se německé volby spolu s důsledky zhroucení Asadova režimu a nepředvídatelným pokračováním války na Ukrajině. Dále pokračují diskuse o modelech externalizace, ale mají hlavně podobu izolovaného politického manévrování, které se vymyká soudržné evropské strategii. Migrace je nadále účelově zneužívána na polské hranici s Běloruskem a tyto utilitární manipulace vedou ke stále větším odchylkám od práva EU. Tento rok zásadním způsobem ukáže, zda bude Evropská unie schopna postupovat tak, aby posílila důvěru a uplatnila tolik potřebná společná opatření, nebo zda jí bude hrozit ještě větší roztříštěnost.

Přijetí tohoto paktu uvítala řada evropských tvůrců politik v květnu 2024, po několika letech náročných jednání, jako historický milník. Těsně před volbami do Evropského parlamentu tato dohoda ukázala, že se Unie dokáže sjednotit a řešit některé své nejpalčivější problémy. Ústředním aspektem cílů tohoto paktu bylo řešit napětí v oblasti odpovědnosti a solidarity, zlepšit vnímání přetrvávající migrační krize a harmonizovat rozdíly v azylových řízeních mezi členskými státy. Ačkoli nový rámec z velké části vychází ze stávajícího systému, zavádí přísnější opatření, jako je systematické prověřování, posílené azylové řízení na hranicích a řízení o navracení a výjimky ze společných pravidel v případě krize. Tento pakt rovněž podporuje důraznější evropský postup, zavádí povinnou solidaritu, posiluje úlohu orgánů a agentur EU a zvyšuje evropské financování a dohled.

Toto posílení důvěryhodnosti EU, pokud jde o společné řízení migrace, by však nemuselo mít dlouhého trvání, pokud evropské státy neprovedou nová pravidla do května 2026. Tuto krátkou lhůtu je obzvláště náročné dodržet proto, že pakt vyžaduje vytvoření složitého systému, mobilizaci zdrojů a nábor a odbornou přípravu pracovníků, a to zejména v těch členských státech, jichž se tento problém bezprostředně týká. I když členské státy vypracovaly vnitrostátní akční plány, značná část této činnosti byla vykonána za zavřenými dveřmi bez jakékoli politické komunikace navenek. Tento nedostatek s sebou nese stále větší riziko, jelikož politické řízení má zásadní význam pro zachování křehké rovnováhy v EU.

Provádění nového systému navíc vyžaduje vytvořit partnerství mezi zúčastněnými stranami. Při převádění složitých legislativních textů do praktických rámců plní zásadní úlohu národní azylové agentury, přičemž agentury EU, zejména Agentura EU pro otázky azylu, již mají v tomto procesu klíčový význam. Stejně důležité je i zapojení nevládních organizací, které poskytují odborné znalosti a zajišťují mimo jiné přístup k právnímu poradenství a dohled nad novými postupy. Toto úsilí je třeba podpořit prostřednictvím silnější spolupráce, a to i pravidelných konzultací, spolehlivých mechanismů pro sdílení informací a pravidelných setkání operačních pracovních skupin.

Značnou pozornost mezitím získaly strategie externalizace, jež za řešení problémů EU v oblasti migrace považuje stále více evropských hlavních měst. Dohoda mezi Itálií a Albánií vyvolala četné diskuse o tom, zda umožní lepší řízení smíšené migrace, a postavila Giorgii Meloni do čela tohoto úsilí v celé Evropě. Zatím však nepřinesla žádné výsledky a zůstává dvoustrannou dohodou, do níž se další evropští partneři nezapojují. Další vlády zase navrhují jiné alternativní modely, jako jsou návratová centra, a způsoby, jak je začlenit do celounijního procesu.

Právě téma navracení bude v příštích měsících ústředním bodem politické diskuse. Část paktu totiž spočívá v rychlejším navracení, zejména osob, jichž se týká řízení na hranicích ve státech v přední linii. Komise a členské státy se snaží tuto naléhavou otázku řešit a zároveň ponechávají prostor pro pilotní návratová centra. Očekává se, že v březnu budou zveřejněny návrhy na přezkum směrnice o navracení. Vzhledem ke krátké lhůtě existuje riziko, že se evropští politici důkladně nepoučí z praktických zkušeností, a to navzdory pokroku, jehož bylo v posledním desetiletí dosaženo na úrovni EU v oblastech, jako je osvětová činnost, poradenství, podpora opětovného začlenění a vzájemné učení. Evropa musí být zároveň dbát na to, aby zkoušení modelů externalizace neškodilo jejím vztahům se zeměmi původu a nekazilo jí reputaci.

