Albena Azmanova, univerzitní profesorka a autorka, jejíž publikace získaly řadu ocenění, vystoupila na Týdnu občanské společnosti v EHSV s působivým hlavním projevem. Podle jejího názoru se v naší společnosti šíří neviditelná nemoc všudypřítomné nejistoty a lidé se cítí bezmocní a vydaní napospas silám, na něž nemají žádný vliv. V tomto rozhovoru pro EHSV Info Azmanová vysvětluje hlavní příčiny této epidemie, včetně tendence upřednostňovat rovnost před hospodářskou stabilitou.
Albena Azmanova, univerzitní profesorka a autorka, jejíž publikace získaly řadu ocenění, vystoupila na Týdnu občanské společnosti v EHSV s působivým hlavním projevem. Podle jejího názoru se v naší společnosti šíří neviditelná nemoc všudypřítomné nejistoty a lidé se cítí bezmocní a vydaní napospas silám, na něž nemají žádný vliv. V tomto rozhovoru pro EHSV Info Azmanova vysvětluje hlavní příčiny této epidemie, včetně tendence upřednostňovat rovnost před hospodářskou stabilitou.
Ve vašem klíčovém projevu na Týdnu občanské společnosti se zmiňujete o epidemii nejistoty, která způsobila úpadek politických svobod. Označila jste ji za neviditelnou nemoc, která nás připravuje o rozum. Můžete podrobněji popsat, co myslíte pojmem „epidemie nejistoty“? Co je její příčinou?
V prosperující společnosti vzrůstá frustrace jednotlivců a to je stále častěji vede k tomu, že si ze zoufalství zvolí smrt. Projevuje se to zejména nárůstem počtu sebevražd na pracovišti. Jedná se o nejbolavější, a tedy nejviditelnější špičku obrovského, ale neviditelného ledovce nejistoty, který vznikl kvůli nedostatku životních jistot. Nejde jen o to, že jsou lidé rozhořčeni a důvěra v politické instituce slábne, i když se o tom často mluví. Nedůvěra může být zdravá, jelikož nás má k tomu, abychom se dovolávali odpovědnosti. I hněv může být produktivní, protože může motivovat k boji za spravedlnost a přinést smysluplné změny.
Nemoc, kterou v současnosti strádá společnost a o níž v rámci svého výzkumu hovořím jako o „všudypřítomné nejistotě“, je jiná. Jedná se o zvláštní druh nejistoty, o akutní ztrátu vlivu na okolní dění, kdy se lidé domnívají, že jsou vydání všanc silám, které nemohou ovlivnit.
Jako jednotlivci vnímáme nejistotu coby neschopnost čelit základním úkolům, které před námi v životě stojí. Pocit, že něco nezvládneme, v nás vyvolává strach, že přijdeme o to, co máme – zaměstnání, úspory, schopnost dosahovat výsledků a udržení duševního zdraví. Problém tedy nespočívá ani tak v chudobě nebo nerovnosti, ale v tom, jak prožíváme ztráty, ať skutečné, či předpokládané. Je to strach ze selhání. Tímto způsobem jedinci pociťují nejistotu na vlastní kůži.
Společnost chápe nejistotu jako neschopnost mít věci pod kontrolou a čelit překážkám. Vzpomeňme si například na pandemii covid-19. Jak se mohlo stát, že naše bohatá, vědecky vyspělá a institucionálně rozvinutá společnost dopustila, že problém v oblasti veřejného zdraví, který způsobil nikoli zcela neznámý ani příliš smrtelný virus, vyústil ve vážnou zdravotní krizi a poté i v krizi hospodářskou a sociální? Důvodem bylo, že vlády omezily veřejné investice, a to i investice do zdravotní péče.
