Rok pokroku a nadějí – úvahy předsedy Olivera Röpkeho

Vzhledem k tomu, že se rok 2024 chýlí ke konci, bych se rád zamyslel nad tím, jakých důležitých úspěchů Evropský hospodářský a sociální výbor (EHSV) dosáhl. Společně jsme přispěli k prosazování názorů občanské společnosti, posílili jsme demokratické zásady a propagovali jsme udržitelnost v Evropě a na celém světě.

Nejvíce hrdí můžeme být mimo jiné na to, že jsme zahájili iniciativu týkající se členů z kandidátských zemí EU, díky níž se mohou zástupci těchto zemí zapojit do poradních procesů EHSV. Tato iniciativa opět svědčí o našem odhodlání přispívat k transparentnímu procesu rozšíření založenému na zásluhách, který budoucí členské státy připraví na plnohodnotnou účast na utváření EU.

Díky tomu, že jsme podepsali memorandum o porozumění s Radou pro udržitelný hospodářský a sociální rozvoj Brazílie, jsme rozšířili globální partnerství. To umožnilo posílit spolupráci v oblasti udržitelného rozvoje a demokracie, jak bylo zdůrazněno při mých setkáních s prezidentem Lula da Silvou. EHSV hrál ústřední úlohu na sociálním summitu skupiny G20 v Riu de Janeiru, kde se spolu s prezidentem Lulou a brazilskou vládou zasazoval o reformu správy věcí veřejných a o posílení sociální ochrany. I v rámci našeho partnerství s Africkou unií, které získalo oficiální podobu díky společnému prohlášení na summitu OSN o budoucnosti, byla vyzdvihována inkluzivní globální správa a spravedlivá opatření v oblasti klimatu. Tyto globální iniciativy svědčí o rostoucím vlivu EHSV při řešení společných výzev.

V Evropě se uskutečnil Týden občanské společnosti, který prokázal význam zapojení místních subjektů do utváření budoucnosti EU. Na Fóru na vysoké úrovni pro rozšíření jsme znovu potvrdili, že se rozšíření netýká pouze hranic, ale také prohlubování společných hodnot. V rámci setkání s vedoucími představiteli, jako byl např. premiér Albánie Edi Rama, jsme se soustředili na to, abychom zajistili, že v jednáních o přistoupení k EU bude hrát ústřední úlohu občanská společnost. Na tyto snahy navázaly diskuse o digitální transformaci na schůzi předsednictva EHSV ve Varšavě, během nichž se jednalo o tom, že je třeba sladit technologický pokrok s evropskými hodnotami rovnosti a spravedlnosti. Z této činnosti bude čerpat nadcházející polské předsednictví EU.

V roce 2025 budeme i nadále usilovat o posílení participativní demokracie, prosazování sociální spravedlnosti a řešení globálních výzev, jako je změna klimatu a digitalizace. EHSV bude dále neúnavně budovat Evropu, která naslouchá, inspiruje a nikoho neopomíjí.

Doufejme, že nám všem příští rok přinese mír, pokrok a prosperitu. 

„My, venkovské ženy, nechceme, aby se na nás pohlíželo s lítostí nebo soucitem. Chceme být uznávány a oceňovány jako spojenkyně při dosahování udržitelného rozvoje. Potřebujeme příležitosti a kvalitní základní služby, abychom mohli zůstat na svých územích a i nadále zásobit svět potravinami,“ uvedla Luz Haro Guanga, farmářka z ekvádorského venkova a výkonná tajemnice Sítě venkovských žen Latinské Ameriky a Karibiku (RedLAC), která nedávno vystoupila v diskusi EHSV na téma Ženy a trojí krize naší planety. Ve svém rozhovoru pro EHSV info mluví Luz Haro Guanga o dopadech změny klimatu v Latinské Americe a o tom, proč – navzdory neúspěchu konference COP16 – není v boji za udržitelnější a zdravější planetu prostor ani čas pro pesimismus.

Vaše organizace, RedLAC, se zúčastnila zasedání COP16. Znamenají pro Vás výsledky této konference zklamání, protože nedošlo k dohodě ohledně financování ochrany přírody a biologické rozmanitosti? Bylo na zasedání COP16 něčeho dosaženo?

Haro Guanga: Jako ekvádorská žena z venkova již od 80. let 20. století bojuji za práva svých venkovských sester v Ekvádoru. K ponaučením, která mi těchto téměř 40 let přineslo, patří, že sociální procesy stojí obrovské úsilí, přinášejí jen málo okamžitých výsledků a především vyžadují houževnatost, důslednost a vytrvalost. Bylo by skvělé, kdyby se bývalo dosáhlo konsensu ohledně financování ochrany přírody a biologické rozmanitosti, ale jsem si jistá, že hlasy tisíců mužů a žen z měst i venkova, které zazněly na konferenci COP16, společně dokázaly prolomit ledy a získaly si srdce a mysli všech, kdo dříve nechtěli tato naléhavá opatření v oblasti klimatu podporovat.

