Občanskou společnost tvoří v podstatě skupiny osob, které jsou schopny se samostatně organizovat a stanovit si určité cíle a poté je uskutečňovat. V demokratických systémech se tato uskupení vyskytují v hojném počtu a mají různorodý charakter, aby mohla co nejlépe zastupovat rozmanité hlasy a názory svých členů. V nedemokratických režimech stojí nevládní organizace většinou v opozici k vládnoucím složkám. Hybnou silou činnosti občanské společnosti je aktivní zapojení občanů a snaha spolupracovat ve prospěch obecného blaha, nezávisle na státních institucích.

Když byla v Polsku u moci strana Právo a spravedlnost, mobilizovaly se organizace občanské společnosti proti změnám, které ohrožovaly státní zřízení a lidská práva. Ve zprávě Helsinské nadace pro lidská práva s názvem „Tlak a mobilizace – občanská společnost a krize právního státu“ se uvádí, že nevládní subjekty uspořádaly v letech 2016 až 2022 řadu masových akcí, během nichž protestovaly proti porušování zásad právního státu a ústavních hodnot. Poskytovaly rovněž právní pomoc skupinám, které čelily diskriminaci a represím. Nevládní sektor soustavně hledal nové možnosti, jak se zapojit do rozhodovacích procesů. Podařilo se mu mj. dát dohromady úspěšné koalice v souvislosti s volbou veřejného ochránce práv či veřejného ochránce práv dětí a také panely občanů.

O tom, jakou má občanská společnost v Polsku sílu, svědčí výsledky parlamentních voleb, které proběhly 15. října 2023. K urnám se dostavil rekordní počet voličů (74,38 %) a opozice získala ve volbách převahu, což je důkazem účinné mobilizace občanů, která pomohla změnit vládu. Strana Právo a spravedlnost získala 35,38 % hlasů. Stala se tak od roku 1989 první stranou, která potřetí za sebou vyhrála parlamentní volby, na rozdíl od voleb v roce 2015 a 2019 však nedosáhla na potřebnou většinu křesel, aby mohla vytvořit vládu. Do polského Sejmu se dostaly také Občanská koalice (30,7 %), Třetí cesta PSL-PL (14,4 %), Nová levice (8,61 %) a Konfederace Svoboda a nezávislost (7,16 %). Tři koaliční strany – Občanská koalice, Třetí cesta PSL-PL a Nová levice – obdržely celkem 51,72 % hlasů, tj. většinu potřebnou k vytvoření vlády. Po prvním nezdařeném pokusu strany Právo a spravedlnost pak byla sestavena vláda v čele s premiérem Donaldem Tuskem.

Takto vysokou účast nepředpovídal žádný z volebních průzkumů. Pro srovnání uveďme, že v parlamentních volbách v roce 2019 činila 61,74 % a v prvních svobodných volbách v roce 1989 to bylo 62,7 %. Jak vyplývá například ze šetření nadace CBOS nebo Batoryho nadace, přivedla voliče k urnám touha po změně, která byla vyvolána dlouhodobou frustrací ve společnosti. Je třeba poukázat na to, že volbám předcházela silná mobilizace občanů. Patří sem například nebývale vysoký počet voličů, kteří se zaregistrovali k volbám mimo místo bydliště – do 12. října 15:00 tak učinilo 960 000 osob a zhruba 1 200 000 osob o to požádalo. Zájem o účast ve volbách vyjádřil téměř dvojnásobný počet Poláků žijících v zahraničí – přibližně 600 000, zatímco v předcházejících volbách v roce 2019 jich bylo 350 000.

Dalším faktorem, který k těmto parlamentním volbám přilákal větší počet voličů, bylo zřejmě vyhlášení a uspořádání celostátního referenda, jehož se zúčastnilo 40,91 % občanů. Výsledek referenda tím pádem nemá nezávazný charakter. K mobilizaci voličů přispěly také četné iniciativy nevládních organizací, které pobízely k tomu, aby lidé přišli odevzdat svůj hlas. Za zmínku stojí především kampaně zaměřené na ženy a mladé lidi – například „Jsou to tvé volby“ (v rámci iniciativy Hlas žen), „Mlčely jsme už dost dlouho“ (organizace Wschód) nebo „Rozhodnutí je na tobě“ (nadace SexEd) –, které pomohly zvýšit volební účast. V parlamentních volbách v roce 2019 hlasovalo 61,5 % žen a 60,8 % mužů. Mezi mladými lidmi ve věku 18 až 29 let dosáhla volební účast 46,4 %. V roce 2023 se k volbám dostavilo větší procento žen (73,7 %) než v případě mužů (72,0 %) a 68,8 % mladých lidí ve věku 18 až 29 let. Organizace občanské společnosti uskutečnily před volbami na 20 kampaní na podporu volební účasti.

