Jaký význam mají paralympijské hry a jak spolu s dalšími sportovními soutěžemi pomáhají odstraňovat bariéry, na něž narážejí osoby se zdravotním postižením? 

Člen EHSV Pietro Barbieri píše o historii sportovních soutěží pro osoby se zdravotním postižením a o tom, jak dvoje olympijské hry – v Soulu v roce 1988 a v Londýně v roce 2012 – přinesly tolik potřebnou změnu ve vnímání zdravotního postižení. Konečně žijeme ve světě, kde mohou sport provozovat všichni a pro všechny. 

Jedenáctiletý Jan Štuka z chorvatského Záhřebu má rozštěp páteře a může chodit jen s pomocí ortézy a chodítka. To mu však nezabránilo v tom, aby se stal úspěšným sportovcem. Jan je držitelem ceny pro nejlepšího mladého chorvatského parabasketbalistu roku 2023, závodil také v plavání a nyní se věnuje klasickému lyžování. Ve volném čase hraje s kamarády fotbal a góly dává rukou. Jan a jeho matka Jasmina Bogdanović nám vyprávěli o možnostech sportovního vyžití pro děti se zdravotním postižením a vysvětlili, proč je důležité, aby se s těmito dětmi pokud možno nezacházelo jako s lidmi, kteří mají zvláštní potřeby.

JAN:

Kdy jsi začal se sportem a jaké druhy sportu jsi doposud vyzkoušel?

Ve dvou letech jsem začal chodit do kurzů plavání. Když mi byly čtyři, stal jsem se členem plaveckého oddílu Natator Para Swimming Club. Tam jsem se naučil všechny plavecké techniky a byl několikrát na závodech. V jedenácti letech jsem toho pak nechal, protože už to byla trochu nuda.

V osmi letech jsem začal s klasickým lyžováním a taky jsem zkusil hrát basketbal na vozíku. Oba sporty dělám vlastně dodnes, jsou teď mé nejoblíbenější.

Párkrát jsem zkoušel i lézt na skály a bylo to bezva, ale moc na to nemám čas. Taky jsem byl jedno léto na kurzu krav maga. To bylo super a občas bych to chtěl dělat.

Jaké ceny jsi získal a která je pro tebe nejdůležitější?

S basketbalovým oddílem jsem vyhrál několik cen a asi nejradši mám cenu pro nejlepšího mladého parasportovce roku 2023 v mé kategorii, kterou uděluje Záhřebská asociace parasportu.

Jak vypadá tvůj normální tréninkový den? Kolik toho za týden natrénuješ?

Ráno jdu do školy. Po škole si nejdřív udělám úkoly, pak jdu s kamarádama ven a večer mám vždycky nějaký trénink. Doteď jsem chodil jednou týdně na lyže na suchu, jednou na basket a jednou až dvakrát na plavání. V letošním školním roce ale už plavat nebudu a budu víc lyžovat, dvakrát až třikrát týdně.

V zimě jezdím na lyžák do Planice, to je ve Slovinsku, a taky někam do Rakouska, různě. Lyžák je fajn, jezdí tam i moji kamarádi. Takže když zrovna netrénujeme, můžeme být pohromadě, a to je skvělé.

S basketbalem občas jezdíme na zápasy do jiných měst v Chorvatsku. Vloni na podzim jsme byli i v Římě a hráli jsme proti basketbalovému týmu z Lazia.

Kdo je ve sportu tvým vzorem? Chtěl by ses někdy zúčastnit nějaké významné mezinárodní sportovní soutěže?

Mým oblíbencem býval Luka Modrić, ale teď momentálně žádné vzory nemám, nikoho konkrétního nesleduju.

Na mezinárodní sportovní soutěže bych se rád dostal... doufám, že se mi to podaří v basketu i v lyžování.

JASMINA:

Jak velká pozornost se v Chorvatsku věnuje sportovnímu vyžití dětí se zdravotním postižením?

Z pohledu rodiče mám pocit, že se mu věnuje skutečně velká pozornost. Rodiče ale bohužel nejsou dostatečně informováni o různých možnostech. Oddíly přitom zoufale potřebují nové členy. Je škoda, že situace je taková, jaká je. Ve větších městech je to přirozeně mnohem lepší.

Má dítě se zdravotním postižením dostatek příležitostí a motivace ke sportování, nebo to vyžaduje velké úsilí ze strany rodičů?