Svého cíle jsme nakonec nedosáhli, ale právě v tuto chvíli musíme pokračovat v našich apelech na orgány všech měst, komunit a zemí, aby nás vzaly na vědomí, aby prokázaly osobní, technickou a politickou vůli a přijímaly ta nejlepší rozhodnutí, která zabrání budoucím hladomorům způsobeným tím, že dnes nebudeme jednat.

Jaký dopad má změna klimatu na domorodé a venkovské ženy v Latinské Americe?

Ráda bych vyzdvihla některá fakta z dokumentu, který vypracovala Meziamerická komise žen při Organizaci amerických států na základě dialogů se 70 vedoucími představitelkami z 16 zemí. Proces dialogů byl zahájen v září 2024. Uvedený dokument byl představen na konferenci COP16 a prezentoval stanoviska venkovských žen.

Z jeho závěrů vyplynulo, že změna klimatu je realitou ve všech zemích včetně zemí amerického kontinentu a má závažné dopady. Byly nicméně zdůrazněny zejména čtyři klimatické jevy.

Dlouhotrvajícího sucha: Některé země hlásí řadu měsíců s velmi malými srážkami, a jižněji položené země dokonce již několik roků trvající sucha.

Nárůst teplot výrazně přesahuje běžnou úroveň: Tyto vysoké teploty spolu s vysušenou půdou přispívají k četným požárům, z nichž některé vznikají spontánně, jiné jsou zakládány úmyslně, ale všechny jsou zhoršovány suchem. To má dopad na život a biologicky rozmanité systémy. Například v době zasedání konaní brazilské konference bylo oznámeno, že jen ve státě Piauí zuří 300 požárů.

Vichřice: Bylo konstatováno, že déšť je intenzivní, přichází ve velmi krátkých přívalech a často je doprovázen silnými vichřicemi. Účastníci ze Střední Ameriky, Mexika, Dominikánské republiky a pobřeží Kolumbie hovořili o nárůstu intenzity a četnosti hurikánů a tropických bouří, které postihují jejich území.

Změny srážkových modelů: „Prší, když to každý nejméně čeká“ – to je obrat, který zazníval na všech setkáních. Z jihu a z andských oblastí pak byly hlášeny nečekané mrazy, krupobití a sníh. Obecně byl zaznamenán pokles ročního úhrnu srážek, ale bylo konstatováno, že deště jsou přívalové a způsobují povodně a přírodní katastrofy, které vedou ke ztrátám na životech a k ničení infrastruktury, komunikací a úrody a mají nepříznivé dopady na životní podmínky, zejména pak ve venkovských oblastech. Jeden z účastníků to shrnul slovy, že „déšť někdy nahání hrůzu“.

Na druhé straně se praktikují neudržitelné postupy, které vyčerpávají přírodní zdroje. K nejvíce znepokojujícím a také nejčastěji zmiňovaným problémům patří těžba dřeva či kácení lesních a mangrovových porostů, záměrné zakládání lesních požárů, nepřiměřené nakládání s vodními zdroji, znečištění, podporování intenzivních, expanzivních, na vodu náročných a znečišťujících činností, jakož i nadměrné používání agrochemických přípravků, herbicidů a pesticidů.

Za jeden z hlavních aspektů byla označena nečinnost některých místních a celostátních orgánů, které nevytvářejí regulační rámce, jež by omezily destruktivní činnost a podporovaly udržitelné výrobní strategie. Některé země příslušné právní předpisy mají, ale kvůli korupci nebo osobním politickým zájmům je orgány neprovádějí.

Mezinárodním lídrům je proto adresována výzva, aby vyvíjeli větší tlak na státy, aby dodržovaly smlouvy o biologické rozmanitosti a změně klimatu, které podepsaly.

Pokud jde o směr, kterým se boj za ochranu klimatu a životního prostředí ubírá, jste spíše optimistkou, nebo pesimistkou? Co by se podle Vás mělo udělat?

Kdo nemá velké sny, nedosáhne velkých věcí. Změna klimatu nás ovlivňuje a její dopady rychle narůstají. Nemůžeme proto přestat bojovat za to, aby političtí činitelé věnovali pozornost těm základním věcem, které vyžadují prioritní opatření – a to nemluvím jen o financování, ale také o koordinaci, spolupráci a menším egoismu a zaslepené politické horlivosti.

Jsem optimistkou v tom, že pokud budeme i nadále prosazovat svou, dávat o sobě vědět a svou vytrvalostí podporovat dlouhodobé společenské procesy, pokud vytvoříme strategická spojenectví v rámci Ameriky i celého světa, můžeme ovlivňovat veřejné politiky a zajistit, aby ti, kdo zastávají mocenské nebo rozhodovací pozice, jednali s přesvědčením, že je naléhavě nutné bojovat proti změně klimatu a zároveň omezit činnosti, které urychlují její škodlivé a destruktivní dopady na naši planetu – tedy vypalování, pěstování monokultur, bezhlavé používání insekticidů a chemikálií, ničení zásobáren vody, bezohledný rybolov, ničení vodních pramenů, vypouštění odpadních vod atd.

