EHSV info

Moje psychické rozpoložení během období omezení fyzického kontaktu bylo různé. V první fázi jsem měl velké obavy z důsledků, která bude mít pandemie pro mou zemi. K nim se po několika týdnech přidaly obavy ohledně ostatních zemí Evropské unie. Poté následovala fáze druhá, kdy jsem přemýšlel o tom, jak lze tuto katastrofu, o níž jsem si nikdy nemyslel, že ji budu muset zažít, co nejlépe zvládnout.

Během té doby jsem vzhledem k tomu, kolik lidí se virem nakazilo a kolik jich přišlo o život, ptal sám sebe, proč jsme již dřív nezavedli skutečně společnou politiku v oblasti zdraví. Tyto mé úvahy se potvrdily, protože při koordinaci na úrovni EU nastaly neuvěřitelné problémy, které byly ještě umocněny chabou solidárností.

V příštích týdnech se ukáže, zda členské státy dokázaly potlačit svůj národní egoismus a zvítězil v nich společný zájem, totiž reagovat na objektivní sociální a hospodářské potřeby občanů a podniků v Evropské unii. Musíme dát konkrétní odpovědi těm, kteří přišli o práci nebo jim hrozí, že o ni přijdou.

Díky této nesmírně závažné situaci však vyšlo najevo také to, že řada profesí má mj. strategický význam. Mám tím na mysli lékaře, zdravotní sestry, pořádkové jednotky, pracovníky civilní ochrany, zemědělce a celý zemědělsko-potravinářský řetězec. Ti všichni neustále usilovali o to, abychom měli dostatek základních statků, např. jídla, což se nedá tvrdit v souvislosti s rouškami, testovacími sadami a zdravotními pomůckami pro zaměstnance nemocnic a pracovníky v terénu.

Co se týče konkrétně pocitů, které jsem měl v době omezení volného pohybu osob, mohu říci, že mi chyběla má rodina, práce, mezilidské kontakty a přátelé. Měl jsem ale také příležitost přehodnotit, co je v životě skutečně důležité a co jsem často opomíjel, a náležitě to ocenit. Až se opět budeme moci vrátit k normálnímu životu, bude má první myšlenka patřit mým blízkým, ať již rodině či přátelům.

Pandemie má nejen závažné dopady na hospodářství, ale ovlivňuje také kvalitu života občanů. Proto se musíme snažit najít co nejlepší a nejudržitelnější způsob, jak se s novou situací vyrovnat. Dlužíme to nejen sami sobě, ale především všem těm, kteří dnes kvůli koronaviru již nejsou mezi námi a jimž musí nutně patřit mé poslední myšlenky.

Mé zkušenosti z několika posledních týdnů byly stejně jako zkušenosti kohokoli jiného jedinečné a obohacující.

11. března jsem se z Bruselu vrátila pozdě v noci a byla jsem velmi unavená. Bylo jasné, že v následujících dnech nebudeme kvůli nebezpečí, jež představovalo onemocnění COVID-19, nikam cestovat. Měla jsem radost, že mi tato nečekaná příležitost umožní strávit několik klidných dnů v kanceláři. Nakonec bylo ale všechno jinak.

Jedna z mých dcer se mě zeptala, zda by mohla se svým manželem a třemi malými dětmi odjet na pár týdnů na naši chalupu do jižních Čech (na samotu, kde dokonce končí i polní cesta). Společnost, kde pracuje její manžel, byla kvůli omezení volného pohybu osob uzavřena a on bude příští tři měsíce pracovat z domu. Byla jsem ráda, že budou na bezpečném místě, a spolu se svým manželem jsme se k nim přidali. Původně jsme plánovali zůstat jen na víkend, abychom pomohli s úklidem po zimě, ale nakonec jsme zůstali sedm týdnů.

Později přijela na čas ještě má druhá dcera se svým malým synem.