Příležitosti i motivaci děti mají... pokud o to ony samy a jejich rodiče stojí. Jak jsem řekla, rodiče nemají dost informací a někteří z nich si buď nechtějí naložit na záda další povinnosti, nebo se bojí, že se dítě při sportu zraní... Je škoda, že k tomu přistupují takhle. Jinak je sportování pro osoby se zdravotním postižením bezplatné a podle mě velmi stimulující z hlediska tělesného i duševního zdraví a bezesporu i z hlediska zapojení do společnosti. Neřekla bych, že zapojení rodičů je větší než u zdravých dětí téhož věku. Samozřejmě existují výjimky, podle toho, jakou má dítě konkrétní diagnózu. Například Jana musí stále jeden z nás doprovázet, když jede na zimní lyžařský výcvik nebo na závody mimo město. Ale s přibývajícím věkem bude tato potřeba pravděpodobně menší a doufáme, že už to nebude nutné. Cílem je, aby byl v tom všem nezávislý. Pravidelně trénuje bez naší asistence.

Co byste chtěla dodat, jako rodič dítěte se zvláštními potřebami?

Nezacházejte s nimi pokud možno jako s někým, kdo má zvláštní potřeby, a zapojte je do každodenních činností přiměřeně jejich věku a schopnostem, aby to vnímaly stejně. Budou se pak vnímat jako normální děti, které jen dělají některé věci „trochu jinak“, ale přesto je dělají! Jan jezdí na kole, které má tři kola, ne dvě. Plave a potápí se jako všichni jeho vrstevníci, ale nohy používá méně nebo vůbec. Hraje s týmem fotbal, ale na branku střílí rukou. „Zvládneme všechno, jen některé věci možná děláme trochu jinak.“ Pokud takto přijmou sebe sama, přijmou je i ostatní.

Jan Štuka je jedenáctiletý žák ze Záhřebu, v současné době chodí do páté třídy základní školy. Byl členem plaveckého oddílu Natator. Je členem KKI Záhřeb (basketbal na vozíku) a lyžařského oddílu Monoski Záhřeb pro osoby se zdravotním postižením, s nímž pravidelně trénuje v rámci programu klasického lyžování pro osoby se zdravotním postižením.

Jasmina Bogdanović vystudovala design na Fakultě architektury v Záhřebu. Dvacet let pracovala v různých marketingových firmách. V současné době pracuje na částečný úvazek a na dálku v malém grafickém studiu, což jí umožňuje doprovázet Jana na lyžařské výcviky a na jeho další sportovní aktivity. Krom toho jezdí s nadšením a všude na kole.

Ve válce, kterou vede Rusko proti Ukrajině, zahynulo na 500 ukrajinských sportovců, kteří se tak již nikdy nebudou moci zúčastnit olympijských her ani žádných jiných dalších sportovních utkání. Ukrajinská nevládní organizace „BRAND UKRAINE“ se rozhodla uctít jejich památku a přivést šest z těchto sportovců s pomocí umělé inteligence alespoň na krátký okamžik znovu k životu, a povyprávět tak jejich tragický příběh. Požádali jsme Tima Makarova, který má v této nevládní organizaci na starosti digitální technologie a obsah, aby nám přiblížil projekt „The Revived“, s nímž se mohla veřejnost seznámit na olympijských hrách v Paříži. Hlavním cílem podle něj bylo přimět lidi k tomu, aby se na chvíli zastavili a zamysleli nad hodnotou lidského života.

Jak tento projekt vznikl?

S tímto nápadem přišla berlínská pobočka reklamní agentury BBDO. To v ní se zrodila základní myšlenka, tj. připomenout lidem tragický osud ukrajinských sportovců, kteří se již nikdy nebudou moci zúčastnit olympijských her. Tato agentura se pak obrátila na nás a my jsme tento záměr konkrétně rozpracovali. Zapojili jsme při tom další partnery: ukrajinské ministerstvo mládeže a sportu, ministerstvo zahraničních věcí a kancelář ukrajinského prezidenta. BBDO se postarala o technickou stránku věci, ale na konečné podobě projektu jsme se společně podíleli my všichni. Navrhli jsme komunikační strategii a zajistili distribuci obsahu i právní poradenství. Projekt jsme představili v ukrajinském olympijském domě „Volia House“ v Paříži a přizvali jsme k tomu také řadu influencerů.

Bylo těžké dát dohromady jednotlivé příběhy a sestavit z nich tento film? Jakým způsobem jste jeho hrdinům opět vdechli život?

