24. únor 2022 způsobil naprostý zlom v životě milionů Ukrajinců. Když dnes mluvíme o vítězství, představujeme si dobu, kdy věci byly jako dřív: obyčejný, klidný den, jakým byl i 23. únor 2022.
Ale nebude tomu tak, protože pro nás už žádný 23. únor nikdy nenastane. Náš život už totiž nikdy nebude jako dřív.
Procházeli jsme kolem hrobů v izjumském lese v Charkovské oblasti. Navštívili jsme vesnice mezi Izjumem a Slovjanskem, jako je Kamjanka nebo Dolyna, které připomínají záběry z postapokalypického filmu a kde desítka lidí bez vody a elektřiny přežívá v troskách svých domů. Tváří v tvář jsme se setkali s matkou Volodymyra Vakulenka, autora dětských knih, kterého Rusové zabili v jeho vesnici Kapytolivka u Izjumu. Trvalo jí celé měsíce, než našla jeho tělo. Viděli jsme ruiny Svjatohírska a v osvobozeném Chersonu s hrůzou poslouchali detonace, jak jej Rusové i nadále bombardovali, zatímco my se schovávali v muzeu umění, jehož sbírky okupanti ukradli.
Jak si pak můžeme myslet, že věci budou zase jako 23. února, když se nám do paměti natrvalo vryly tyto události? „Tady jsem stírala krev svých dětí,“ vyprávěla nám starší žena a ukázala při tom na schody rodinného domu ve vesnici Bezručky v Charkovské oblasti. Její osmiletou vnučku a osmatřicetiletou dceru zde jednoho krásného letního dne roku 2022 ve vteřině zabila ruská mina. Holčička si četla knížku. Ve škole měla dobré známky.
Vítězství? Kdyby nám někdo 23. února 2022 promítl, co všechno nás čeká, určitě bychom zkameněli hrůzou a nejspíš bychom nebyli neschopni slova. A přece jsme tento první rok války přestáli a den za dnem jsme odhodlanější. Civilisté i vojáci, muži i ženy, děti i dospělí. To vše jsou obyčejní lidé, kteří dokázali, že jsou schopni vykonat mimořádné věci. Někteří tak učinili tím, že dobrovolně vstoupili do armády.
Jiní tím, že platili daně a každý den se snažili o něco víc podpořit naše vojáky. Další se pak v rámci svého volného času věnovali různé dobrovolnické činnosti, od šití maskovacích sítí až po výrobu zákopových svíček. Děti i nadále chodily do školy, kde vyučování přerušují letecké poplachy, a mladí lidé navzdory výpadkům proudu studovali na univerzitách.
Nikdo však neví, co nás ještě čeká. Víme jen to, že půjdeme pořád dál, ruku v ruce, den za dnem, až k samotnému vítězství. Protože moc dobře víme, co přijde, když to vzdáme. Stejné hroby jako v Izjum budou i v Kyjevě. Lvov bude rozbombardován jako Cherson. Jaderná elektrárna Chmelnyckyj bude ostřelována jako ta Záporožská. Je nám to jasné, protože jsme to viděli na vlastní oči a zažili na vlastní kůži.
A jakmile zavřeme oči, stále vidíme tváře těch, kteří se vítězství už nikdy nedočkají. Iryna Cvila, naše přítelkyně z města Brovary, která milovala růže na své zahradě, se 24. února chopila zbraně a o dva dny později zahynula při obraně Kyjeva. Mykola Račok, můj student literatury, který miloval auta a dobrodružné romány, padl v červenci 2022 v bitvě u Pokrovsku. Roman Barvinok, houslista, který na jaře 2020 hrál Vivaldiho před prezidentským palácem, padl v srpnu 2022 na východní frontě. A stejný osud potkal i tolik dalších lidí. Desítky tisíc dalších lidí.
Jednoho dne však přijde vítězství a nebude to vypadat jako 23. února. Jsme však ochotni udělat všechno pro to, abychom tento okamžik uspíšili.