K těmto snahám o nastolení křehké rovnováhy dochází ve vysoce nejistém prostředí, a proto je provádění paktu nejen zkouškou pro řízení migrace, ale také v širším slova smyslu pro celý projekt EU. Zejména ze situace na polských hranicích je zřejmé, jaké konkrétní problémy nastávají, když se prosazují závazná pravidla pod tlakem nepřátelsky smýšlející sousední země. Pokud jde o Sýrii a Ukrajinu, je třeba evropská hlavní města připravit na nečekaný vývoj situace. V tomto roce bude zásadní podporovat silné evropské vedení, aby bylo možné provádět nová pravidla a nadále zkoumat inovace, které budou v souladu se společným přístupem a budou jej posilovat. To znamená, že bude třeba se zaměřit na budování odolných partnerství s prioritními zeměmi a zabránit přesměrování zdrojů na politické manévry.

Camille Le Coz je zástupkyně ředitelky Institutu pro migrační politiku Evropa – výzkumného ústavu se sídlem v Bruselu, jeho cílem je účinnější řízení přistěhovalectví, integrace přistěhovalců a azylových systémů a také to, aby byl tento proces přínosný pro nově příchozí, rodiny přistěhovaleckého původu a přijímající komunity.

V tomto vydání:

• Podporování subjektů sociální ekonomiky v souladu s pravidly státní podpory – Guiseppe Guerini
• Projekce běloruského filmu „Pod šedým nebem“ v EHSV – rozhovor s režisérkou Marou Tamkovič
• Nový pakt o migraci a azylu by mohl být pro evropský projekt velkou zkouškou – Camille Le Coz, MPI Europe
• Bezejmenné hroby na evropských vnějších hranicích – Barbara Matejčić

• Články věnované syrským uprchlíkům:

  – Postoj EU vůči návratu syrských uprchlíků by mohl znamenat zásadní zvrat v její migrační politice – Alberto-Horst Neidhardt, EPC

  – Dokud se situace v Sýrii nestabilizuje, nesmí země EU nutit syrské uprchlíky k návratu – Jean-Nicolas Beuze, UNHCR

Almir Hoxhaj, Albánec, který se přistěhoval do Řecka, dnes hovoří řecky stejně dobře jako svou mateřštinou. Po více než 30 letech, které v Řecku strávil, se cítí být součástí této země, ale sžít se s řeckou společností, v níž se slovo „Albánec“ používá jako nadávka, nebylo snadné. Toto je jeho osobní příběh.

Narodil jsem se v malé vesnici v okrese Avlonas, kde jsem žil do dvanácti let. Poté jsme se s rodinou přestěhovali do Tirany, ale v roce 1997 jsem se vydal za lepším životem do Řecka. Nebylo to lehké rozhodnutí. V té době, po otevření hranic, bylo běžné, že Albánci hledali bezpečí v Řecku, neboť se předpokládalo, že díky pozemním hranicím bude vše snazší. Já jsem hranici překročil osmnáctkrát. Moře jsem se bál. Vzpomínám si dokonce na svou poslední pěší cestu do města Veroia, která trvala pět dní, během nichž jsem měl i přes neutuchající déšť obrovskou žízeň. Když jsem nakonec držel v rukou plnou sklenici vody, k uhašení žízně mi nestačila. Tak začal můj život v Řecku, s plnou sklenicí vody v ruce.

Poprvé jsem se v Řecku ocitl v 15 letech, když jsem s kamarády poprvé tajně překročil hranici. Vůbec nás nenapadlo, že děláme něco nezákonného. Kdybych býval mohl do Řecka odletět, udělal bych to. Řecko, řečtina a řecká mytologie a historie mě velmi přitahovaly. V létě jsem usilovně pracoval, abych mohl podpořit svou rodinu. Můj definitivní přesun do Řecka nebyl snadný. Čelil jsem právní nejistotě, rasismu a problémům se začleněním. Vzpomínám si na jednu příhodu z té doby. Byl jsem v Řecku nelegálně, neměl jsem pojištění a neznal jsem jazyk – a do toho se mi zlomil zub. Jediné, co jsem mohl udělat, bylo vytrhnout si zub sám před zrcadlem kleštěmi, které jsem používal v práci. Ústa jsem měl plná krve.