Bylo nás pět dospělých, přičemž tři z nás pracovali z domu, a čtyři děti, takže život v malém domku s jednou vytápěnou místností a třemi chladnými ložnicemi nebyl vždy snadný. Během těchto dlouhých a intenzivních, nicméně do určité míry pomalu plynoucích dní jsem učinila objevy, které mi připadají důležité:

• nejdůležitější částí oblečení při práci z domu jsou teplé ponožky;
• ze dne na den jsme začali žít v digitálním světě, a ono to fungovalo;
• guláš vařený několik hodin na kamnech vytápěných dřevem chutná báječně;
• je velmi obtížné, ne-li dokonce nemožné, sladit práci a soukromý život a v této problematické době prostě vypnout – na tom musíme zapracovat;
• jít na virtuální skleničku je zábavné;
• odbory mají v této době hodně práce a jsou ještě důležitější než kdykoliv předtím;
• volalo tolik přátel a chtělo si popovídat, jen aby se ujistili, že jsme v pořádku;
• proč musejí lidé v Evropě nejdřív začít umírat, než připustíme, že společné evropské řešení by mohlo být tou správnou cestou vpřed?
• virtuální schůze jsou možná dobrým plánem B, ale nikdy nemohou nahradit osobní kontakt;
• čas od času se hodí oprášit pohádky na dobrou noc a dětské říkanky;
• v těchto kritických chvílích musí většina občanů mé země projevit solidaritu, lidskost a sounáležitost, a to mě dojímá.

Zpátky v kanceláři, v polovině května, pak již bylo více než jasné, že to nejtěžší nás teprve čeká – zdravotní nouze snad skončí a na její místo nastoupí hospodářská krize. Každý den přichází více a více lidí o práci a krachují podniky. Ano, musíme se usilovně snažit znovu nastartovat ekonomiku a zaručit, aby pracující dostávali mzdy a platy, ale neměli bychom zároveň budovat společnou, spravedlivější budoucnost v Evropě, kde jsou lidé v bezpečí, těší se dobrému zdraví, jsou solidární a žijí důstojný život s důstojnými a spravedlivými příjmy?

Na začátku jsem se staral o to, aby má rodina byla pohromadě, jelikož můj nejstarší syn studuje v USA. Opětovné rodinné setkání bylo velmi povzbudivé. Prvotní náhlé zastavení umožnilo, abychom oživili rodinné večery, dívali se na filmy, hráli hry atd. Vše opanoval pocit neklidu. Madrid byl v té době jedním z nejvíce postižených evropských měst, systém zdravotní péče kolaboval. Nedostatek zdravotnických potřeb přinutil mé přátele lékaře prát si roušky, protože nebyly náhradní, a nakonec se rychle nakazili oni i jejich rodiny. Přesto přetrvával pocit sounáležitosti a každý den v osm hodin večer se z madridských balkonů rozléhal potlesk.

Omezení volného pohybu osob vyvolalo pulzující řetězovou reakci. Mě samého rychle získala, jako už mnohokrát, naše dynamická místopředsedkyně Isabel Caño pro to, aby EHSV podpořil činnostEvropské aliance proti koronaviru, již nezištně, pohotově a s vizí do budoucna řídí Evropské sdružení klastrů.

Jedná se o otevřený a horizontální prostor, kde se zrodily první reakce průmyslové struktury, k nimž se připojují také aktivity tvůrců a velmi cenné komunitní návrhy, jako je „Zastavte růst křivky“. Spojují se pak se strategičtější funkcí – zkoumáním evropských ekosystémů a spoluvytvářením řešení, počínaje třemi vektory, jež musí prostupovat všemi budoucími opatřeními: ekologií, digitalizací a odolností.

Společnost jako celek nyní musí připustit, že tato krize je velmi vážným varováním, abychom změnili svůj způsob života, jakkoli si někteří přejí vrátit se do minulosti.

Zapomeňme na to, že se budeme držet v zajetých kolejích. Rozum velí přijmout modely spolupráce, aktivovat všemožné druhy aliancí se zapojením více stran, které napomohou této inkluzivní, sociální, humánní a etické Evropě, o niž jsme už tak dlouho usilovali prostřednictvím četných strategií a politik, které se vždy zastavily na půli cesty.

Je však jisté, že za poslední tři měsíce jsme pokročili více než za deset let po velké recesi v roce 2008, což je velmi povzbudivé.

