rozhovor s Giuseppem Guerinim

Pane Guerini, jak prožíváte tyto náročné dny?

Cítím obrovský tlak, ať už z hlediska pracovního vypětí, tak v osobní a emoční rovině. Žiji v Bergamu, tedy v epicentru italské epidemie. Pocit, že nás zachvacuje a přemáhá utrpení a velký počet úmrtí, nás tíží a neustále v nás vzbuzuje neklid a bezmocnost. Každý z nás má mezi svými přáteli, kolegy či známými nějakou oběť, buď mezi zesnulými, nebo mezi těmi, kteří bojují o život na jednotkách intenzivní péče.

 

Jak se z pozice předsedy družstevního svazu angažujete v první linii?

Ze své pozice jsem nucen bezprostředně řešit řadu nouzových situací, do nichž se dostaly mnou zastupované družstevní podniky po 23. únoru, kdy jsme pochopili, že se virus rychle šíří, a museli jsme v období velké nejistoty přijmout rozhodnutí o postupu týkajícím se mnoha služeb, které řídíme. Naše družstva v Bergamu zaměstnávají více než 9 000 pracovníků v sociálních a zdravotnických službách a řídí služby domácí péče a pomoci, pobytová zařízení a denní stacionáře pro seniory a osoby se zdravotním postižením. Některá zařízení jsme se rozhodli uzavřít, ale poté jsme museli čelit pohrůžkám místních orgánů, které chtěly, aby služby fungovaly i nadále. Bylo to období velkého napětí, které spolu s obavami v následujících dnech a týdnech nestále narůstalo. Byla to strašná a zběsilá honba za ochrannými prostředky pro naše pracovníky, již doprovázely starosti, že s omezenými zdroji a nástroji nebudeme schopni zaručit další poskytování některých služeb, a strach, že by poskytovatelé a uživatelé služeb mohli onemocnět. Strach se bohužel ukázal jako dramaticky reálný a opodstatněný, zejména v pobytových zařízeních pro seniory. 

 

Pokračují tedy družstva ve své činnosti, nebo ji některá z nich musela přerušit?

Kromě právě zmíněné situace jsme se později opravdu dostali do stavu, kdy se mnoho činností muselo postupně přerušit. Začalo se u škol a vzdělávací činnosti a posléze následovala další odvětví. Více než 180 družstev muselo aktivovat sociální záchranné sítě pro zhruba 2 500 osob a nyní jsou vystavena velkému riziku, že se jim nepodaří znovu spustit svoji činnost. Zničující je krize především pro odvětví cestovního ruchu a kultury, ale také pro zemědělská výrobní družstva a zpracovatelský průmysl. Jako předseda družstevního svazu tedy čelím na jedné straně krizi těch, kteří s vypětím všech sil zvládají enormní pracovní zátěž v odvětví péče a základních služeb, kde jsou také vystaveni velkému riziku nákazy, a na druhé straně obavám a napětí těch, kteří naopak práci nemají.

 

Co v reakci na krizi způsobenou koronavirem zafungovalo?

To, co alespoň v našem případě zafungovalo, byla velká vlna solidarity a výrazná schopnost reakce na straně místních komunit, dobrovolnických sdružení a všech sociálních organizací, které odvedly mimořádnou práci, ať už jde o sbírky či aktivity, které spustily. Sebezapření sociálních a zdravotnických pracovníků bylo neuvěřitelné. A nejde jen o lékaře a zdravotníky, ale i o velký počet vychovatelů a pečovatelů, kteří zajistili poskytování služeb za cenu velkého osobního rizika. Významná byla také mobilizace veřejnosti. Za deset dnů byly v Bergamu (ale i v jiných městech) vystavěny s využitím veletržních pavilonů polní nemocnice, za jejichž vznikem stojí rozsáhlá mobilizace dobrovolníků, kteří zdarma pracovali ve dne v noci. Spravovat je budou z velké části lékaři a zdravotníci z nevládních organizací a finančně byly zajištěny z darů. V Bergamu jsme během několika dnů rovněž zajistili přípravu tří hotelů čítajících celkem více než 300 lůžek, v nichž jsou hospitalizováni pacienti, kteří byli propuštěni z nemocnice, jakmile byl jejich stav stabilizovaný, aby se uvolnila místa na příslušných odděleních. V těchto hotelech zajišťují péči o pacienty naše sociální družstva. Stálo to velké úsilí, ale je to důležitá služba.