Pesimismus by nás oslabil a nakonec by nás přiměl, abychom naši práci a náš boj vzdali. V boji za udržitelnější a zdravější planetu nemůžeme ztrácet čas ani dávat prostor pesimismu, negativním událostem navzdory. Pro dnešní i budoucí generace je to otázka života a smrti!

Už včera bylo pozdě začít jednat. Ale i dnes je dobrá příležitost začít měnit přístup a angažovat se ve prospěch všech lidí.

Luz Haro Guanga je farmářka z ekvádorského venkova, výkonná tajemnice Sítě venkovských žen Latinské Ameriky a Karibiku (RedLAC) a předsedkyně technické složky ekvádorské nadace FUNMUJERURAL-e. RedLAC je společenská organizace sdružující více než 200 organizací venkovských žen z Latinské Ameriky a Karibiku. Byla založena v roce 1990 v Argentině a jejím účelem je podporovat účinnou občanskou a politickou angažovanost venkovských žen. Díky dlouhodobému úsilí sítě RedLAC vyhlásila Organizace amerických států období 2024–2034 „Meziamerickým desetiletím práv všech žen, dospívajících a dívek ve venkovských oblastech Ameriky“.

Andrej Gnjot

K tomu, abyste byli v Bělorusku zatčeni, stačí, když si vyberete špatnou profesi. Jak se však ukázalo, za takovou fatální chybu můžete být zatčeni dokonce i v centru Evropy, například v Srbsku. A to s pomocí takové prestižní mezinárodní organizace, jakou je Interpol. To vše myslím samozřejmě velmi sarkasticky, ale rozhodně nepřeháním, neboť je to hořká pravda. Jmenuji se Andrej Gnjot. Jsem běloruský filmař, novinář a bývalý politický vězeň. A tohle je můj příběh.

Nápad stát se novinářem jsem dostal v roce 1999. Televize a rozhlas byly mou vášní, mým snem a koníčkem. Bylo mi tehdy 17 a ani ve snu by mě nenapadlo, že nezávislá žurnalistika bude v mé zemi považována za extremistickou a všechna ostatní média budou jen hlásnou troubou propagandy. A že něco takového bude v Evropě 21. století vůbec možné, by tehdy nenapadlo asi nikoho. Přesto právě tak to dnes vypadá v diktátorském Bělorusku: v celé zemi neexistuje jediný nezávislý sdělovací prostředek. Všechny mediální struktury má v rukou stát, který přísně dozírá na redakční politiku, což je vlastně velmi jednoduché: samozvaný vůdce Lukašenko je opěvován a každý, kdo se jej odváží kritizovat, byť konstruktivně, je označen za „nepřítele lidu“ – což je termín, který kdysi používali komunisté.

Někdy kolem roku 2005 jsem se tak coby mladý a naivní absolvent žurnalistiky pokusil prosadit ve své profesi. Během studií i po jejich skončení jsem získal mnoho praktických zkušeností v televizi i rozhlase a měl jsem jasnou představu o tom, co chci dělat. Příležitostí ale rapidně ubývalo: provoz soukromých rozhlasových stanic byl postupně ukončen nebo jej převzal stát a nezávislé televizní stanice nemohly ani získat vysílací frekvenci. Člověk neměl moc na výběr: buď se mohl zapojit do propagandy, nebo se vyhýbat ožehavým tématům, a omezit se tak jen na plytkou zábavu. Žurnalistika v Bělorusku přežila jen díky pár novinám a nezávislým internetovým portálům. Řada novinářů svou profesi opustila, mnozí byli pronásledováni. Běloruské ministerstvo informací zasílalo médiím pravidelná varování, přičemž pouze tři takováto upozornění stačila k tomu, aby jim byla odebrána licence. Podle Běloruské asociace novinářů se v letech 2020–2024 snížil počet novin o 21 %. Na běloruském trhu tak zůstaly pouze neškodné publikace, určené například pro majitele dač, milovníky humoru nebo luštitele křížovek. Všechny nezávislé společensko-politické publikace přestaly vycházet buď proto, že jejich nakladatelství uzavřely úřady, nebo se tak jejich redakce rozhodly samy, protože už prostě nemohly dělat svou práci.

Mně se naštěstí podařil kompromis: oficiálně jsem se začal věnovat režii a tvorbě, a to s velkým úspěchem. Ve volném čase jsem zároveň pokračoval ve své novinářské práci, avšak pod pseudonymem, abych neriskoval. To se ukázalo jako dobrá taktika. Díky všem svým zkušenostem a profesním kontaktům jsem mohl od roku 2020 poskytovat nezávislým médiím aktuální videomateriály a zapojit se také do občanských a politických aktivit – stal jsem se spoluzakladatelem „Svobodného sdružení běloruských sportovců SOS.BY“, což je občanské hnutí bojující za lidská práva. Těžko bych mohl být obviněn ze zaujatosti a vměšování jen proto, že jsem se rozhodl postavit za své krajany – diktatura však nemá nic společného s objektivitou, stejně jako propaganda nemá nic společného s žurnalistikou.