Nejsem vůbec spokojený s reakcí institucí v mé zemi, jež je sužována politickými neshodami a nedostatečnou koordinací. Mé naděje naopak spočívají ve schopnosti některých orgánů Unie reagovat, zejména Evropské komise, Evropské investiční banky a Evropské centrální banky. To, že tuto roli vykonávají tak skvěle, je díky faktu, že se dokázaly oprostit od hraní si na svém písečku a sebeuspokojení, tedy že přestaly být zahleděné do sebe a naučily se, že společný postup a vytváření aliancí – na základě transparentnosti a důvěry (a trvám na tom, že jde o dvě neoddělitelné části) – představují úhelné kameny budoucnosti.

Pokračujme v tomto kursu nastaveném Zelenou dohodou pro Evropu a plněním cílů udržitelného rozvoje OSN. Nyní je k tomu ta pravá chvíle!

Během posledních pár týdnů jsem toho zažila více, než bych možná chtěla. Stále mám velmi smíšené pocity a hlavou mi víří nespočet pohledů na COVID-19, což je asi v situaci, v jaké jsme se ocitli, zcela normální. Na začátku pandemie jsem všechno brala na lehkou váhu. Říkala jsem si, že je to jen horší forma chřipky. I když se 10. března zavřely všechny školy, stále jsem věřila, že jen na dva týdny. Vůbec jsem si nepřipouštěla, že by tomu mohlo být jinak. A pak byl 15. března na Slovensku vyhlášen nouzový stav. Tehdy jsem pochopila, že to určitě nebude jednoduché. Přišla opatření, která bylo zapotřebí si osvojit. Z domu bylo možné vycházet jen v roušce, kterou nebylo možné nikde koupit. Ulice se vyprázdnily, divadla, kina, školy zavřely. Otevřené byly jen potraviny, lékárny a drogerie. V těchto obchodech byl zaveden zvláštní režim, kdy na 25 m² mohl nakupovat jen jeden člověk a u každého vchodu byla povinná dezinfekce. Byla stanovena zvláštní otvírací doba pouze pro důchodce. Lidé, kteří se vraceli ze zahraničí, museli povinně do státem nařízené karantény. Za zavřenými obchody jsem viděla pronajímatele, zaměstnavatele a zaměstnance, které kromě strachu z této nemoci trápila i nejistota zaměstnání. Na jedné straně jsme se všichni obávali nákazy, ale na druhé straně jsme si uvědomovali, že někteří zaměstnavatelé tento stav nezvládnou, v důsledku čehož dojde k propouštění. A to byl jen jeden z mnoha problémů, které jsme v práci řešili. Pracovali jsme více než obvykle. Zaměstnavatelé potřebovali pomoc v různých oblastech. Pomyslně jsme se rozdělili na ty, kteří měli práce nad hlavu, a na ty, kteří nemohli pracovat, ač chtěli sebevíc. Od vypuknutí pandemie COVID-19 upozorňovala naše asociace na to, že je nutné urychleně přijmout opatření na pomoc zaměstnavatelům a podnikatelům, která by zmírnila hospodářské důsledky pandemie. Od začátku jsme se aktivně podíleli na připomínkování předložených návrhů a mnohé jsme i sami navrhli. Snažíme se prosadit a podporovat ty návrhy, které mají za cíl především udržet zaměstnanost a také životaschopnost firem. Naším společným cílem by mělo být zachování zaměstnanosti v maximální možné míře. A to tím spíš, že hrozba masivního propouštění zaměstnanců ještě nikdy nebyla tak vysoká a reálná. Považujeme za nezbytné, aby na Slovensku fungoval kvalitní sociální dialog, který by měl být na celostátní úrovni zastřešený tripartitou. Udržení sociálního smíru by mělo být cílem každé vlády. Jsme přesvědčeni, že právě v této složité době je velmi důležité provádět odpovědnou a vyváženou politiku ve vztahu k zaměstnancům a zaměstnavatelům, a to nejen v každé zemi, ale i na evropské úrovni.

Doposud si stále velmi dobře pamatuji den, kdy začal postupně utichat veřejný život – byl to pátek 13. března.března. Atmosféra na ulicích v Linci byla nezvykle napjatá. „Něco“ bylo ve vzduchu, a krátce nato skutečně došlo k omezení volného pohybu osob.