Sžít se s řeckou společností nebylo snadné. Byl jsem migrant první generace a pořád jsem se cítil jako cizinec, jako bych měl pořád ústa plná krve. Byl jsem v zemi nelegálně a bál jsem se jít třeba jen na procházku nebo na kávu. Všude jsem narážel na rasismus, který měl mnoho podob. Jednou jsem slyšel jednoho otce, jak vyhrožoval svému malému dítěti, že pokud nebude zticha, pošle na něj toho Albánce, a ten ho sní. Stávalo se mi, že mě nechtěli pustit do kavárny, klubu a dalších míst. Na některých z nich jsem, když jsem tam chtěl poprvé zajít, dokonce uviděl nápis „Albáncům vstup zakázán“. Byli jsme pro ně špinaví, protože jsme vyznávali jiné náboženství. Dnes už jsou vztahy mezi Řeky a Albánci lepší, i když stereotypy přetrvávají. Slovo „Albánec“ používají Řekové dokonce jako nadávku. Rasismus existoval a stále existuje, ale nyní je mírnější. Časy se změnily. Rasismus tu však stále je a posilují ho finanční obtíže a nevzdělanost.

Předsudky a diskriminace mají hluboké kořeny a často na jejich základě vznikají extrémní politické a sociální ideje, které se dostaly až do Evropského parlamentu. To je opravdu smutné! Situace se sice zlepšila, problémy tady ale pořád jsou. Pro mladší generace je však situace nadějnější. Naše děti mají větší šanci, že budou společností přijaty v plné míře. To platí i pro mou dvanáctiletou dceru.

Dnes pracuji ve stavebnictví jako dodavatel a do minulosti se ohlížím se smíšenými pocity. Každý den jsem vnímal, jak těžké je zapadnout a že mě okolí nepřijímá. Díky těmto potížím však má pro mě život větší hloubku a lépe chápu důležitost integrace.

Albánie bude navždy mojí součástí. Dobře si vzpomínám na období komunistického režimu. Zažívali jsme paranoiu, strach, nejistotu a extrémní chudobu. Pád režimu přinesl úlevu, ale také nové problémy, jako byla nezaměstnanost a kriminalita. Tyto zkušenosti mě zformovaly. Naučily mě vážit si stability a svobody, které jsem nalezl v Řecku.

K Řecku mám velmi osobní vztah. Moje srdce sice patří vesnici v Albánii, z níž pocházím, můj život je ale tady. Řečtinu ovládám stejně dobře jako svou mateřštinu. Cítím, že do této země patřím, a to díky svým zkušenostem, svému úsilí a svým úspěchům. Doufám, že časem nás Řekové přijmou v plné míře a uznají náš přínos pro společnost.

Migrace je zkouška, která přináší mnoho výzev, ale také příležitostí, a ty mě coby albánského migranta v Řecku nemohly minout. Můj příběh je příběhem o výzvách, sžívání se a naději.

V budoucích letech plánuji dále žít v Řecku, které je mým domovem, a Albánii si představuji jako rovnocenný členský stát Evropské unie. Ta je dnes domovem nás všech.

Almiru Hoxhajovi je 47 let. Žije a pracuje v městečku Tripoli, které se nachází na řeckém poloostrově Peloponés. Má dvanáctiletou dceru. Jeho oblíbeným městem je Berlín. Plynně hovoří a píše řecky a do řečtiny přeložil knihu „Epos o jitřních hvězdách“ [Το έπος των άστρων της Αυγής] od albánského autora Rudiho Erebary. Tato kniha, která popisuje tragédii albánského lidu ve 20. století, získala v roce 2017 Cenu Evropské unie za literaturu. Její příběh se sice odehrává v minulém století, podstata totality, fašismu a iracionalismu je však bohužel stále relevantní i dnes, kdy nabývá „moderních“ podob.