Nejistota má i další charakteristiky. Vyvolávají ji určité politiky, neoliberální kombinace volného trhu a otevřené ekonomiky, kde se rozhoduje podle toho, jaký to přinese zisk. Středolevé a středopravé elity horečně usilovaly v zájmu zajištění konkurenceschopnosti členských států a EU na světovém trhu a v rámci celosvětové honby za ziskem o to, aby se snížila jistota zaměstnání (z důvodu větší flexibility a tedy vyšší konkurenceschopnosti podniků) i výdaje na veřejné služby. To znamená, že všichni nesli větší odpovědnost, přičemž měli k dispozici méně zdrojů k tomu, aby dostáli svým úkolům. Chce se po nás, abychom dosáhli více, i když máme méně prostředků.
Například Evropská komise žádá státy, aby nastolily větší sociální spravedlnost, ale zároveň je žádá, aby snížily výdaje. Tento rozpor mezi stále rozsáhlejšími úkoly a snižujícími se zdroji vyvolává pocit nejistoty a pochybnosti, zda to dokážeme zvládnout. Nejde o zdravý druh nejistoty, který by nás vedl k tomu, abychom se odvážili riskovat, zvažovali naše možnosti, podstupovali rizika nebo si něco dokázali. Místo toho se jedná o zhoubný strach, obavu ze ztráty obživy a očekávání horší budoucnosti.
Co je podle vás příčinou nárůstu vlivu autoritářských vůdců a pravicových stran? Jak vnímáte demokratické svobody a dodržování základních hodnot EU v současné Evropě?
Zvyšující se podpora pravicových autoritářských vůdců a tohoto druhu stran je zapříčiněna politicky vyvolanou nejistotou. Lidé se necítí bezpečně, a proto touží po jistotě a stabilitě. Cítí, že se jim vše vymyká z rukou, a proto vkládají naději do silných vůdců, kteří jim rázným zásahem poskytnou okamžitou stabilitu. Například zvyšují vojenské výdaje a posilují moc policie, čehož jsme právě nyní v Evropě svědky.
Půdu pro tento vývoj připravily středové strany, jelikož z důvodů neoliberálních zájmů vnesly do naší společnosti nejistotu. Podle mého názoru nesou za tento nešťastný stav odpovědnost především středolevicové strany. I když sociální demokracie prohlašuje, že jejím úkolem je bojovat za spravedlnost, zaměřuje se na boj proti jedné z forem nespravedlnosti, jíž je nerovnost. Lidé však především touží po hospodářské stabilitě, aby mohli řídit svůj život a plánovat budoucnost.
Jen si pomyslete, že bychom mohli mít dokonale rovnoprávnou, avšak hluboce nejistou společnost, což nelze ani v nejmenším nazvat prosperující společností. Lidé navíc nutně nelpí na tom, aby byla nerovnost vymýcena, pokud to znamená, že se s nimi bude zacházet jako s nulami, kterým se bude v rámci systému přerozdělování dostávat menšího odškodnění (za cenu ponížení). V první řadě totiž nechtějí čelit životní prohře.
Ve svém projevu jste rovněž hovořila o „olympijských hrách obětí“. Můžete popsat, co to znamená a proč bychom se jich měli vyvarovat?
V posledních pěti desetiletích nabyl boj proti diskriminaci podobu identitární politiky. Se skupinami, které byly v minulosti diskriminovány, se zacházelo jako s „chráněnými menšinami“, přičemž jejich postavení se zlepšovalo prostřednictvím opatření pozitivní diskriminace, jako je cílená podpora a systémy kvót. Pokud k tomu dochází v situaci všudypřítomné nejistoty, kdy není dostatek kvalitních pracovních míst a dalších zdrojů, začínají chráněné skupiny o tyto omezené zdroje soutěžit. V tomto kontextu je status oběti vlastně takovým trumfem – čím horší je situace, tím větší je nárok na ochranu.
Na jedné straně to způsobuje mezi konkurenčními skupinami nevraživost a narušuje to solidaritu. Na druhé straně nikdo z nich skutečně nevyhraje, protože bude i nadále obětí. Právě to, že jsou oběťmi a trpí diskriminací, jim dává důvod k tomu, aby se domáhali ochrany. Jedinými vítězi této nežádoucí soutěže o přístup ke zdrojům a zvláštní ochranu jsou elity, které blahosklonně poskytují charitu. Konečným výsledkem je, že znevýhodněné skupiny proti sobě bojují jako nepřátelé, zatímco jejich sponzoři – politické elity, získávají v důsledku těchto bojů větší moc.