Celá ta situace se zdála neskutečná. Doba, kterou jsme měli trávit doma, se zdála nekonečná, a tak jsme svůj čas začali hned vyplňovat úklidem domácnosti. Na jedné straně nám vše připadalo jako hrozba a nutilo nás stáhnout se z veřejného života, na straně druhé začal vzkvétat virtuální svět a lidé sdíleli nesčetné humorné příspěvky, pravděpodobně proto, aby se dokázali s nastalou situací lépe vyrovnat. Téma dlouhých telefonátů s rodinou a přáteli bylo v zásadě jen jedno – korona. Pro mě byly velmi důležité procházky se psem, jinak by na mě doma všechno padalo. Jelikož krásné počasí lákalo ven i celé zástupy dalších, začala jsem prozkoumávat nové, odlehlejší stezky, abych si od ostatních držela dostatečný „odstup“. V paměti mi utkvěl zvuk tramvaje, který jinak zcela zaniká v hluku dopravy, a Dunaj, který si dál klidně plynul.

Práce z domova mi připomínala dobu studií, kdy jsem se doma učila i pracovala. Rozdíl byl ale v tom, že nyní vše probíhalo na internetu. Do kalendáře jsem postupně zanášela on-line schůze, on-line akce, a dokonce i termíny telefonních hovorů. Přibývalo i e-mailů, který bylo již dříve beztak hodně, a na počítačové ploše se „kupily“ nejrůznější aplikace pro videokonference. S lidmi, kteří byli na tisíce kilometrů daleko, jsem pracovně komunikovala přinejmenším stejně často jako s lidmi, kteří bydlí o ulici dál.

Omezení volného pohybu osob se v Rakousku začalo koncem května postupně uvolňovat, někdy ale probíhá dost krkolomně. Často jsme si nebyli jisti, co vlastně bylo, je či bude povoleno. Na návrat do světa „tam venku“ jsme si zpočátku museli zvykat, obzvlášť protože je hodně věcí jinak než dřív. Všudypřítomné jsou dezinfekční prostředky, pravidla dodržování odstupu, roušky, ochranné štíty atd. Největší radost mám ale z toho, že mám opět „skutečný“ kontakt s lidmi.

Od zavedení omezení volného pohybu osob uplynuly tři měsíce. Města nyní opět začínají ožívat a je načase se zamyslet nad tím, co se událo, neboť rychle se šířící virus se dotkl všech aspektů našeho osobního života i života společnosti.

Před třemi měsíci bylo vše normální. Pracovala jsem ve své kanceláři a pravidelně jsem jezdila do Bruselu. Po vypuknutí pandemie byly náhle zrušeny lety a každý den se aktualizovala nová pravidla související s pandemií COVID-19. Můj profesní i soukromý život se tím změnil.

Organizace, v níž pracuji, musela zrušit nebo odložit řadu akcí, které již byly připraveny, a v polovině března jsme začali pracovat z domova. Tato změna plánů byla sice pro nás všechny obtížná, ale přesto jsme se rozhodli využít tohoto času k přemýšlení o nových projektech a k navazování některých nových partnerství prostřednictvím internetových nástrojů. Uspořádali jsme několik on-line akcí a připravili pro vzdělávání na dálku několik výukových nástrojů týkajících se udržitelného rozvoje.

Naší největší obavou je však i nadále to, jak přežijí organizace občanské společnosti, když je pro naši práci k dispozici méně peněz. Chorvatská vláda přijala určitá opatření k podpoře zachování pracovních míst, ale organizací občanské společnosti se tato opatření netýkají.

V soukromém života jsem měla smůlu, že jsem karanténu musela trávit bez svého manžela, který se nemohl vrátit ze zahraničí domů a neměl jinou možnost, než zůstat v cizině, odloučen od naší rodiny po více než 90 dní, stejně jako řada dalších evropských občanů.

Když už jsme mysleli, že situace nemůže být horší, vzbudilo nás v neděli 22. března v 6:24 v Záhřebu strašné zemětřesení. Nejprve nastala panika, pak přišel šok a po něm strach a nejistota. Historické centrum Záhřebu bylo těžce zasaženo, rekonstrukce a opravy budov a infrastruktury budou složité a zdlouhavé.

