Neža Repanšek: Společně dokážeme prolomit bariéru strachu

Když jsem vstoupila do registrační haly na konferenci COP27 v Šarm aš-Šajchu, udělalo to na mě obrovský dojem. Tolik lidí, akcí, pestrých vjemů a halasu! Zkuste si představit tisíce lidí, jak hovoří všichni najednou, aniž by kdokoli poslouchal. Jen těžko se to dá popsat.

Asi nejvýstižnější by bylo biblické přirovnání k babylonské věži. Lidé, kteří ji stavěli, najednou začali hovořit různými jazyky a již se spolu nedokázali domluvit, aby mohli společně tuto věž dokončit. Na letošní konferenci smluvních stran bylo rovněž klíčovým problémem to, jak spolupracovat ve společném zájmu. Tisíce lidí, z nichž každý měl svůj vlastní program a specifické zájmy, komunikovaly s obdobně smýšlejícími lidmi v jejich sociálních bublinách. Více než oficiální jednání vyvolával pozornost veletrh s pouťovou atmosférou, kde bylo kvůli nedostatku času či příliš velké vzdálenosti obtížné nalézt místo, kde se konala určitá akce. Každá diskuse musela být předem naplánována a máloco mohlo být ponecháno náhodě.

Je nutné pořádat takové akce? Můžeme doufat, že budou přínosné? Mám za to, že tento druh akcí by potřeboval lepší logistiku. Avšak vzhledem k tomu, že se jedná o jedinou akci, na níž se každým rokem setkává tolik různých zúčastněných stran, jež řeší stejné problémy, mají stejné nadšení a upřímný zájem o naši budoucnost, musím říci, že konference COP27 přínosná je. Možná to bylo díky horkému počasí, které jsme všichni v listopadu zažili, nebo díky předraženému jídlu v prvním týdnu či pozdním večerním schůzím. Možná díky příběhům, které jsme vyslechli a sdíleli s lidmi z celého světa. Nebo jsme si uvědomili, že ke ztrátám a škodám v důsledku změny klimatu již dochází všude a že už nemá smysl klást si otázku, zda jednat či nikoli.

Jako členka hnutí YOUNGO a delegátka EHSV jsem si navzdory hluku, pouťové atmosféře a přehršli akcí ihned po plenárním zasedání národů velmi jasně uvědomila, že nebudeme-li si za ničím stát, prohrajeme to na celé čáře.

Boj proti změně klimatu nelze v žádném případě vyhrát v zasedací místnosti, ale pouze tím, že budeme v praxi usilovat o společnou věc. Spolu dokážeme prolomit bariéru strachu, stejně jako se jednotlivé kapky vody společně slijí v řeku, která je schopná vyhloubit údolí a posouvat hory. Musíme budovat spojenectví, zajistit viditelnou demokratickou účast a respektovat lidská práva a důstojnost.
 
Nemůžeme stále opakovat to samé a očekávat odlišný výsledek. Pokud nic neuděláme, přijdeme o naši planetu. Je tedy načase přestat tvrdit, že je příliš pozdě a vykonalo se příliš málo. Místo toho musíme dosáhnout obrovského a ambiciózního posunu v myšlení a zajistit, aby se smluvní strany skutečně snažily dodržet rozhodnutí přijatá na konferenci COP27 v Šarm aš-Šajchu.