Proč je vzhledem ke všem těmto skutečnostem občanská společnost tak důležitá pro zachování demokracie a občanských svobod, které mnozí z nás považují za samozřejmost? Čím to, že je občanská společnost, a nikoli demokratické volby, protilékem na zneužívání moci?
Když volíme, činíme tak pouze za sebe. Hluboce pociťujeme naši bezmocnost a frustraci z nejistoty a tato úzkost se promítá do hlasu, který odevzdáváme. Z toho důvodu během svobodných a spravedlivých voleb vzrůstá vliv reakčních stran. Občanská společnost se řídí jinou logikou a čerpá zvláštní sílu z pospolitosti. Když jsme s ostatními, spojuje nás společný zájem, nejsme sami, cítíme se méně nejistí a ne zcela bez vlivu, protože se můžeme spolehnout na podporu našich souputníků. Jakmile se sníží nejistota, strach opadne a my můžeme přemýšlet do budoucna a dělat velké plány.
Albena Azmanova působí jako profesorka politických a sociálních věd na City St George's Londýnské univerzity a je spoluredaktorkou časopisu Emancipations. Její poslední kniha, Capitalism on Edge (2020), získala mnoho ocenění, včetně ceny Michaela Harringtona, kterou uděluje sdružení American Political Science Association za „významné dílo, které ukazuje, jak lze vzdělání využít v boji za lepší svět“.
Evropská občanská iniciativa „My Voice, My Choice“ prosazuje bezpečné a přístupné umělé přerušení těhotenství pro všechny ženy v celé EU. Iniciativa, kterou koordinuje slovinská organizace Institut 8. března, byla zahájena v dubnu 2024 a s velkým předstihem před stanovenou konečnou lhůtou se jí podařilo shromáždit přes milion podpisů. EHSV info hovořil s organizátory iniciativy o naléhavosti jejich kampaně v současném politickém ovzduší, kdy ženy stále více ztrácejí kontrolu nad svými reprodukčními právy.
Evropská občanská iniciativa „My Voice, My Choice“ prosazuje bezpečné a přístupné umělé přerušení těhotenství pro všechny ženy v celé EU. Iniciativa, kterou koordinuje slovinská organizace Institut 8. března, byla zahájena v dubnu 2024 a s velkým předstihem před stanovenou konečnou lhůtou se jí podařilo shromáždit přes milion podpisů. EHSV info hovořil s organizátory iniciativy o naléhavosti jejich kampaně v současném politickém ovzduší, kdy ženy stále více ztrácejí kontrolu nad svými reprodukčními právy.
Co vás přimělo k zahájení iniciativy My Voice, My Choice a jaký je váš konečný cíl?
O kampani, která by v Evropě chránila práva na umělé přerušení těhotenství, jsme začali uvažovat téměř před třemi lety, kdy bylo v USA zvráceno rozhodnutí ve věci Roe vs. Wade. Ženy ze Spojených států ze dne na den přišly o své ústavní právo a nám bylo hned jasné, že chránit umělé přerušení těhotenství je třeba i v Evropě. Ženy v Polsku umírají v nemocnicích, protože potraty jsou téměř úplně zakázány. V posledních několika letech byly v této zemi uspořádány největší protesty za práva na umělé přerušení těhotenství. Ženy na Maltě mohou ještě pořád skončit ve vězení, pokud jdou na potrat. Giorgia Meloni letos dovolila, aby skupiny bojující proti potratům protestovaly uvnitř interrupčních klinik a obtěžovaly ženy, které tento zákrok chtějí podstoupit. Více než 20 milionů žen v Evropě nemá k umělému přerušení těhotenství přístup.
Proto jsme zahájili kampaň My Voice, My Choice. Na našem návrhu jsme pracovali s týmem mezinárodních právníků a vytvořili jsme silnou síť s organizacemi z celé Evropy.