I to jsme však přežili. Je důležité zmínit, že jsme dali najevo a ověřili si skutečnost, že nemůžeme být jeden bez druhého, bez solidarity a dobrovolníků, ani bez stabilních systémů veřejného zdravotnictví, které musíme chránit a ještě více posílit.

Je tedy na tom všem něco pozitivního? Došlo k určitým konkrétním změnám, které bych chtěla zachovat. Prostřednictvím aplikace Zoom jsem začala praktikovat Feldenkraisovu metodu a také jsem začala pravidelně vařit.

Výhodou je, že lze pracovat z domova, bez nutnosti dojíždět do práce, a mít tak více spánku a méně stresu. Miliony lidí, které přišli o práci, si ale přejí, aby mohly pracovat více, nikoli méně.

Řekla bych, že v našem městě již COVID-19 není. Doufám, že nás události roku 2020 přimějí více si vážit naší svobody a štěstí, že můžeme žít normálním životem, včetně jeho rutin a každodenních záležitostí. A samozřejmě doufám i v to, že rok 2020 bude zlomový a že se začnou měnit nespravedlivé, destruktivní a nelidské systémy.

Novináři Francouze informovali o tom, že se v Evropské unii zavádí omezení pohybu, a že by se tedy Francie měla na tuto situaci připravit.

Mého zemědělského podniku se to netýkalo a měli jsme pokračovat v činnosti, přičemž jsme museli dodržovat opatření k omezení fyzického kontaktu a zásobovali jsme všechny naše zákazníky. Když jsem jim vozil zboží, zjistil jsem, že ulice jsou prázdné, jsou volná parkovací místa a lidé skutečně dodržují opatření k omezení fyzického kontaktu – do obchodů chodili po jednom a ve frontě dodržovali rozestupy. Všechny obrázky, které jsme znali z Itálie, posloužily jako příklady správného chování i francouzským spotřebitelům.

Přišli jsme o všechny zákazníky, jimiž byly restaurace, ale prodej ze dvora se zvojnásobil a prodej masných výrobků se zvýšil o 50 %. Ve skutečnosti jsme toho prodali víc než obvykle. Byly to produkty, k jejichž výrobě je třeba několikaměsíční příprava, neměli jsme tedy žádné předběžné zásoby a teprve nyní jsme se dostali na normální úroveň spotřeby, která odpovídá objemu naší výroby.

Byl jsem velice rád, že jsem mohl trávit čas doma s některými ze svých dětí a že jsem mohl být s našimi zaměstnanci, kteří oceňovali, že mohli pracovat v situaci, kdy byla polovina pracovníků ve Francii částečně nezaměstnaná.

Jelikož jsem veškerý čas trávil na našem statku, věnoval jsem se nejen duševní, ale i fyzické práci, díky čemuž jsem ztratil několik kil.

Připadal jsem si trochu jako o Vánocích, kdy se všichni sejdou, a toto soužití bylo pro všechny příjemné. Byl jsem ale obklopen pouze blízkou rodinou a nevídat se se vzdálenými členy rodiny ani s přáteli a nemoci je obejmout bylo smutné. Myslel jsem na kolegy, kteří žijí v odlehlých oblastech a jsou od ostatních daleko po celý rok.

Vyzkoušel jsem si práci z domova a to, jaké uspokojení přináší zaměstnavatelům i zaměstnancům. Velké obavy ve mně vyvolává myšlenka, co bude s dopravou, kavárnami, hotely, restauracemi, pořádáním akcí, kancelářskými budovami či odvětvím lnu, chovu koní a výroby moštu. I nadále musíme usilovat o prosperitu.