Kampaně probíhaly hlavně na internetu, ale s některými bylo možné se setkat také v televizi, rozhlase nebo dokonce v kinech. Zapojily se do nich celebrity, influenceři, herci a veřejné osobnosti, díky čemuž bylo možné oslovit různé cílové skupiny. Dle průzkumu „Motivace a rozhodnutí voličů ve volbách v roce 2023“, který v říjnu 2023 provedla nadace CBOS, se většina voličů (zhruba 70 %) rozhodla minimálně několik týdnů předem. Ostatní tak učinili až v posledním týdnu před volbami (28 %) a někteří teprve v den konání voleb (9 %) nebo v předcházející den (4 %). Pro voliče, kteří odevzdali hlas Občanské koalici, byl důležitý zejména vztah této strany k Evropské unii (80 %). Téměř stejně často uvedli jako důvod záměr této strany změnit způsob vedení státu (77 %). Velká část voličů (64 %) prohlásila, že tato strana ztělesňuje hodnoty a zásady, které jsou jim blízké. Voliči, kteří hlasovali pro Právo a spravedlnost, vyjádřili názor, že tato strana zastupuje jejich zájmy („stará se o lidi, jako jsem já“ – 66 %) a ztělesňuje hodnoty a zásady, k nimž se oni sami hlásí (62 %). Zároveň kladně ohodnotili dosavadní vládnutí této strany (64 %) a její hospodářský program (59 %).

Polští občané budou mít již v červnu 2024 možnost zvolit si své poslance do Evropského parlamentu. Evropské volby je možné brát jako další ze sledu voleb v Polsku, který začal parlamentními volbami v roce 2023, po nichž budou v dubnu 2024 následovat volby do místních zastupitelstev. I v nich se bude v rámci kampaní hovořit o evropských otázkách, byť v menší míře než při volbách parlamentních. Účast v evropských volbách může navíc pozitivně ovlivnit to, že v roce 2024 uplyne 20 let od vstupu Polska do EU. Připomeňme, že při posledních volbách do Evropského parlamentu vykázalo Polsko volební účast ve výši 45,68 %.

Polští občané výrazně podporují členství své země v Evropské unii. Dle ankety nadace CBOS z dubna 2023 s ním souhlasí 85 % z nich, což je sice méně než v minulosti, ale stále jde o velmi vysoké procento. 10 % dotázaných Poláků se vyslovilo proti členství v EU a 5 % na toto téma nemá názor.

Měli bychom mít rovněž na paměti, že to bude poprvé, co se budou volby do Evropského parlamentu odehrávat v nepříznivém kontextu několika současných krizí – války na Ukrajině, klimatické krize, krize hospodářské a vzestupu populistické pravice. V této souvislosti pravděpodobně dojde k nárůstu dezinformačních aktivit, a proto bude nutné uplatnit ve volební kampani účinnou a jednotnou komunikační strategii a uzpůsobit ji jednotlivým skupinám voličů. Zastánci EU ji vzhledem k mezinárodnímu napětí považují za společenství, které nám zaručuje bezpečnost.

Małgorzata Molęda-Zdziech

Vysoká škola ekonomická ve Varšavě – tým centra Europe Direct Polsko

Od prosince zveřejňujeme v rubrice „Já k volbám půjdu. A co Vy?“ názory našich hostů na volby do Evropského parlamentu. Tentokrát na naši otázku odpovídá Małgorzata Molęda-Zdziech, polská socioložka, politoložka a aktivní komentátorka dění v Polsku.

Vede katedru politologie na Vysoké škole ekonomické ve Varšavě a je zástupkyní rektora pro spolupráci s Evropskou unií. Ve svém článku se vyjadřuje k tomu, jak důležitý vliv měla polská občanská společnost na výsledky posledních voleb do polského Sejmu v říjnu 2023. Zmiňuje se rovněž o jedné z priorit budoucího polského předsednictví Rady EU, která se týká úlohy občanské společnosti při ochraně právního státu. (ehp)

Po dlouhém a plně angažovaném životě nás opustil Jacques Delors. Avšak to, čeho dosáhl, nás bude provázet i nadále. Přímo přispěl k vybudování zásadně důležitých oblastí evropské integrace, z nichž dodnes těžíme, jako je jednotný trh, schengenský prostor, Erasmus, euro a Fond soudržnosti. Usiloval o budování Evropy ve jménu morálních hodnot.

Jacques Delors dal veřejné angažovanosti punc čehosi vyššího. Tento aktivista, jak se skromně označoval, se při své činnosti ve sdruženích, odborových organizacích a poté v politické sféře inspiroval zejména myšlenkami personalismu Emmanuela Mouniera. Díky svému hluboce křesťanskému založení, které nijak ostentativně neprojevoval, vnímal všechny lidi kolem sebe jako jedinečné osobnosti. Byl si vědom toho, že jednotlivec je součástí sítě společenských vazeb, která je pro jakékoli kolektivní úsilí naprosto nezbytná.