V roce 2021 se Bělorusko umístilo v žebříčku svobody tisku na 158. místě ze 180, což ve srovnání s rokem 2020 znamená propad o pět míst. Podle varování mezinárodní organizace pro lidská práva Reportéři bez hranic představuje „Bělorusko pro pracovníky médií nejnebezpečnější zemi v Evropě“.

Za pozornost stojí také preference Bělorusů v roce 2020, který byl rokem protestů: internet a sociální sítě tehdy představovaly hlavní zdroj informací pro 60 % dotázaných. Televizi využívalo jen 11 % respondentů, tištěná média 7 % a rozhlas 5 %. Když si to diktátorský režim uvědomil, začal jednat tvrdě a nekompromisně. A hlavně pak pod záminkou boje proti „extremismu“ začala cenzura a pronásledování. Úřady blokují přístup k obsahu médií, která pokračují ve své činnosti ze zahraničí, a jakákoli spolupráce s nimi je považována za projev extremismu.

Na konci roku 2023 bylo v běloruských věznicích zadržováno 32 novinářů. Ti jsou v nápravných zařízeních vystaveni nátlaku a nelidskému zacházení. Podle bojovníků za lidská práva držel bloger a novinář Ihar Losik z Rádia Svoboda ve vězeňské kolonii dlouhou hladovku a poté se pořezal na rukou a krku. Za svou činnost byl odsouzen k 15 letům vězení. Trestní stíhání za jakoukoli formu spolupráce s nezávislými médii považovanými za „extrémistická uskupení“ ještě zesílilo. V poslední době už nejsou pronásledováni jen zástupci občanské společnosti, ale i prostí občané, kteří novinářům poskytnou komentář k jakýmkoli společenským či politickým událostem.

31. října 2024 označil běloruský režim můj osobní účet na Instagramu za „extremistický materiál“. To znamená, že stíhán budu nejen já sám, ale i všichni, kteří v Bělorusku můj účet sledují a odebírají mé příspěvky. Za „extremistické“ označila diktatura v Bělorusku přes 5 000 internetových zdrojů. Takovými rekordními čísly se nemůže pochlubit snad žádná jiná země v Evropě! A jak se na problém běloruské žurnalistiky dívají samotní Bělorusové? Je jí podle nich věnována dostatečná pozornost? Řeknu vám upřímně, že ne. Tento problém nikoho nezajímá. Běloruský režim postupně likviduje nejen žurnalistiku jako takovou, ale fyzicky odstraňuje také profesionální novináře.

A pronásledovat se snaží i novináře a aktivisty, kteří působí mimo Bělorusko. Můj případ je toho jasným důkazem. Režim se naučil, jak zneužívat demokratické instituce k dosažení svých zrůdných cílů. Novináři, aktivisté, blogeři i politicky aktivní občané jsou stíháni za daňové trestné činy, a to hlavně za daňové úniky v minulosti. Dokonale tak lze zakrýt, že ve skutečnosti jde o politicky motivované pronásledování. Bojovník za lidská práva a nositel Nobelovy ceny Ales Bjaljacki je ve vězení kvůli obvinění z finančního podvodu. Ze stejného důvodu se za mřížemi ocitli také šéfredaktorka nezávislého zpravodajského portálu „TUT.BY“ (který režim v roce 2020 zablokoval) a její redakční kolegové. A na základě stejného paragrafu trestního zákona vydal Interpol zatykač také na mě. Trvalo mu téměř osm měsíců, než celou věc interně prošetřil a dospěl k závěru, že pátrání po mně je v rozporu s čl. 2 a 3 jeho vlastních stanov. Navzdory tomu jsem byl zatčen a strávil sedm měsíců a šest dní v hlavní bělehradské věznici. Pět měsíců jsem byl v přísném domácím vězení. Srbský nejvyšší soud dvakrát rozhodl, že mám být vydán do diktátorského Běloruska. A dvakrát jsme se s mým právníkem proti tomuto rozhodnutí úspěšně odvolali. Celý tento boj mě stál rok života a připravil mě o fyzické i duševní zdraví. To vše jen proto, že jsem si ve špatné zemi zvolil špatnou profesi. Jen proto, že jsem měl svůj vlastní názor a dal ho coby aktivní občan najevo.

Naštěstí se mi podařilo vyhrát – jinak byste tyto řádky nečetli. Díky neuvěřitelné solidaritě novinářů, politiků, občanské společnosti a dalších organizací jsem se ze Srbska dostal a nalezl útočiště v Berlíně. Tím to pro mě ale nekončí. Bude mi trvat ještě dlouho, než se z toho všeho vzpamatuju. Bojovat budu ale dál. Uvědomuju si, že jsem si své povolání vybral opravdu správně. I když to někteří považují za extremismus. Vím, že nezávislá žurnalistika je nedílnou součástí demokratické společnosti. Přesně takové, jakou toužíme vybudovat i my v Bělorusku. A doufáme, že na této důležité cestě nezůstaneme osamoceni.

