Jednoho rána se naše země probudila do války.
Najednou nebylo nic jako dřív. Marně jsme se pokoušeli přesvědčit naše příbuzné žijící v Rusku o tom, co se skutečně děje, protože propaganda a strach jim zjevně zatemnily rozum. Život všech Ukrajinců se obrátil vzhůru nohama. Platí to i pro nás novináře, kteří se nyní alespoň v určitém smyslu považujeme za vojáky.
Vše začalo před osmi lety, kdy Rusko poprvé vpadlo na Ukrajinu. Období od roku 2014 do roku 2018 bylo pro celou zemi i pro novináře těžké. Kreml se totiž prostřednictvím propagandy všemožně snažil zdůvodnit své činy – označoval Ukrajince za nacisty a namlouval Rusům, že je nutné ochránit obyvatele Donbasu a Krymu.
Poté se situace trochu stabilizovala. Revoluce důstojnosti v letech 2013 až 2014 přinesla novinářům svobodu slova. Bylo mnohem snazší domluvit si rozhovor, politikové se přestali tisku vyhýbat a média ani ve snu nenapadlo, že by například celkový záběr nějakého místa – nádraží, stanice metra nebo mostu – mohl ohrozit bezpečnost země.
Nejpozději od prosince 2021 však již ukrajinská společnost počítala s tím, že Rusko přistoupí k totální invazi. Nasvědčovala tomu řada varovných signálů – Rusko přitvrdilo svou rétoriku a propagandu, byly evakuovány ambasády v Kyjevě a ve Lvově a cizím státním příslušníkům bylo důrazně doporučeno, aby Ukrajinu okamžitě opustili. Ukrajinský prezident a ukrajinská vláda dávali na dotazy ohledně možného vypuknutí války vyhýbavou odpověď, takže jsme mohli jen odhadovat, kdy asi k plnému útoku dojde.
Po Putinově proslovu k ruskému národu 22. února, četných varováních prezidenta Bidena adresovaných Američanům a Ukrajincům a doručení vojenské pomoci bylo jasné, že útok může přijít kdykoli. Ale když se tak 24. února skutečně stalo, pocítili jsme zklamání. Za zvuku výbuchů po celé zemi a při pohledu na lidi prchající z Kyjeva a z jiných měst a z vesnic jsme si totiž uvědomili, že na něco tak hrozného, jako je válka, člověk nikdy nemůže být zcela připraven. V první den se média snažila zachytit všechno, poněvadž jsme si mysleli, že tento válečný konflikt rychle skončí. Někteří však již tehdy vyslovovali obavy, že se povleče delší dobu.
Pro ukrajinské novináře není podávání zpráv o protiteroristických operacích ničím novým. Spousta z nás si prošla prvními zkušenostmi s prací válečného korespondenta na frontě v Donbasu. Koncem roku 2016 uspořádalo ministerstvo obrany kurzy pro novináře, kteří chtěli získat akreditaci pro oblast bojů. Záměrem bylo poskytnout jim informace o našich ozbrojených silách a o principech taktické medicíny. Reportéři museli dodržovat přísná pravidla – například se chránit nošením neprůstřelné vesty a přilby – a vědět, jak se zachovat pod palbou. Museli koordinovat svou činnost s pracovníky ministerstva obrany a každodenně je informovat o svém pohybu ve frontové linii. Nesměli při tom vyzradit rozmístění našeho vojska. Někdy museli na vyžádání v natáčených záběrech rozostřovat obličeje nebo tetování, aby nepřítel nemohl danou osobu identifikovat. Pokud jde o počty padlých vojáků, museli citovat pouze spolehlivé oficiální zdroje. Museli si počínat obezřetně při zpovídání místních obyvatel, neboť mnozí lidé žijící ve frontových městech a vesnicích měli příbuzné na okupovaných územích a báli se odvety ze strany tzv. Doněcké lidové republiky a Luhanské lidové republiky.
Od 24. února 2022 tato pravidla platí pro všechny ukrajinské novináře. Musíme být velmi ohleduplní k těm, kdo nám líčí prožité události. Lidé z osvobozených území často propukají v pláč nebo nám vyprávějí věci, které by si před válkou nechali pro sebe. Musíme být tedy v hovoru s nimi opatrní, abychom je nevystavili další psychické zátěži.