Náš hlavní záměr byl velmi jednoduchý a jasný, tj. povyprávět lidem o ukrajinských sportovcích, kteří tragicky přišli o život, a použít k tomu jejich digitální avatary. A to se nám povedlo dokonale. Použili jsme digitalizované hlasové nahrávky a archivní fotografie a videomateriály a to vše jsme pak zpracovali s pomocí umělé inteligence. Chtěli jsme docílit toho, aby digitální kopie sportovců vypadala skoro jako živá a působila tak velmi reálně a zároveň poněkud neskutečně. O to nám šlo. Jejich životní příběhy jsou totiž samy o sobě velmi silné a umocněny umělou inteligencí prostě nemohou nechat nikoho lhostejným. Musím však připustit, že je tento projekt dosti „na hraně“. Když jsme ho společně probírali, báli jsme se, že lidé náš úmysl nepochopí, že jim to bude připadat spíše děsivé a neuvědomí si onu holou pravdu, bezbrannost, bolest a beznaděj, kterou jsme chtěli ústy sportovců vyjádřit. Podstata tohoto projektu je vlastně velmi jednoduchá – jde o příběhy lidí, kteří z celého srdce milují svou zemi a chtějí žít a něco dokázat, ale jejich život a tím i jejich sny a plány jim zhatí určité události. Nesmíme na ně však zapomenout. Za všechno se platí, a často dokonce lidským životem a zmařeným osudem.

Pro rodiny těchto mrtvých sportovců muselo být velmi bolestivé zúčastnit se tohoto projektu a podívat se na výsledná videa. Jaká byla jejich reakce?

Bez souhlasu nejbližších příbuzných bychom takovýto projekt samozřejmě nemohli uskutečnit. Byla to nesmírně důležitá fáze: museli jsme jim vysvětlit a předvést, co máme v plánu. Předběžně jsme vybrali několik desítek příběhů, ale nakonec jsme se dohodli na šesti z nich. Zabralo nám to celé týdny složitého vyjednávání. Když jsme pak ale rodičům ukázali výsledek, vehnalo jim to do očí slzy. Děkovali nám za to, že jsme vytvořili něco neuvěřitelného a že jim to pomůže uchovat si na jejich děti vzpomínku. Pokud vím, nikdo z nich své účasti nelituje. V každém případě bylo nejprve nutné podepsat všechny právní podklady a až poté se mohl projekt rozběhnout. Všechno se podařilo včas dokončit ještě před olympiádou a my jsme pak po dva týdny promítali náš film o těchto šesti mimořádných lidech. Nečekali jsme, že bude mít náš projekt takový úspěch. Reakce předčily veškerá naše očekávání. Ale zároveň nás to ani nepřekvapuje, protože v moderním světě globální komunikace budí autentické příběhy spletité a rozporuplné emoce.

Co chcete tímto projektem sdělit? Co by podle vás mělo divákům utkvět v paměti?

Naše organizace se snaží šířit pravdu o tom, jak skutečně vypadá Ukrajina a každodenní život v této zemi během ruské agrese. Činíme tak na příkladech konkrétních lidí. Jsem přesvědčen, že tímto způsobem můžeme nejlépe ukázat naši bolest, hrdost a odhodlanost a naše úspěchy a prohry, čili vše, co z nás dělá lidské bytosti a silný a statečný národ. To je totiž úkol, který jsme si předsevzali – nechceme o Ukrajině jen mluvit, ale rádi bychom, aby si získala srdce lidí po celém světě. Chtěli bychom v budoucnu přinést více takových působivých projektů, které lidi vezmou za srdce a přimějí je k tomu, aby se na chvíli zastavili a zamysleli nad hodnotou lidského života.

Videa a fotografie jsou k dispozici na těchto internetových stránkách a na Instagramu:

https://www.instagram.com/p/C-Dd7B7tueo/

https://www.instagram.com/p/C-SkUtONRJR/

https://www.instagram.com/p/C-VHXOdtdps/

https://www.instagram.com/p/C-YG_wHtNke/

https://www.instagram.com/p/C-ajpwSN7A6/

https://www.instagram.com/p/C-dWm1vNzDW/

Tim Makarov vede v organizaci „BRAND UKRAINE“ tým, který má na starosti digitální technologie a obsah. Již 20 let pracuje v oblasti zpravodajství, marketingu a digitální komunikace. Svou publicistickou činností a svými projekty se snaží změnit svět k lepšímu.