Tohoto sociálního demokrata znepokojoval vzestup individualismu. Věřil ve společenskou angažovanost, kdy každý plní svou úlohu v zájmu společného dobra. Jeho jméno se neodmyslitelně pojí se zásadami vyjednávání, společné správy, sdíleného rozhodování a dalších forem kolektivní činnosti, které prosazoval a požadoval. Z toho důvodu přikládal velký význam Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů, k jejichž zřízení přispěl svým dílem. Měl v úctě zprostředkovatelské organizace a věřil v upřímný sociální dialog odehrávající se v duchu kompromisu.

Tento dialog uplatňoval i na evropské úrovni, a to včetně dialogu s náboženskými představiteli. Nebyl však žádným spasitelem. Ačkoli byl samouk, nepovažoval se za někoho, kdo se sám vypracoval. Spíše sám sebe vnímal jako člověka, který se inspiruje lidmi kolem sebe a společně s nimi se rozvíjí. Tento osobní rozvoj spočíval v tom, že se angažoval. Jeho myšlenky procházely neustálým vývojem a ovlivňovala je zpětná vazba, které se dostávalo jeho činnosti. Své zásady a přesvědčení čerpal ze své neochvějné víry, nicméně nesvazovala jej omezená ideologie. Při každém dalším kroku kupředu realisticky vycházel z konkrétní situace, chápal skutečné podmínky a respektoval národní tradice.

Důležitější než idea pro něj byl daný kontext, avšak bylo-li to nutné, dokázal své myšlenky prosadit. Proto se zasazoval o jednotnou měnu a od samého počátku podporoval znovusjednocení Německa, které se po pádu Berlínské zdi ukázalo jako nezbytné. Je pravda, že svět a jeho problémy jsou nyní jiné než v době Jacquesa Delorse. Úspěchy, jichž dosáhl, jako například vnitřní trh, je s ohledem na značné hrozby třeba upravit a doplnit. Můžeme z nich však vycházet při naší současné činnosti. Při diskusích evropských vedoucích představitelů by se měly znovu uplatňovat jeho metody, v nichž šlo o to, zapojit všechny zúčastněné, brát realisticky v úvahu konkrétní podmínky, pevně se držet zásad a zároveň zůstat otevřený vůči kompromisu. To nám pomůže společně pokročit kupředu.

Sébastien Maillard, zvláštní poradce a bývalý ředitel (v letech 2017-2023) Institutu Jacquesa Delorse

Na Jacquese Delorse, který zemřel 27. prosince 2023, se bude vzpomínat jako na nejvýznamnějšího, nejvýkonnějšího, nejvizionářštějšího a nejprozíravějšího předsedu Evropské komise a na jednoho ze zakladatelů sjednocené Evropy, jakými byli dlouho před ním Jean Monnet a Robert Schuman.

Předseda Komise byl před jeho érou v podstatě pouhým evropským byrokratem. Teprve díky němu získala tato funkce status, který poté všichni uznávali za rovnocenný hlavě státu či předsedovi vlády. Po celých deset let svého působení v této funkci – tj. od roku 1985 do roku 1995 – v neposlední řadě díky podpoře tehdejšího německého kancléře Helmuta Kohla a francouzského prezidenta Françoise Mitterranda důrazně a odhodlaně prosazoval proces evropské integrace. Nejprve ho ihned obnovil, přičemž jeho cílem bylo přeměnit do roku 1992 společný trh spočívající v celní unii na skutečný jednotný trh. Následně, když byly práce na jednotném trhu ještě v plném proudu, zahájil další svůj velký projekt – měnovou unii. Souběžně pracoval i na rozšíření pravomocí tehdejšího Evropského společenství tím, že byla Maastrichtskou smlouvou založena Evropská unie.

Jako první se začal rovněž zaobírat „demokratickým deficitem“ Společenství. Navrhl, aby Evropský parlament získal větší pravomoci, a to nejprve postupem spolupráce (stanovené v Jednotném aktu), a poté (počínaje maastrichtskou reformou) spolurozhodováním v záležitostech podléhajících rozhodnutí Rady kvalifikovanou většinou, a tohoto cíle skutečně dosáhl. Štrasburské shromáždění tak nakonec získalo postavení plnohodnotného spolunormotvůrce.

Cesta ke strategickému cíli jednotného trhu započala dvěma dokumenty: zprávou o nákladech v případě neexistence jednotné Evropy, která popisovala hospodářský přínos odstranění zbývajících vnitřních regulačních překážek, a první tzv. bílou knihou, v níž byla vyjmenována všechna legislativní opatření (přibližně 200) nutná k odstranění těchto překážek.