Peter Schmidt, Diandra Ní Bhuachalla a Arnaud Schwartz

EHSV coby zástupce občanské společnosti EU na konferenci COP29 v Baku, hlavním městě Ázerbájdžánu, prosazoval naléhavé přijetí konkrétních opatření v oblasti klimatu a také to, aby mezi priority jednání o klimatu byla zařazena sociální a environmentální spravedlnost. 

Předseda skupiny ad hoc pro COP Peter Schmidt nám pověděl, na co kladl EHSV největší důraz v souvislosti s hlavním tématem COP29, kterým bylo financování opatření v oblasti klimatu.

Peter Schmidt: Prudký nárůst extrémních povětrnostních jevů na celém světě je důraznou připomínkou toho, že je třeba zvýšit ambice, pokud jde o klima. Tento rok má našlápnuto k tomu, stát se nejteplejším rokem v historii měření, a klimatické katastrofy způsobené člověkem, jako jsou povodně, přírodní požáry a sucha, jsou stále častější a intenzivnější, přičemž prohlubují sociální nerovnosti. Náklady, jež vzniknou v případě nečinnosti v oblasti klimatu, budou mnohem vyšší, než kolik by stála případná opatření.

Na konferenci COP29 je v sázce mnoho. Dohoda o globálních řešeních financování opatření v oblasti klimatu má zásadní význam pro to, aby se v rozvojových zemích uvolnily prostředky na globální opatření v oblasti klimatu. Zástupci EHSV na COP29 v Baku předložili doporučení, jež vycházela z našeho stanoviska k financování opatření v oblasti klimatu. Důraz přitom byl kladen na přepracování mezinárodní finanční architektury s cílem uvolnit prostředky a zlepšit účinnost a dostupnost financování opatření v oblasti klimatu.

Zdůraznili jsme, že v zájmu překlenutí mezer ve financování těchto opatření je třeba stanovit nový kolektivní kvantifikovaný cíl, díky čemuž budou finanční prostředky vyhrazené na oblast klimatu lépe odpovídat danému účelu, budou šetrnější z hlediska biologické rozmanitosti, budou mít vyšší dopad a bude možné přesněji je zacílit na nejzranitelnější země a komunity. Toky financování klimatických opatření by se měly řídit zásadami spravedlivé transformace, přičemž by měly být v souladu s Pařížskou dohodou a vycházet z cílů udržitelného rozvoje. Je zcela zásadní, aby veřejné i soukromé subjekty přijaly dlouhodobé závazky. Klíčovou úlohu při mobilizaci soukromých investic do iniciativ v oblasti klimatu a snižování souvisejících rizik pak sehrají veřejné finance.

Výbor se jednak zasazuje o to, aby byl lokálním iniciativám a místním hnutím zajištěn přístup k finančním prostředkům na klimatická opatření, a současně prosazuje také komplexní přístup, díky němuž by bylo možné vystoupit ze začarovaného kruhu zadlužení a nedostatečných investic do přizpůsobování. Požadujeme spravedlivou distribuci klimatických fondů za účelem nápravy nerovností. Kromě toho je třeba, aby se angažovala občanská společnost. Její zapojení má totiž klíčový význam pro vytvoření inkluzivního a demokratického přístupu, který zajistí účinnost a udržitelnost investic v oblasti klimatu.

Delegátka mládeže vyslaná za EHSV na COP (2023–2025) Diandra Ní Bhuachalla se s námi podělila o to, co od COP29 očekávala. Jaké jsou z pohledu mladého člověka nejpalčivější klimatické problémy, které je třeba vyřešit jako první?

Diandra Ní Bhuachalla: Po výsledcích konference COP28, které byly zklamáním, jsem se snažila svá očekávání ohledně COP29 mírnit, jak jen to šlo. Když jsem si uvědomila, že půjde opět o výroční konferenci, jejíž výsledky budou vzhledem k volbě předsednické země skromné – jde znovu o stát, který je silně závislý na ziscích plynoucích z fosilních paliv –, bylo nesmírně těžké zachovat si naději.

Nicméně po konzultacích s různými mládežnickými organizacemi z celé Evropy – které proběhly prostřednictvím strukturovaných schůzí pracovní skupiny pro mládež v rámci iniciativy vyslání delegáta mládeže za EHSV na COP – jsem se rozhodla, že nejlepší bude, když se zaměřím na klimatickou spravedlnost a spravedlivou transformaci, financování klimatických opatření a nový kolektivní kvantifikovaný cíl a také na to, aby byli mladí lidé ve větší míře smysluplně zapojováni do mezinárodních rozhodovacích procesů.