Naším cílem je chránit práva na umělé přerušení těhotenství na úrovni EU a zlepšit přístup k potratům pro ženy, které nyní musí cestovat do jiných zemí, neboť v jejich zemích jsou interrupce zakázány (např. ženy z Malty a z Polska) nebo je provádění těchto zákroků ve vysoké míře odmítáno z důvodu svědomí (jak je tomu v Itálii a Chorvatsku), nebo prostě pro každého, kdo si v současné době nemůže potrat dovolit (v zemích, jako je Německo nebo Rakousko).
Naše kampaň je naléhavá právě vzhledem k současnému politickému ovzduší. Musíme se spojit a ukázat, že většina lidí právo na umělé přerušení těhotenství podporuje a staví se proti omezování reprodukční svobody. Většina Evropanů je pro práva na umělé přerušení těhotenství a je třeba, abychom byli jednotní a tato práva chránili.
Jaké konkrétní kroky požadujete od Evropské komise? Jak lze dosáhnout toho, aby byly přijaty, když zdraví spadá do pravomoci členských států?
Navrhujeme, aby Evropská komise vytvořila finanční mechanismus, který by fungoval jako dobrovolný mechanismus pro členské státy a pokrýval by náklady na potraty. Fungoval by podobně jako programy prevence a léčby rakoviny.
Je to myšleno tak, že každý, kdo musí za účelem umělého přerušení těhotenství cestovat do jiné země – jelikož v jeho zemi platí přísná omezení nebo je provádění potratů ve vysoké míře odmítáno z důvodu svědomí –, nebude muset za tento zákrok platit z vlastní kapsy. V současné době cestují tisíce žen do jiných zemí, kde za tento zákrok musejí někdy platit tisíce eur. Ne každý si to může dovolit.
Umělé přerušení těhotenství možná nespadá do pravomoci Evropské komise, ale finanční programy týkající se zdravotní péče ano, díky čemuž jsme mohli naši evropskou občanskou iniciativu zaregistrovat.
Proč jste si jako prostředek zvolili právě evropskou občanskou iniciativu? A jak moc věříte, že jí bude Komise nakloněna příznivě?
Naše slovinská organizace Institut 8. března, která kampaň My Voice, My Choice koordinuje, má rozsáhlé zkušenosti s vnitrostátními občanskými iniciativami na úrovni členských států, se sběrem podpisů a s referendy. Prostřednictvím vnitrostátního mechanismu občanské iniciativy jsme již úspěšně změnili 15 zákonů ve Slovinsku a vyhráli dvě celostátní referenda. Proto jsme chtěli najít podobný nástroj přímé demokracie na úrovni EU. A tak jsme se seznámili s evropskou občanskou iniciativou. Chtěli jsme dosáhnout přímé změny, která by měla trvalý dopad na reprodukční práva každého v Evropě, a proto jsme se rozhodli začít sbírat podpisy.
Během kampaně jsme si zajistili politickou podporu všech středolevých politických skupin v Evropském parlamentu, obdrželi jsme podporu významných celostátních politiků z mnoha členských států EU a vytvořili si dobré vazby a navázali vztahy s eurokomisaři. Doufáme, že budou naslouchat více než 1,2 milionu lidí, kteří za naší iniciativou stojí.
Jak se vám podařilo zmobilizovat lidi z různých zemí EU, aby vaši iniciativu podpořili a pomohli se sběrem podpisů? Jaké kanály používáte k šíření povědomí o této iniciativě?
V průběhu kampaně jsme vybudovali silnou síť více než 300 organizací a vytvořili jsme krásnou komunitu více než 2000 dobrovolníků z celé Evropy. Chtěli jsme být přítomni v ulicích evropských velkoměst i v malých městech a vesnicích, kde se naši dobrovolníci snažili sbírat podpisy. Podařilo se nám zajistit dobrou viditelnost našeho účtu na Instagramu, ale využíváme i další kanály, jako je Facebook, TikTok, YouTube, BlueSky, X a jiné platformy sociálních médií.
