Každým rokem je vysídleno až třikrát více lidí v důsledku přírodních katastrof než v důsledku ozbrojených konfliktů nebo jiných forem násilí. Hodně přesunů, z nichž se stala mezinárodní migrace, začalo jako vnitřní vysídlení související s povětrnostními jevy.

I přesto je právní ochrana osob, které jsou nuceny opustit svůj domov a svou zemi z důvodů souvisejících se životním prostředím, stále ještě nedostatečná. Neexistuje žádná právní definice jejich statusu a žádný konkrétní mezinárodní orgán nedohlíží na ochranu jejich práv. Tyto obavy zazněly na březnovém slyšení v Evropském hospodářském a sociálním výboru, které se v důsledku opatření proti šíření COVID-19 konalo online.

Řečníci během slyšení poukázali na to, že vysídlení z důvodů souvisejících se životním prostředím je nutné považovat za otázku lidských práv a je třeba k němu zaujmout přístup založený na respektování práv, který vyžaduje rozsáhlý právní rámec. V současné době lze pro tento účel využít jen hrstku vzájemně nepropojených právních mechanismů.

V aktuální politické diskusi slouží migranti a uprchlíci často jako „rekvizity k názornému varování před nebezpečím změny klimatu“, což často vede ke xenofobním argumentům, které naznačují, že pokud nedojde ke snížení emisí CO2, budou jednoho dne na naše dveře klepat miliony migrantů a uprchlíků.

Další problém spočívá v tom, že státy jednají až tehdy, když dojde ke katastrofě, a nesnaží se vysídlování předcházet, dokud je to možné.

V prvé řadě je však zapotřebí zmírnit změnu klimatu, a to nejprve omezením oteplování na 1,5 °C, což má klíčový význam, ale také podstatným snížením emisí CO2. V opačném případě budeme svědky nejen větší migrace, ale také častější „nucené imobility“, která je beznadějným osudem těch, kteří jsou příliš chudí na to, aby z postižené oblasti odešli. (ll)