 

Nizozemské sdružení Oogvereniging zastupující osoby se zrakovým postižením zahájilo s pomocí sítě Evropské unie nevidomých (EBU) iniciativu týkající se přístupnosti sportu, jejímž cílem je poskytnout praktická řešení k odstranění překážek, kvůli nimž se nevidomé a slabozraké osoby nemohou stát členy sportovních klubů a sdružení v EU. Podrobně nás o tomto průlomovém projektu spolupráce, který vytyčuje cestu pro skutečně inkluzivní sport, informoval aktivista v oblasti problematiky zdravotního postižení a dobrovolník sdružení Oogvereniging a EBU Peter van Bleijswijk. Pomoci můžete i vy, vyplníte-li dotazník o přístupnosti sportu a rekreačních aktivit pro zrakově postižené ve vašem koutu Evropy.

Peter van Bleijswijk

Nizozemská iniciativa Přístupnost sportu je ve snaze o skutečnou inkluzivnost ve sportu průlomová v tom, že se zaměřuje na specifické výzvy, kterým čelí nevidomí a slabozrací. Cílem tohoto progresivního projektu je zabývat se překážkami, které osobám se zrakovým postižením brání plně se účastnit sportovních a fyzických aktivit ve sportovních klubech a sdruženích, a tyto překážky odstranit.

Projekt je založen na důkladném pochopení překážek, s nimiž se tito lidé potýkají. Na základě rozsáhlého výzkumu a předchozích experimentů bylo v rámci iniciativy Přístupnost sportu určeno 10 hlavních překážek, mimo jiné dostupnost speciálního způsobu trénování, programy kamarádské výpomoci, fyzická přístupnost sportovních zařízení a problémy s dopravou. Tyto překážky si často neuvědomujeme, lidem se zrakovým postižením však významným způsobem brání v tom, aby užívali výhod sportu.

V zájmu přímého řešení těchto problémů byly v rámci iniciativy zavedeny tzv. „sportovní laboratoře“, které vznikají ve stávajících sportovních klubech nebo díky partnerství s poskytovateli sportovních služeb. Vytvářejí tak reálné prostředí pro testování možných řešení. Pro každou zjištěnou překážku byla navržena a testována tři různá řešení. Řešení, které se ukázalo jako nejúčinnější, bylo následně vylepšeno a vícekrát testováno, aby se zajistila jeho praktičnost a účinnost.

Zjištění, která vzešla z těchto experimentů, byla zpracována do souhrnné příručky „Digital Sport Blueprint“ (digitální plán sportu), která bude k dispozici sportovním klubům, poskytovatelům sportovních služeb a obcím. Cílem příručky je sloužit jako zdroj pro zlepšování přístupnosti a inkluzivnosti sportu a poskytovat praktická řešení, která lze realizovat v různých prostředích.

Ambice tohoto projektu se však neomezují jen na Nizozemsko. Zástupci iniciativy Přístupnost sportu se nedávno obrátili na evropské partnery, včetně EBU, aby získali přehled a shromáždili osvědčené postupy z různých zemí. Iniciativa se setkala s nadšením, přičemž řada organizací a zemí vyjádřila ochotu se do ní zapojit. Účelem této evropské spolupráce je zlepšit přístupnost a inkluzivnost sportu v širším měřítku a zajistit, aby bylo toto úsilí přínosné pro lidi se zrakovým postižením v celé Evropě.

Síla této iniciativy spočívá v jejím kooperativním přístupu. Celý projekt podporuje koalice místních samospráv, nizozemské sdružení Oogvereniging, Znalostní centrum pro sport a fyzickou aktivitu, atletický svaz a další organizace zabývající se prosazováním inkluzivnosti. Díky spojení těchto různorodých partnerů se iniciativa může opřít o rozsáhlou škálu odborných znalostí a zdrojů, a vytvořit tak udržitelná řešení s dosahem.

Jelikož projekt neustále nabírá na síle, vyzývají zástupci iniciativy Přístupnost sportu evropské vzdělávací instituce a organizace zabývající se péčí o zrak, aby se také zapojily. Považují to za rozhodující krok k tomu, aby se napomohlo rozvoji skutečně inkluzivní kultury sportu v celé Evropě, v níž se budou moci do sportovních aktivit zapojit a užívat si je všichni bez ohledu na své zrakové schopnosti.

Iniciativa Přístupnost sportu není jen projektem, ale rovněž nás posouvá k budoucnosti, ve které nikdo nezůstane mimo hru. Tato iniciativa si prostřednictvím společného úsilí nadšených partnerů z celé Evropy klade za cíl trvale ovlivnit přístupnost sportu a připravit půdu pro inkluzivnější a spravedlivější prostředí pro všechny.

