EHSV info: Jste novinářka a režisérka a za svou práci jste získala řadu ocenění. Často se zabýváte složitými tématy, jako jsou válečné konflikty či osudy lidí. Tentokrát jste však natočila film o vodě. Co Vás k tomu přimělo?
Ewa Ewart: Film „Until the Last Drop“ („Do poslední kapky“) vypráví o jiné válce, a to té nejnesmyslnější ze všech. O válce, kterou člověk ve jménu pokroku vyhlásil vodě, bez níž on sám nemůže existovat. Obecněji vzato jde o válku namířenou proti přírodě. Lidé si již před nějakou dobou vzali do hlavy, že mohou řídit život na Zemi a využívat přírodu pro své potřeby a zájmy. Výsledkem je katastrofální stav, v němž se dnes naše planeta nachází.
Na jaké problémy jste při natáčení tohoto filmu narazila?
S dokumentární tvorbou jsem se seznámila v BBC v Londýně. V 90. letech minulého století zažívaly tyto filmy opravdový boom. Bylo na ně dost peněz a my jsme mohli jezdit po světě a točit o různých nesmírně zajímavých a důležitých tématech. V současnosti jsem na volné noze a líbí se mi svoboda, kterou mi to dává. Někdy je však namáhavé a také časově náročné shromáždit prostředky na určitý projekt. Řekla bych, že právě shánění peněz na mé filmy je teď pro mě nejobtížnější. Všechno ostatní je ve srovnání s tím hračka. Jakmile mám pohromadě rozpočet, můžu se již jen těšit na radostnou a poutavou práci. Přípravu dokumentárního filmu však nezřídka provázejí nečekané překážky, a proto mám vždy v záloze náhradní řešení. Ale hlavně si pokaždé říkám, že z toho bude skvělý film. Při realizaci snímku „Until the Last Drop“ mě nejvíce trápilo počasí. Téměř všechny záběry jsme pořizovali venku a museli jsme během velmi krátké doby zavítat do šesti zemí. Jakékoli nemilé překvapení (z hlediska počasí) nás mohlo stát hodně peněz a značně nabourat natáčecí plán. Ale naštěstí k tomu nedošlo.
Jak by podle Vás mohl filmový průmysl pomoci upozornit na problematiku vody a pobídnout v této souvislosti k činům?
Dokumentární snímky hrají při vzdělávání a zvyšování povědomí lidí velmi významnou roli. Jako novinářka jsem začínala v televizních zprávách, později mi ale došlo, že mou skutečnou vášní jsou spíše delší zpravodajské pořady. Dokumentární filmy mám v oblibě z mnoha různých důvodů, tím hlavním však je to, že umožňují povyprávět, co se stalo a proč. Skýtají dostatek času i prostoru k tomu, aby člověk mohl důkladně rozebrat složité události a zásadní otázky, zasadit je do náležitého kontextu a přiblížit je širšímu publiku. Když jsem se pouštěla do práce na snímku „Until the Last Drop“, zjistila jsem, že se tematikou vody zabývalo již docela dost dokumentaristů. To bylo na jednu stranu uklidňující, na druhou stranu to však pro mě znamenalo skutečnou výzvu, protože jsem chtěla tuto problematiku zpracovat zcela novým a neotřelým způsobem. Dobře natočené filmy věnované důležitým otázkám mohou být pro lidi nejen zdrojem informací, ale mohou je také vyburcovat k činům. Promítali jsme náš film již mnohokrát. Lidé pak za námi přicházejí a ptají se, co mohou oni sami udělat. A to nás velmi těší.
Co Vás přitáhlo k problematice vody?
V roce 2017 jsem pracovala na filmu o tom, jak těžba ropy devastuje deštné pralesy. Natáčeli jsme tehdy v ekvádorské části amazonského deštného pralesa, když mě jeden z místních kmenových vůdců zavedl k řece. Svou rukou v bílé gumové rukavici přejel po hladině vody a když ji zvedl, byla celá rukavice černá a potažená hustým ropným povlakem. Úplně mě to šokovalo. Myslím, že právě v tu chvíli se ve mně zrodil nápad natočit dokument o vodě.
Proč se o vodě nemluví ve veřejné diskusi?
První důvod je poměrně jednoduchý: vody je stále dost a my ji bereme jako samozřejmost. Jenomže voda sice pokrývá převážnou část naší planety, ale řeky, které jsou hlavním zdrojem čisté a pitné vody, tvoří jen méně než jedno procento veškerých vodních zdrojů. Zprávy o tom, že miliony lidí trpí nedostatkem vody, se objevují především v místních médiích. Z nějakého důvodu si většina z nás myslí, že problémy s vodou mají jen vzdálené země a nás se netýkají. Doufám, že si lidé díky našemu filmu s hrůzou uvědomí, jak moc se mýlili. Dalším důvodem je to, že za znečišťováním vody a bezohledným využíváním vodních zdrojů se skrývá mocná lobby, která rozsáhle ovlivňuje politická rozhodnutí.