Nyní, když vím, jak mnoho jednání v prvním týdnu vůbec nepokročilo, protože se aktéři vůbec nemohou shodnout a nespolupracují – mimo jiné pokud jde o otázky genderu, financování opatření v oblasti klimatu a spravedlivé transformace –, si uvědomuji, že má očekávání byla opět příliš vysoká. Svou snahu prosazovat to, na čem mi záleží, jsem tedy zaměřila na doprovodné akce a dvoustranná setkání. Doufám teď hlavně ve dvě věci, a sice že bude zachován stávající diskurz, zejména pokud jde o lidská práva, a že dosáhneme mírného pokroku a všechno skvěle připravíme na konferenci COP30, do níž všichni, jak se zdá, vkládají veškeré své naděje.

Jelikož se změna klimatu a její dopady prolínají, je marné se vůbec pokoušet seřadit problémy podle důležitosti či naléhavosti. Mladí lidé se strachují o svou budoucnost. Ať již jde o jistotu zaměstnání a o to, zda budou nuceni změnit svou kvalifikaci, nebo o jejich domovy a rodiny a bezpečí před bouřemi, záplavami a erozí, nebo o jejich zdraví a kvalitu života jejich budoucích dětí či příští generace vůbec, nebo o to, že úkol vést mnohem náročnější jednání o klimatu připadne naší generaci, až se těmi, co rozhodují, staneme my, protože dnes se ani zdaleka nedělá dost, vezmeme-li v úvahu skutečnost, že dopad bude patrný po desetiletí.

Potřebujeme klimatickou spravedlnost, a to teď hned. Potřebujeme realistické financování klimatických opatření, a to teď hned. Potřebujeme spravedlivou a adekvátní zaměstnanost a transformaci energetiky, a to teď hned. Potřebujeme ambicióznost, a to teď hned. Potřebujeme přistoupit k realizaci, a to teď hned.

Potřebujeme každého z vás, a to teď hned.

Výsledkem konference COP16 o biologické rozmanitosti, která proběhla v říjnu v kolumbijském městě Cali, byl jen zmatek. Žádné dohody o finančních prostředcích na ochranu přírody dosaženo nebylo. Zeptali jsem se Arnauda Schwartze, který na této konferenci zastupoval EHSV, zda si můžeme i přes tento neúspěch zachovat optimismus. Jaká opatření by měla být přijata, aby bylo dosaženo pokroku, pokud jde o ochranu biologické rozmanitosti?

Arnaud Schwartz: Jde o 200 miliard dolarů ročně. To je podle OSN částka (v níž jsou zahrnuty všechny druhy financování – veřejné, soukromé, vnitrostátní i mezinárodní), která by byla zapotřebí ke splnění našich cílů v oblasti biologické rozmanitosti. O co se tedy jedná? Jde čistě o to, zastavit kolaps světa živých organismů, který nyní mizí stále rychlejším tempem, a obnovit přírodu, jakož i o to, aby příroda dostala šanci přežit ve světě, v němž se žít dá, a abychom nedopustili, že ji zdevastují lakota a hloupost.

Jaká je budoucnost po neúspěchu COP16?

Tuto otázku by si měl položit každý z nás a měl by ji položit i lidem kolem, a to tím spíše, že je známo, že jen ve Francii je každý rok více než čtvrtina této částky použita k přípravám na válku či k válčení. Je pravda, že z globálního hlediska byla konference v Cali promarněnou příležitostí, a to kvůli nedostatečné politické vůli a nedostatečné hospodářské solidaritě.

Není ale vše ztraceno.

Na konci tunelu bliká světýlko: tato konference smluvních stran uznala úlohu původních obyvatel a místních komunit coby strážců biologické rozmanitosti – po zhruba 30 letech úhybných manévrů –, a to včetně lidí afrického původu. Vznikl rovněž nový fond OSN, tzv. „Cali Fund“. Tento fond má být v dlouhodobém horizontu využíván k získávání dobrovolných příspěvků od soukromých společností, z nichž polovina bude určena skupinám osob, jež jsem zmínil. Fíha!

Jste… jste… no…

Jste součástí nás a my jsme součástí vás. A abychom mohli jít dál společnou cestou, mělo by možná smysl začít tím, že v zájmu obecného blaha vrátíme naši ekonomiku do správných kolejí. Takže… Jestliže si pod sebou chceme přestat podřezávat větev, na co vlastně čekáme? Proč se nepustit do přehodnocování mezinárodních finančních a obchodních pravidel?

Delegáti EHSV na COP29 Peter Schmidt a Diandra Ní Bhuachalla se primárně zaměřili na otázku financování opatření v oblasti klimatu, přičemž jim jako vodítko sloužilo nedávné stanovisko EHSV Financování klimatických opatření: nový plán pro dosažení ambiciózních cílů v oblasti klimatu a cílů udržitelného rozvoje. Jedna z klíčových akcí, které v Baku proběhly pod vedením EHSV, se konala 18. listopadu a nesla název „A global perspective towards fostering a just transition in the agri-food sector“ (Globální vyhlídky, pokud jde o podporu spravedlivé transformace v zemědělsko-potravinářském odvětví). Zabývala se budováním udržitelných nízkouhlíkových potravinových systémů spravedlivých z hlediska zemědělců, pracovníků v potravinovém řetězci i budoucích generací. Cílem bylo zlepšit spolupráci mezi tvůrci politik a občanskou společností, důrazněji tlumočit názory z globálního jihu a prosazovat inkluzivní klimatická řešení pro všechny.