Hranici jednoho milionu podpisů, kterou je třeba překročit, aby evropská občanská iniciativa byla úspěšná, jste překonali měsíc před uplynutím stanovené lhůty. Jakou zpětnou vazbu a podporu, včetně finanční podpory, jste dosud obdrželi?
Jednoho milionu podpisů jsme dosáhli v prosinci, po devíti měsících sbírání, které jsme nakonec ukončili ještě před stanovenou lhůtou, přičemž jsme celkově shromáždili 1,2 milionu podpisů.
Ty se nám podařilo získat s pomocí naší sítě a komunity. Mimoto jsme však během naší kampaně podávali žádosti a snažili se využít různých možností financování, abychom ji mohli dále vést. Kampaň My Voice, My Choice také získala ocenění od Slovinské sociologické společnosti a dostala se do užšího výběru v soutěži o cenu SozialMarie. Získali jsme rovněž podporu všech středolevých politických skupin v Evropském parlamentu a individuální podporu nám vyjádřili různí europoslanci, místopředseda Evropského parlamentu Nicolae Ștefănuță, francouzská senátorka Melanie Vogel, slovinská prezidentka Nataša Pirc Musar a slovinský premiér Robert Golob. Kampaň podporuje i řada aktivistů a jednotlivců z různých zemí EU, např. Luisa Neubauer z Německa nebo Alice Coffin z Francie.
My Voice, My Choice je iniciativa, z níž se stává jedno z největších evropských feministických hnutí. Zahrnuje více než 300 organizací, nespočet příznivců a zanícených dobrovolníků z celé EU, kteří spolupracují a usilují o to, aby v Evropské unii bylo zajištěno bezpečné a přístupné umělé přerušení těhotenství.
Display date
9 months 2 weeks ago
Cesta k příštímu víceletému finančnímu rámci - 2027
Počátkem letošního března jsem z Kyjeva odjížděla s těžkým srdcem. Musela jsem na dva dny do Francie na sympozium o Ukrajině, a nemohla se tak zúčastnit jednoho důležitého obřadu v Kyjevě. Naše kamarádka, básnířka Svitlana Povaljajeva bude mít na nejvýznamnějším náměstí našeho hlavního města Majdanu poslední rozloučení se svým nejstarším synem Vasylem, který padl v boji ve věku 28 let. Jeho mladší bratr Roman byl zabit v boji v létě 2022 při osvobozování Charkovské oblasti. Bylo mu 24 let.
Počátkem letošního března jsem z Kyjeva odjížděla s těžkým srdcem. Musela jsem na dva dny do Francie na sympozium o Ukrajině, a nemohla se tak zúčastnit jednoho důležitého obřadu v Kyjevě. Naše kamarádka, básnířka Svitlana Povaljajeva bude mít na nejvýznamnějším náměstí našeho hlavního města Majdanu poslední rozloučení se svým nejstarším synem Vasylem, který padl v boji ve věku 28 let. Jeho mladší bratr Roman byl zabit v boji v létě 2022 při osvobozování Charkovské oblasti. Bylo mu 24 let.
Se sevřeným žaludkem jsem nasedla do vlaku. Mé tři děti zůstaly doma. Není to během války poprvé, co musím na chvíli pracovně do ciziny, ale tentokrát mě polila hrůza.
Vím, že při bezprostředním nebezpečí ruských balistických raket se červené varování na mobilu nerozsvítí. Na pár dní budu 2 000 km daleko od domova a nebudu mít informace o bezpečnosti svých dcer. Ten pocit byl nesnesitelný.
Pokud by varovný systém selhal, bylo by to kvůli rozhodnutí Spojených států přerušit sdílení zpravodajských informací, jejichž součástí je i systém včasného varování před balistickými střelami z ruského území. Pozastavily také vojenskou pomoc, a to až do takové míry, že dokonce zablokovaly materiál už odeslaný do Polska.
Po několika dnech jsem se vrátila na Ukrajinu. Mezitím proběhla jednání ukrajinské, americké a saúdskoarabské delegace. Ukrajina deklarovala připravenost k celkovému a okamžitému příměří – pokud tak učiní i Rusko. Donald Trump byl spokojen. Americké zpravodajské informace se obnovily, proudit opět začala i vojenská pomoc dohodnutá během Bidenovy vlády.