Naštěstí jsou zde také určité pozitivní náznaky toho, že si začínáme uvědomovat, že musíme s vodními zdroji hospodařit jinak než doposud. Letos v březnu uspořádala OSN poprvé po několika desítkách let konferenci o vodě. Vyšlo při tom zcela jasně najevo, že jsme při řešení problémů s vodou ještě na hony vzdáleni od našich cílů, a sami si tak podkopáváme půdu pod nohama. Oslavami Světového dne vody si každoročně připomínáme, že k tomu, abychom vyřešili krizi v oblasti vody, musíme spojit všechny své síly. Bez vody se nikdo neobjede, a je tedy nutné, aby každý přiložil ruku k dílu. Doufejme, že takovýchto iniciativ bude přibývat.
Co bychom si podle Vás měli v souvislosti s krizí v oblasti vody především uvědomit?
Že tato krize skutečně existuje a že se neustále prohlubuje. Měli bychom si všichni jasně uvědomit, že není času nazbyt. Pokud radikálně nezměníme náš způsob hospodaření s vodou, pak nás může čekat tvrdé procitnutí. To je jedno z poselství našeho filmu. Doufám, že ho pochopí ti, kdo mají možnost proti této krizi něco udělat, než bude pozdě. V našem filmu zaznívá dotaz, zda bude naše planeta čekat, až se probudíme.
Co byste chtěla vzkázat Evropské unii a jejím členským státům? A jakou roli hrají občané, zejména mladší generace?
To je velmi široká otázka. V první řadě bych chtěla, aby se co nejvíce lidí v EU a v členských státech na film „Until the Last Drop“ podívalo. A neříkám to jen proto, že jsem ho natočila já. Při každém veřejném promítání vidím, jaký má tento film dopad. Byla bych ráda, kdyby se jím inspirovali političtí představitelé a pomohli všem aktivistům, kteří se snaží zajistit, aby byly naše řeky čisté a zdravé. Je hanba, že naším přičiněním máme v Evropě nejroztříštěnější říční systém. A je hanba, že zemí, která tolik obohatila evropskou civilizaci, tj. Itálií, protéká nejznečištěnější řeka našeho kontinentu. Řeka Sarno, která byla kdysi uctívána jako božstvo, je rovněž třetím nejznečištěnějším tokem na světě. Kvůli naší touze po pokroku a rozvoji se proměnila v páchnoucí stoku.
Existuje ještě nějaká naděje?
Ano a v našem filmu se o tom mluví. Někteří lidé pochopili, že již zanedlouho může být příliš pozdě na to, abychom s vodou začali nakládat jinak. Tito lidé se osobně angažují a snaží se napravit škody, které lidská činnost na vodních zdrojích napáchala. Vkládám v tyto aktivisty své naděje, neboť na vlastní oči poznali, o jak závažné problémy se jedná. Jde o lidi, kteří žijí v blízkosti řek, jimž řeky poskytují obživu a jichž se nejvíce dotýkají politická rozhodnutí. Političtí představitelé by se od nich měli poučit. Chtěli bychom, aby byl náš dokumentární film využíván při výuce s cílem upozornit na význam vody. Piotr Nieznański, který je spoluautorem filmu a namluvil k němu komentář, vytvořil program s názvem „CodeForBlue“, určený učitelům a mladým lidem. Dnešní mladí lidé se totiž brzy ocitnout v roli těch, kdo budou o zacházení s vodními zdroji rozhodovat. Současný vzdělávací systém jim však o krizi v oblasti vody neposkytuje kompletní informace, což bychom chtěli napravit. Momentálně se snažíme tento program spustit v Polsku.
Co bychom měli začít dělat, abychom naši planetu zachránili?
Musíme všichni vystoupit z naší bubliny a spojit síly, abychom ochránili a rozumně se postarali o náš společný a nejcennější zdroj, tj. čistou a životodárnou pitnou vodu. Jeden politický představitel kraje Minganie ležícího v kanadském Québecu, který podporuje místní iniciativy na ochranu řeky, v našem filmu říká: „Lidé chtějí zbohatnout, protože si myslí, že jim to přinese pocit štěstí. Na tomto postoji je založena ekonomika západních států. Pokud teď vzhledem ke změnám, které pozorujeme v našem regionu i v ostatních částech světa, nepřehodnotíme naši vizi rozvoje, pak nás to přivede do záhuby.“
Ewa Ewart je novinářka a režisérka, která za svou práci získala řadu ocenění. Točí především dokumentární filmy, v nichž se snaží vrhnout světlo na problematická témata a ovlivnit veřejné mínění. Narodila se a vyrostla v Polsku, ale většinu svého profesního života strávila v Londýně, kde působila ve stanici BBC. Navštívila – soukromě i pracovně – mnoho zemí a produkovala a režírovala různé pořady od investigativních dokumentů až po dokumenty zabývající se politickou a sociální situací. Ve svých filmech přinesla nové informace například o korupci v jelcinovském Rusku, tajných vězeňských táborech v Severní Koreji, občanské válce v Kolumbii a tajném a nezákonném programu CIA pro mimořádné vydávání osob podezřelých z terorismu. Její dokumentární snímky pojednávají o různých událostech, které vzbudily obrovský rozruch. Jde například o film o tragédii v Beslanu, který vznikl jeden rok po tomto teroristickém útoku, při němž přišlo o život více než 170 dětí. Později natočila další film, ve kterém líčí trauma, s nímž se i pět let po tomto hrůzném zážitku potýkají děti, které tento útok přežily.