Máte-li zájem vydat se na tuto transformativní cestu nebo se jen dozvědět více, zástupci iniciativy Přístupnost sportu vás zvou, abyste se zapojili a pomohli tak zajistit, že se všem dostane příležitosti zakusit potěšení ze sportu a jeho přínosy. Pomoci můžete tím, že do 27. září vyplníte průzkum týkající se přístupnosti sportu a rekreačních aktivit pro nevidomé a slabozraké ve vašem městě nebo kraji.

Peter van Bleijswijk býval ředitelem pro inovace, správu zařízení a IKT a manažerem v komerčních i neziskových organizacích, v posledních letech se zaměřuje na obhajování zájmů klientů. Aktivně se věnuje začleňování a zlepšování přístupnosti sportu pro nevidomé a slabozraké osoby. Kromě toho působí jako specializovaný dobrovolník v nizozemském sdružení Oogvereniging a v EBU a je aktivně zapojen do pracovních skupin, které spolupracují s místními samosprávami a vládami jednotlivých zemí. Jeho práce má své hluboké kořeny v oddanosti zlepšování kvality života a vytváření rovných příležitostí pro zranitelné skupiny ve společnosti.

Thomas Kattnig

Zelený vodík je jedním ze stavebních kamenů naší energetické transformace. Jeho rychlé zavádění je proto nesmírně důležité pro budoucí energetický systém i pro hospodářský a sociální blahobyt EU.

Vytváření nabídky, poptávky a infrastruktury související s vodíkem, jakož i výroba samotného vodíku s sebou však nesou řadu výzev. Vodík se pojí s vysokými náklady a vyžaduje vhodné rámcové podmínky. Na jedné straně je třeba ho začít využívat nejprve v odvětvích, která se obtížně elektrifikují, a jako médium pro skladování energie. Na druhé straně musíme zajistit, aby byly vytvořeny nezbytné podmínky pro rychlé a účinné rozšíření vodíkové infrastruktury.

V tomto ohledu jsou obzvláště důležité tři body:

1. Musí být zajištěno nezbytné financování infrastruktury. Vzhledem k tomu, že vybudování přepravní infrastruktury si vyžádá značné náklady, zdůrazňuje EHSV význam účinného přidělování zdrojů. To bude vyžadovat inteligentní a integrované plánování, včetně přeshraničního, a regulační režim, který umožní nezbytné investice do infrastruktury a zároveň podpoří environmentální udržitelnost energetického systému jako celku a ochrání uživatele sítě před nadměrnými síťovými poplatky. Zároveň je rozhodně třeba zabránit dalšímu zatížení v podobě křížového subvencování vodíkových sítí ze strany uživatelů plynárenských sítí. To je důležité zejména proto, že budoucí uživatelé infrastruktury vodíkových sítí se od dnešních uživatelů plynárenských sítí značně liší. Je proto důležité v co největší míře uplatňovat zásadu „uživatel platí“ a zajistit tak, aby vodíkovou infrastrukturu financovali především uživatelé této infrastruktury.
2. Vedle financování musí být zajištěny rovněž pracovní síly nezbytné pro rozšiřování a výrobu. Kromě vytváření nových kvalitních pracovních míst je obzvláště důležité přemísťování stávajících pracovníků. To znamená, že budou muset absolvovat odpovídající odbornou přípravu, změnu kvalifikace a prohlubování dovedností a pracovní sílu bude třeba udržovat nabídkou dobrých pracovních podmínek. Provozovatelé sítí musí být například vázáni obvyklými kolektivními smlouvami a je třeba zlepšit pracovní podmínky, aby bylo možné přilákat kvalifikované pracovníky. EHSV proto vyzývá k tomu, aby byl v plynárenství veden účinný a přesvědčivý sociální dialog na evropské i vnitrostátní úrovni.
3. Je třeba zajistit jednotnou, vysledovatelnou a povinnou certifikaci vyrobeného vodíku, kterou bude provádět ústřední orgán EU. Kromě ekologických kritérií musí tyto certifikační systémy zajišťovat také sociální normy. Ty musí zahrnovat spravedlivé a bezpečné pracovní podmínky a dodržování pracovních, sociálních a odborových práv.

EHSV proto vyzývá Komisi k přezkumu vodíkové strategie, kterou Evropský účetní dvůr právem kritizoval. Ve spolupráci s občanskou společností na vnitrostátní a evropské úrovni je třeba zajistit, aby byla vypracována komplexní strategie zohledňující certifikaci, financování, požadavky na pracovní sílu, propagaci a ochranu spotřebitele. Jedině tak se může evropský vodíkový průmysl dál úspěšně rozvíjet.