Během těchto měsíců jsem žil v obavách o to, aby EU tuto krizi řešila v souladu s projektem, na jehož základě vznikla, a se svou strukturou, jež staví na určitých hodnotách, na jednotném trhu a prostoru jednotné měny, do nějž je zapojena většina členských států. Přál jsem si, abychom si byli konečně vědomi toho, že – jak již řekl Aristoteles – měna je ústředním prvkem kolektivní sounáležitosti. Dlouhé hodiny jsem znovu pročítal knihy o nezdařené reakci Unie na krizi v roce 2008. Analyzoval jsem články a návrhy na to, jak je naléhavě nutné tuto zcela bezprecedentní krizi řešit jiným způsobem, který by byl rychlejší a hlavně soudržnější a vycházel by z dlouhodobé vize, a diskutoval jsem o tom s přáteli a s představiteli odborové organizace, jejímž členem jsem. Nyní je naprosto nezbytné oprostit se od dogmatu radikálních úsporných opatření, která se uplatňovala po několik desetiletí, a pozitivním způsobem propojit fiskální a měnovou politiku. Rovněž jsem psal o tom, co je podle mého názoru nutné učinit, aby se na politické a ekonomické úrovni EU nezpozdila či se nezastavila na půli cesty k federální unii. Zároveň jsem se snažil přispět k tomu, abychom se ubírali tímto směrem.

Jako pravděpodobně všichni ostatní jsem samozřejmě četl a uvažoval o tom, jaká situace nastane po tomto počátečním úsilí o zvládnutí pandemie. V nejhorším případě by tato krize mohla vyústit v identitární a autoritářský izolacionismus a ve skrytý boj všech proti všem ve společnosti, jaký již propagoval neoliberalismus na individuální úrovni. Nebo by nás pandemie mohla naopak nasměrovat ke globalizaci a rozsáhlejší víceúrovňové správě, která by byla pro lidi únosnější a sociálně spravedlivější.

Krize totiž nepopiratelně poukazuje na cenu, kterou platíme za nedostatečné demokratické plánování, a to nejen ve zdravotnictví, ale mimo jiné také v průmyslu. Platíme také za to, že se vytrácí myšlenka společného zájmu v důsledku ideologie, z níž se stala téměř neochvějná víra, jako v případě neoliberalismu, jenž zpochybnil základy sociálního státu. Tato krize jasně ukázala, že veškeré společné výdobytky, od zdraví přes infrastruktury až po vzdělávání, jsou skutečným národním bohatstvím, které je třeba uchránit a zachovat.

Žiji na venkově a mou vášní je zahrada. Musím se tedy přiznat, že jsem ani příliš netrpěl tím, že nikam nesmím chodit. Jediné, co mi chybělo, byla možnost stýkat se svými blízkými, rodinou a přáteli.

Osobně jsem si z této krize odnesl tři ponaučení. Za prvé je to politování nad tím, že i když EU nakonec našla řešení, jak pomocí rozpočtu podpořit hospodářské oživení, členské státy spolu v době nejhlubší krize nekonzultovaly dodávky zdravotnického vybavení, ani opatření, která bylo zapotřebí přijmout v období, kdy byla omezení pohybu postupně uvolňována. Občané by si lépe uvědomili, jak je EU užitečná, kdyby členské státy dokázaly více sladit svůj postup.

Mé druhé ponaučení pramení z toho, co jsem zažil ve své zemi: je pravdou, že pokud jde o komunikaci či zajištění ochranných pomůcek, tak někteří činitelé zodpovědní za řízení krize zjevně selhali. Já si však budu pamatovat hlavně obětavost, s jakou řada lidí pracovala po dobu celé krize, a to samozřejmě jak ve zdravotnictví, tak i v jiných oblastech. Právě díky oněm někdy tak kritizovaným veřejným službám však mohla celá naše společnost tuto krizi překonat. A zapomínat nesmíme ani na tu obrovskou vlnu solidarity, která vzešla od samotných občanů.

A konečně třetím ponaučením je pro mě statečnost a disciplína, které jsou občané v případě potřeby schopni prokázat. Tentokrát šlo samozřejmě o zdraví ohrožené téměř neznámým virem, na který neexistuje lék.

Kdybych mohl mít přání, tak by to bylo, abychom podobně, jako jsme poslouchali odborníky při zvládání této zdravotní krize, stejně tak poslouchali i klimatology a další odborníky při zvládání klimatické transformace spojené s hospodářským oživením. 