Arnaud Schwartz se jakožto člen delegace EU zúčastnil schůzí, na nichž vyzval k větší součinnosti mezi procesy OSN v oblasti biologické rozmanitosti (jež spadají pod Úmluvu o biologické rozmanitosti) a v oblasti změny klimatu (jež spadají pod UNFCCC), k postupnému ukončování dotací škodících životnímu prostředí, což by pomohlo uvolnit větší objem prostředků, a k aktivnější úloze organizované občanské společnosti při provádění celosvětového rámce pro biologickou rozmanitost z Kchun-mingu a Montrealu. Více informací o příspěvku EHSV ke konferenci COP16 naleznete zde.

Pan Schwartz je zpravodajem stanoviska EHSV Komplexní strategie pro biologickou rozmanitost na COP16: spolupráce všech odvětví v zájmu dosažení společného cíle.

EHSV uspořádal dne 12. listopadu v estonském městě Pärnu konferenci o nízkouhlíkovém vodíku. Tato akce měla za cíl projednat a určit strategická opatření pro rozvoj udržitelné infrastruktury pro vodík a jeho deriváty a byla zaměřena na otázky financování a využití.

Konference nesla název Energie z mořských zdrojů a e-paliva: podpora nového vodíkového hospodářství a sešli se na ní zástupci nizozemského velvyslanectví v Estonsku, krajského centra Pärnu pro rozvoj, centra pro aplikovaný výzkum Metrosert, platformy Invest Estonia a developera továrny na e-methanol Power2X.

Zelený a nízkouhlíkový vodík jsou klíčovými složkami naší transformace energetiky a nedávné iniciativy, jako je vodíková banka EU, jen podtrhly skutečnost, že rozvoj udržitelných trhů s vodíkem nabírá na obrátkách. Tvůrci politik na úrovni EU a v členských státech musí za tímto účelem poskytnout prostředky, jež jsou nezbytné k realizaci těchto ambicí v praxi a k usnadnění spolupráce mezi členskými státy za účelem přijetí účinných strategií.

Předsedkyně sekce Doprava, energetika, infrastruktura a informační společnost v EHSV Baiba Miltoviča se k této naléhavé potřebě vyjádřila takto: „Rychlé zavedení vodíku z obnovitelných zdrojů má zcela zásadní význam nejen pro transformaci našeho energetického systému, ale také pro sociální a hospodářský blahobyt Evropské unie. Je však nezbytné, abychom naše zdroje zaměřovali rozumně. Chceme-li docílit co největšího dopadu, musíme upřednostnit těžko dekarbonizovatelná odvětví a zavést účinné ekologické a sociální normy, které zajistí spravedlivé a bezpečné pracovní podmínky.“ (mp)

EHSV podporuje úsilí o vytvoření průmyslového ekosystému, který bude více zaměřen na člověka a obstojí i v budoucnu. Zároveň vyzývá k zevrubné diskusi o průmyslu 5.0 a jeho sociálních a hospodářských dopadech.

Cílem průmyslu 5.0 je, aby se ústředním prvkem podnikání staly sociální a environmentální otázky, a to nad rámec digitalizace a automatizace, na něž se zaměřil průmysl 4.0. EHSV nedávno přijal stanovisko s názvem Průmysl 5.0 – jak jej dosáhnout, v němž se zasazuje o průmyslový model zaměřený na lidi, který zhodnocuje lidské dovednosti a kreativitu.

V rámci průmyslu 4.0 se do značné míry přehlížel dopad automatizace na člověka a environmentálním prioritám, jako je snižování množství odpadu, oběhovost a zelená energie, nebyla věnována dostatečná pozornost. EHSV zdůrazňuje, že v rámci průmyslu 5.0 by se měly tyto nedostatky řešit a měly by se upřednostňovat demokratické hodnoty, sociální spravedlnost a udržitelná konkurenceschopnost. Jak prohlásil zpravodaj stanoviska zaměřeného na průmysl 5.0 Giuseppe Guerini, digitální transformace by měla přispět k nové dohodě o čistém průmyslu, v níž by měly ústřední úlohu lidské faktory a kreativita.

V průmyslu 5.0 se výroba dostává opět do rukou člověka a jeho znalosti a dovednosti jsou považovány za nezbytné k získání konkurenční výhody. Automatizace je zde v rovnováze s lidskou kreativitou a k opakujícím se úkonům se využívají kolaborativní roboti, což pracovníkům umožňuje zaměřit se na navrhování, plánování a zákaznické služby. Díky tomuto posunu se rovněž bere ohled na zdraví, bezpečnost a podporu pracovníků, kteří jsou v důsledku automatizace nahrazováni.