Než něco zveřejníme, musíme si to rozmyslet ne dvakrát, ale třikrát, čtyřikrát, nebo dokonce desetkrát. Zároveň však nesmíme sklouznout k paranoidním myšlenkám nebo k autocenzuře. Musíme mít na paměti, že jsme si svobodu slova vydobyli v několika ukrajinských revolucích a že o ni nikdy nesmíme přijít.
Svoboda slova se však musí vždy pojit s maximální odpovědností. Dám vám příklad. V oněch prvních dnech, kdy Rusko Ukrajinu nepřetržitě bombardovalo, jsme čelili silnému pokušení informace o dramatických událostech a útrapách lidí nijak nefiltrovat – ukazovali jsme je v téměř reálném čase a prostřednictvím obvyklých živých vstupů, jak očekávali naši diváci. Přišlo však nemilé zjištění, že nepřítel mohl těchto záběrů zneužít a změnit na základě toho palební linii. Od té doby raději několik hodin počkáme, než zveřejníme zprávy ze zasažených míst. Musíme se též řídit zákazem natáčet přesuny vojenského vybavení a vojáků na kontrolních stanovištích.
Zabýváme se teď úplně jinými tématy. Každá reportáž se týká války a jejích důsledků. Informujeme o evakuacích, pustošení a improvizovaných přístřešcích, které stanuly na místě luxusnějších i obyčejnějších domů zničených ruskými bombami. Navzdory okupaci si povídáme s bojovníky, s hrdiny, kteří pomáhají naší armádě, a s jejich sousedy. Pomáháme dobrovolníkům shromáždit peníze na naše ozbrojené síly a na taktickou medicínu. Dokonale se vyznáme v odstraňování min, ale většinu času si nedokážeme vybavit, který je právě den či měsíc. Čeká nás ještě dlouhý boj.
Při naší práci jsme neustále ve stresu a musíme prokazovat fyzickou a psychickou odolnost. Naše televizní stanice (ICTV a STB) nám v krytu zřídila studio, z něhož vysíláme nonstop po dobu šesti hodin. Jde o čas, který nám byl vyhrazen ve zpravodajském servisu s názvem United News TV Marathon. Zavedlo ho ministerstvo kultury a informací, podílí se na něm šest veřejnoprávních i soukromých televizních stanic a jeho cílem je poskytovat nepřetržité válečné zpravodajství.
Ukrajina již minimálně osm let zápasí s dezinformacemi. Pro nás novináře je snadné odhalit ruský rukopis, protože po těch letech přesně víme, jak ruská propaganda funguje. Ve většině případů prověřujeme pravdivost zpráv u spolehlivých zdrojů, tj. u odpovědných úředních činitelů pocházejících především z řad ukrajinské občanské společnosti. Probíráme je rovněž s experty z mnoha různých sfér života ukrajinské společnosti. Pečlivě si je ověřujeme na oficiálních internetových stránkách, v sociálních médiích a samozřejmě u osob, jichž se týkají.
V naší zemi nevysílají ruské ani proruské stanice. Jejich internetové stránky (kromě těch oficiálních) lze otevřít pouze prostřednictvím připojení VPN. Můžeme nadále sledovat ruské kanály na Telegramu, které jsou snadno přístupné a samozřejmě mají na Ukrajince určitý vliv. Naše vláda a Rada národní bezpečnosti a obrany však dělají hodně pro to, aby se k našim divákům a čtenářům dostávaly pravdivé informace.
Zpravodajský servis United Marathon je vysílán přinejmenším na deseti stanicích a je možné jej sledovat na smartphonu v aplikaci DIYA. Stát zasílá upozornění prostřednictvím různých kanálů a sociálních médií, byť je to mnohdy obtížné v případě okupovaných území, které jsou odříznuté od internetu a mobilní sítě.
Je zde ještě jeden problém, který je typický pro všechny postsovětské státy – lidé nedůvěřují televiznímu zpravodajství. Pamatují si, že v dobách Sovětského svazu byl tisk předmětem cenzury, a často jej označují za zmanipulovaný. Na jednu stranu je to ovšem dobře, neboť je to nutí hledat a porovnávat informace z různých zdrojů, aby si utvořili vlastní názor. Je jasné, že naši sousedé – občané Ruska a Běloruska – příliš důvěřovali oficiálním informacím a ztratili schopnost kriticky uvažovat. Demokracie a svoboda myšlení je tedy pro ukrajinské diváky, čtenáře a novináře výhodou.
Olha Čajko, ukrajinská novinářka zpravodajské relace „Fakty“, ICTV, SLM News