Pokud jde o zemědělství, tak jarní práce sice proběhly v dobrých podmínkách, nicméně omezení volného pohybu a uzavření podniků a veškerých ubytovacích, restauračních a stravovacích zařízení vedlo k poklesu poptávky. To se následně projevilo tlakem na cenu některých produktů, jako např. mléka, vepřového masa, určitých kategorií hospodářských zvířat nebo brambor, což postihlo zejména Belgii v důsledku odstavení zpracovatelských závodů, které za normálních okolností vyvážejí ve velkém.

Omezení volného pohybu těžce dolehlo také na odvětví ovoce a zeleniny, které navíc trpí nedostatkem sezónních pracovníků na sběr drobného ovoce. Za zmínku však stojí pozitivní příklad zemědělců, kteří se rozhodli prodávat své výrobky přímo ze dvora.

V případě masa a mléčných výrobků, ale i ovoce a zeleniny, se spotřebitelé skutečně vrátili k domácím výrobkům. Doufejme, že tento trend bude i nadále pokračovat!

Během omezení volného pohybu pro mě nebylo nijak obtížné zůstat doma. Na některé věci jsem si již několik let nenašla čas. Měla jsem tedy příležitost se jim věnovat a byla jsem ráda, že jsem je mohla dát do pořádku. Rodinné fotografie a suvenýry, které jsem si vzala z domu svých rodičů, byly celé pomíchané, a tak jsem je roztřídila. Vyvolalo to ve mně silné emoce. Věnovala jsem se tomu, co jsem vždy chtěla dělat, jako jsou ruční práce, pečení, vaření, příprava tradičních řeckých likérů, džemů a zavařenin. Na tyto věci obvykle nemám čas, když se snažím držet krok s hektickými požadavky v práci.

Na druhé straně musím přiznat, že mi opravdu chyběly děti, protože s námi nebydlí. Náš mladší syn chodil pod balkón našeho domu, takže jsme se mohli vidět na dálku. Ale bylo to těžké a připomínalo nám to, o co všechno přicházíme. Se svým synem, který žije v Anglii, jsem byla v kontaktu přes internet. Častěji než dříve jsme měli potřebu se spojit, i když jen tímto způsobem.

Měla jsem dojem, že se postupně rozpomínáme na některé z hodnot, na něž jsme zapomněli, jako je být solidární, zdravit sousedy, které jsme dříve zapomínali zdravit, a rozdávat úsměvy chodcům na ulici. Pandemie v nás probudila dávno zapomenuté pocity. Zapomněli jsem cítit vděčnost. Své zdraví jsme považovali za něco automatického. Nebyli jsme schopni si představit, že by v roce 2020 mohl virus napáchat takovou škodu, že by nás mohl připravit o naše blízké, že by sousední země zažila tak vysokou míru úmrtnosti a tolik lidí by přišlo o život. To vše nás nutí uvažovat trochu jinak a zajímat se o naše základní životní hodnoty.

Díky pandemii jsme si také uvědomili, jak velice důležitá je pro náš život věda. Musíme se pustit do diskuse, abychom zjistili, které země byly nejvíce postiženy a proč, a analyzovat úlohu populismu a konspiračních teorií a také antivakcinačního hnutí v těchto zemích. Některé země, například Řecko, ochránilo to, že jak politici, tak veřejnost důvěřují vědě a řídí se jí. Myslím, že musíme také zahájit diskusi o úloze, jakou hrála během pandemie církev, média a významné osobnosti.

Je velmi důležité, že se ve všech zemích prokázal přínos národních zdravotních systémů, jelikož jsme si nedávno v souvislosti s globalizací a s tím, že společnost upřednostňovala vytváření prosperity, uvědomili, že při poskytování některých služeb nemůže být hlavním cílem dosažení zisku. Zanedbávali jsme národní zdravotní systémy a nyní jsme pochopili, jak musí fungovat, a to nejen při pandemii, ale i za běžného provozu.
Za mnoho vděčíme všem těm, kdo byli v první linii navzdory veškerým obtížím, jimž musely národní zdravotní systémy čelit.