Důvěra je však pryč. Když vás někdo zradí, je těžké předstírat, že je vše v pořádku.
Cítí se zrazena i Evropa? Doba bezpečnostního deštníku NATO pod americkým vedením skončila. Hnutí MAGA se odvrací. Chystá se minimalizovat vojenskou a humanitární přítomnost v Evropě a vyvádí Rusko, tedy agresora, z diplomatické a ekonomické izolace.
Trump má zájem na co nejrychlejším příměří na Ukrajině bez ohledu na to, jak jej dosáhnout, protože osud Ukrajinců nepovažuje za důležitý. Chce pouze minimalizovat náklady pro rozpočet USA. USA se již neúčastní jednání, jaké nyní proběhlo na základně v Rammsteinu, a na letošní rok neplánují žádnou další vojenskou pomoc.
Mír za cenu porážky Ukrajiny americkou administrativu neznepokojuje. Vyslanci Steve Witkoff a Keith Kellogg předkládají plány na rozdělení Ukrajiny na dvě či tři oddělené části – podobně jako bylo po válce rozděleno nacistické Německo. Jako by snad Ukrajina byla agresorem, který prohrál válku.
Jenže v ohrožení je i Evropa. Trump chce snížit počet amerických vojáků v Evropě a žádá od každé členské země NATO 5% příspěvky do obranného rozpočtu, protože obranu Evropy považuje za evropský problém.
Rusko to vše pozorně sleduje. Pro Rusko není NATO bez amerického vedení obranná moc ani odstrašení. Jak dlouho by zabralo vybudovat „Evropu schopnou se bránit“, která se dokáže sama postarat o vlastní bezpečnost? Pokud se vám tato otázka bude zdát příliš abstraktní, zkuste si zodpovědět jinou: kdo z Evropanů půjde bránit Pobaltí, pokud Rusko zaútočí po cvičení v Bělorusku v září 2025?
Evropa má po zradě ze strany USA jen dvě možnosti: buď bude dnes bránit Ukrajinu tak, jako kdyby bránila sama sebe, nebo se zítra bude muset utkat s ruským vojskem na svém vlastním území. Nebude to snadné, ale žádná bitva není předem prohraná.
Koncem března mě zaujal jeden průzkum ukrajinského veřejného mínění. Přes 80 % Ukrajinců je připraveno dále bojovat proti Rusku, i bez podpory USA.
Zbývá zjistit, kolik po našem boku zůstane Evropanů.
Evropa má po zradě ze strany USA jen dvě možnosti: buď bude dnes bránit Ukrajinu tak, jako kdyby bránila sama sebe, nebo se zítra bude muset utkat s ruským vojskem na svém vlastním území. Nebude to snadné, ale žádná bitva není předem prohraná. Kolik Evropanů se postaví na stranu Ukrajiny, to se teprve ukáže, jak nám v naší rubrice Vzácný host sdělila ukrajinská novinářka Tetjana Oharkova.
Evropa má po zradě ze strany USA jen dvě možnosti: buď bude dnes bránit Ukrajinu tak, jako kdyby bránila sama sebe, nebo se zítra bude muset utkat s ruským vojskem na svém vlastním území. Nebude to snadné, ale žádná bitva není předem prohraná. Kolik Evropanů se postaví na stranu Ukrajiny, to se teprve ukáže, jak nám v naší rubrice Vzácný host sdělila ukrajinská novinářka Tetjana Oharkova.
Tetjana Oharkova, ukrajinskánovinářka, esejistka a odbornice na literaturu, žije v Kyjevě. Vede oddělení mezinárodních vztahů zpravodajské organizace Ukraine Crisis Media Center a podílí se na moderování podcastu „Explaining Ukraine“. Přednáší také na Kyjevsko-mohyljanské akademii, tj. na ukrajinské národní univerzitě, a získala doktorát z literatury na univerzitě Paris-XII Val-de-Marne.