Delors od počátku tvrdil, že hlavním nástrojem k uskutečnění projektu je posílení rozhodovacích mechanismů a evropských institucí. Proto navrhl Jednotný evropský akt – první skutečnou reformu Římských smluv z roku 1957, kterými byla založena evropská společenství (společný trh a Euratom) – a přesvědčil členské státy, aby ji schválily (1987).

Jacques Delors také sehrál zásadní roli při novém vymezení finančního rámce Evropského společenství. Tehdy došlo v rámci tzv. 1. Delorsova balíčku (na období let 1988-1992) k výraznému navýšení rozpočtových prostředků na 1,20 % celkového HDP členských států a poté na 1,27 % v rámci 2. Delorsova balíčku (na období let 1993-1996), spolu s výrazným navýšením prostředků na „hospodářskou a sociální soudržnost“ (regionální a strukturální politiky), která byla považována za neodmyslitelnou náležitost sjednocení vnitřního trhu. Ještě důležitější však byla systémová změna rozpočtového rámce Evropského společenství, který od přijetí obou Delorsových balíčků již nebyl roční, nýbrž střednědobý (tj. sedmiletý).

Zabránilo se tak každoročnímu opakování úmorných finančních jednání mezi členskými státy, která po celé měsíce protahovala práci evropských orgánů a institucí. K dalším zásadním aspektům, které Jacques Delors zavedl do evropských politik, patří důraz na sociální rozměr. Právě on byl jedním z iniciátorů „sociálního dialogu“ mezi podniky, odbory a evropskými orgány a institucemi. Jeho sociální program, jehož součástí byla také harmonizace nástrojů na ochranu zaměstnanců v případě krize a na boj proti přesouvání výroby, však zůstal – stejně jako i jiné jeho počiny – nedokončen.

Nejtěžší porážku nicméně utrpěl v souvislosti se svou druhou bílou knihou, která pojednávala o růstu, zaměstnanosti a konkurenceschopnosti a kterou ve velkém stylu představil v roce 1993 jako poslední velký projekt svého funkčního období. Tento projekt se týkal oživení a stimulace ekonomiky a měl být financován částkou 20 miliard eur po dobu 20 let. Spočíval mimo jiné ve společném vydávání dluhopisů (ve výši 8 miliard eur ročně) a v příspěvcích z rozpočtu Společenství a půjčkách od Evropské investiční banky na podporu výstavby dopravní a telekomunikační infrastruktury a řady dalších hospodářských a sociálních iniciativ (v podstatě předznamenání toho, co vzniklo o více než 20 let později formou nástroje NextGenerationEU vytvořeného v reakci na pandemickou krizi).

Evropská rada tento plán nejprve uvítala, později ho však ministři financí členských států EU kritizovali a zavrhli. Dekáda Jacquese Delorse skončila ztrátou jeho popularity, postupným ústupem do pozadí, během něhož byl obviňován z přehnaných ambicí, centralizačního jakobínství a přemrštěné regulace. Některé jeho plány byly nicméně později opět vzkříšeny, například transevropské sítě nebo program SURE na podporu programů dočasných nucených dovolených zaměstnanců během krize covid-19.

V rubrice K věci poukazuje Sandra Parthie, členka EHSV, předsedkyně sekce Jednotný trh, výroba a spotřeba a zpravodajka stanoviska, na návrhy Výboru týkající se nové evropské strategie pro vnitřní trh, jež mají být přijaty na lednovém plenárním zasedání.

14. a 15. února 2024

Plenární zasedání EHSV

4. až 7. března 2024

Týden občanské společnosti

Dne 27. prosince zemřel Jacques Delors, který v letech 1985 až 1995 stál v čele Evropské komise a v letech 1981 až 1985 působil jako ministr financí ve vládě Françoise Mitterranda.

Patřičný hold mu vzdal Sébastien Maillard, bývalý ředitel a současný zvláštní poradce Institutu Jacquesa Delorse v Paříži a někdejší zpravodaj pro EU v Bruselu.

O své vzpomínky na předsedu Jacquesa Delorse se se čtenáři EHSV info podělil také jeden z nejznámějších evropských novinářů Lorenzo Consoli.

Italský žurnalista Lorenzo Consoli, který od roku 1991 působí jako evropský zpravodaj, je jedním z nejzkušenějších odborníků na evropskou politiku. Pracuje zejména pro italskou zpravodajskou agenturu Askanews. V letech 2006–2010 byl předsedou bruselské Mezinárodní novinářské asociace tisku (API) a v rámci magisterského programu Evropská žurnalistika a komunikace působil jako hostující profesor na institutu IHECS v Bruselu. (ehp)