Ráda bych dodala několik slov týkajících se spotřebitelů. V mnoha členských státech bohužel došlo v důsledku pandemie ke zhoršení norem v oblasti ochrany spotřebitele, zejména pro cestující. Ačkoli odpovědný komisař EU vydal doporučení členským státům, aby nepozastavovaly platnost právních předpisů na ochranu spotřebitelů, pokud jde o lety, souborné služby pro cesty a dopravu, mnoho členských států tak bohužel učinilo. Takže místo toho, abychom po zrušení jízdenek či letenek dostali peníze zpět, zasílají nám poukazy platné po dobu 12 až 18 měsíců, které ani nejsou zaručeny pro případ, že společnost, s níž cestujeme, vyhlásí konkurz. Pokud poukazy nevyužijeme ve stanovené lhůtě, dostaneme peníze zpět. To znamená, že cestovní společnosti získaly bezúročné půjčky na úkor spotřebitelů, kteří byli rovněž stiženi pandemií. Znám lidi, kteří poukazy nepotřebují, protože je v žádném případě v příštích 12 až 18 měsících nevyužijí (jedná se např. o školní výlety pro děti, které v tomto roce končí střední školu). Po dobu 12 až 18 měsíců však budou rodiče těchto dětí poskytovat bezúročnou půjčku všem, kdo se podílejí na organizaci těchto výletů. Je nepřijatelné, aby byla práva spotřebitelů omezována.

Navíc vzhledem k tomu, že žijeme v digitální době a všichni pracujeme z domova, takže daleko více využíváme internet, prudce narostl počet podvodů na internetu a značně se zvýšilo šíření falešných zpráv i údajných konspirací.

Na druhé straně musíme skutečně zajistit, aby byla pracovníkům zaručena jejich nabytá práva, i když pracují z domova. Je třeba se zabývat například tím, jak se měří výkon pracovníků při tomto typu práce a jakým způsobem by se měl posuzovat. V každém případě pak musíme prozkoumat pracovněprávní vztahy v rámci podmínek práce z domova.

Dalším velice důležitým parametrem, který EHSV začal používat a jejž již na Twitteru podpořil předseda EHSV Luca Jahier, je návrh řeckého premiéra, jenž vyzval k tomu, aby členské státy společně zadávaly veřejné zakázky týkající se vakcín, léčebných postupů, léčivých přípravků a diagnostických testů, aby v žádném členském státě nebyl nedostatek materiálu, který je životně nezbytný.

Tuto iniciativu musí podpořit EHSV jako celek a připravit k ní stanovisko z vlastní iniciativy, abychom si byli naprosto jisti, že všechny členské státy mají rovný přístup k vakcínám, léčebným postupům a diagnostice. Ráda bych ještě dodala, že jsem tento návrh s velkým potěšením předložila našemu předsedovi Lucovi Jahierovi i Evropské organizaci spotřebitelů (BEUC), a obě strany souhlasily, že jej budou podporovat.

Nedávná publikace EHSV shrnuje všechna stanoviska a všechny zprávy, které v posledních třiceti letech umožnily EHSV a organizacím občanské společnosti upevnit participativní demokracii a stát se klíčovými aktéry v evropském rozhodovacím procesu.

Tento přehled rekapituluje úlohu EHSV ve vytváření evropského veřejného fóra a v budování občanského dialogu v rámci EU, což je klíčový krok pro vznik evropské veřejné sféry a potažmo i evropské identity.

Předseda EHSV Luca Jahier v jeho úvodu píše: „EHSV je velmi důležitý hráč a tvořivá síla, která od základů proměnila pravidla vedení a utváření občanského dialogu.“

Publikace poukazuje na příspěvek EHSV k textu článku 11 Lisabonské smlouvy, který představuje právní základ pro posílení participativní demokracie, a jeho trvalý závazek k zajištění úspěchu evropské občanské iniciativy, která je jednou z neslibnějších inovací Smlouvy.

EHSV bilancuje svoji minulost a odhaduje své budoucí perspektivy na pozadí radikálních změn, k nimž dochází v naší společnosti, a výzev, před nimiž stojí EU, a svoji klíčovou úlohu spatřuje v předvídaní změn a přispívání k nápravě malé důvěry veřejnosti v EU. Konference o budoucnosti Evropy pro něj bude příležitostí, jak potvrdit svoji úlohu základního kamene občanského dialogu a upevnit své postavení vůči ostatním institucím EU.

Publikace Participatory Democracy - A success story written by the EESC je k dispozici on-line na https://bit.ly/2UdMA6n .