EHSV vyzývá orgány EU, aby podporovaly průmyslový ekosystém, jenž bude zaměřený na člověka, obstojí i v budoucnu a bude založen na sociální spravedlnosti a inkluzivní konkurenceschopnosti. EHSV podporuje průmysl 5.0, avšak poukazuje na to, že je třeba lépe definovat jeho hospodářské, sociální a technologické dopady. Stávající evropské politiky, jako je Zelená dohoda pro Evropu, akt o umělé inteligenci a agenda dovedností, jsou základem, od něhož se tato vize odvíjí, ale měly by být aktualizovány tak, aby byly v souladu se zásadami průmyslu 5.0.

Má-li být průmysl 5.0 úspěšný, musí být na všech úrovních zapojeni sociální partneři a pracovníci. Tento inkluzivní přístup umožní vytvořit pracovní prostředí, která budou založena na spolupráci a budou kombinovat silné stránky lidí a technologií. Díky tomu budou pracoviště inovativnější, přitažlivější a udržitelnější. (gb)

Baiba Miltoviča, předsedkyně sekce Doprava, energetika, infrastruktura a informační společnost (TEN) v EHSV, a Andres Jaadla, zpravodaj Výboru regionů (VR), který vypracoval stanovisko věnované bydlení, vyzývají ve společném prohlášení podepsaném dne 14. listopadu evropské orgány a instituce, aby přijaly naléhavá opatření s cílem vymanit Evropskou unii ze současné krize v oblasti bydlení. Dále pak také vítají jmenování evropského komisaře pro energetiku a bydlení, jehož úkolem bude předložit vůbec první Evropský plán dostupného bydlení.

Prohlášení o bydlení

• vyzýváme Evropskou komisi, aby v partnerství s Evropským parlamentem, EHSV a VR pořádala každoročně summit EU o sociálním a cenově dostupném bydlení. Mělo by jít o setkání všech zúčastněných stran, jež se podílejí na provádění opatření členských států v oblasti sociálního a cenově dostupného bydlení. Zároveň by tato akce měla být založena na víceúrovňovém přístupu a výměně osvědčených postupů v souladu se zásadou subsidiarity;
• podporujeme plán kandidáta na komisaře odpovědného za bydlení zřídit celoevropskou investiční platformu pro cenově dostupné a udržitelné bydlení, která by urychleně podpořila celostátní, regionální a místní partnerství v jejich úsilí zamezit vyloučení z přístupu k bydlení, a to ve spolupráci s EHSV a VR;
• poukazujeme na to, že máme-li nalézt dlouhodobé řešení krize v oblasti bydlení, musíme prozkoumat inovativní způsoby, jak stimulovat veřejné investice a mobilizovat stávající finanční prostředky EU;
• vyzýváme orgány a instituce EU, aby pomocí diverzifikované, dlouhodobé a inovativní finanční podpory a soudržných právních rámců podnítily důkladnou renovaci obytných budov a zaměřily se při tom jak na zranitelné skupiny obyvatel, tak na klíčové aktéry působící v dané lokalitě, a to zejména na energetická společenství a místní orgány;
• vyzýváme k užší spolupráci mezi aktéry na různých úrovních správy: členskými státy, orgány EU, organizacemi občanské společnosti, regionálními vládami a místními orgány.

Zavazujeme se, že budeme pomáhat při provádění opatření stanovených v Prohlášení z Lutychu, a to prostřednictvím sdílení názorů organizací občanské společnosti a místních a regionálních orgánů z celé EU v rámci společného úsilí všech orgánů a institucí EU zaměřeného na řešení krize v oblasti bydlení a posílení evropské soudržnosti ze všech stran.

V říjnu a listopadu se konaly dva neúspěšné vrcholné světové summity věnované problematice životního prostředí: 16. zasedání konference smluvních stran Úmluvy OSN o biologické rozmanitosti a 29. zasedání konference smluvních stran Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu. Hlavním tématem obou summitů byly finanční prostředky, které jsou pro ochranu přírody a zmírňování změny klimatu naprosto nezbytné. Požádali jsme zástupce EHSV, kteří Výbor na letošních konferencích smluvních stran reprezentovali – Petera Schmidta, Diandru Ní Bhuachalla a Arnauda Schwartze, aby se podělili o své názory na to, co by nastalo, pokud nebude vyvinuto celosvětové úsilí na ochranu změny klimatu.

VZÁCNÝ HOST

Naším vzácným hostem je tentokrát Andrej Hňot, běloruský filmař a novinář, který byl právě propuštěn z domácího vězení v Srbsku, kde strávil rok ve vydávací vazbě na základě toho, že byl ve své zemi obviněn z údajných hospodářských trestných činů. Prostřednictvím svého osobního příběhu popisuje úděl nezávislých novinářů v současném Bělorusku, kde může i sebemenší kritika mocných vést k jejich označení za „nepřátele lidu“ a uvěznění na základě falešných obvinění z trestných činů hospodářského charakteru.