 

Co naopak nezafungovalo?

Nezafungovaly především věci na institucionálních úrovních, které nebyly schopny včas přijmout jasná rozhodnutí a s jednotným záměrem naplánovat a zavést nouzová opatření. Namísto toho jsme byli svědky protichůdných rozhodnutí místních, regionálních a státních orgánů, tedy byrokracie, která se starala spíše o zajištění své sféry moci a vyhýbala se odpovědnosti, jež byla v mnoha případech přenesena na pracovníky. Obecně jsme to v různé míře mohli zaznamenat nejen v Itálii a v Bergamu, ale víceméně ve všech západních zemích. 

 

Jak lze toto chování různých správních úrovní vysvětlit?

Řekl bych, že se celkově podcenilo to, co se dělo v Číně. Jako bychom se my na západě cítili nadřazeně, protože máme k dispozici vyspělý zdravotnický systém vybavený špičkovými technologiemi a nejmodernějšími nemocnicemi. Jako by příliš mnoho vedoucích činitelů, ale také ředitelů podniků a občanů bylo přesvědčeno o tom, že nás západní styl života a povýšená domněnka, že se lze spolehnout na kvalitní zdravotnická zařízení, ochrání. V prvních dnech po propuknutí epidemie v Lombardii byli lidé, kteří vysílali výstražné signály, zesměšňováni. Nejpříznačnější frází tohoto pocitu „nadřazenosti“ je pravděpodobně nechvalně známé prohlášení předsedy rady jednoho italského regionu, který obvinil Číňany z toho, že dostatečně nedbají na osobní hygienu a jedí živé myši, čímž jen vyjádřil názor, který byl ve všech vrstvách západní společnosti až příliš rozšířený. Tento postoj zastávali donedávna v různých podobách i další političtí lídři v Evropě a ve světě. Nemocnice, které poskytují výjimečné a inovativní zákroky, jako jsou multiorgánové transplantace či špičková onkologická léčba, byly najednou velmi zranitelné a hrozilo jim, že zkolabují v důsledku virové epidemie, již bylo možné zamezit lépe, kdyby se držela co nejdále od nemocnic. Přinejmenším zde v Bergamu se totiž nemocnice staly proti své vůli centry šíření epidemie. 

 

Jak hodnotíte opatření přijatá na evropské úrovni?

Patřím mezi ty, kteří tvrdí, že Evropská unie a její orgány učinily v tomto období hodně, a to i přes obtíže a rozpory, které dobře známe a jež sahají od složitých mechanismů rozhodování až po přílišné vnitřní zaměření členských států. Jsem toho názoru, že Evropská komise a Evropský parlament přijaly během jednoho měsíce důležitá rozhodnutí a zavádějí ekonomická opatření, která zatím nikdy přijata nebyla. Ukazuje se však, že i když je ekonomika klíčová a zaváděná ekonomická opatření budou hrát významnou úlohu, ať už při řešení této nouzové situace či při pokusu o restart, až dojde k jejímu utlumení, Evropě stále chybí možnost zasáhnout pomocí nástrojů, prostředků a pravomocí i v jiných oblastech, než je regulace trhu a hospodářství. 

 

Potřebujeme tedy jednotnější Evropu?

To, že nyní potřebujeme Evropu ještě více, je zjevné. Je to podobné, jako kdybychom najednou vážně onemocněli a někdo nám mohl pomoci pouze tak, že nám dá peníze nebo nás nechá uhánět do nemocnice, ale nebude nás moci přímo léčit nebo ochránit. Všichni sice víme, že na léčbu jsou peníze potřeba, když je ale dostanete a budete na poušti, tak se jimi určitě léčit nebudete moci. Obrovská krize, která vznikla v důsledku současné epidemie, nám podle mě ukazuje, že pokud skutečně stojíme o Evropskou unii, musíme být schopni jít mnohem a mnohem dál, než je jednotný trh a bankovní a měnová unie, abychom opravdu dosáhli unie států, které provádějí koordinované a jednotné kontinentální politiky.


Jak můžeme být užiteční my všichni a jaký druh pomoci je potřeba?

Můžeme i nadále usilovat o vytváření ideálu sjednocené Evropy, podporovat kulturu solidarity a integrace a snažit se potírat egoismus a izolovanost. Je totiž stále jasnější, že nikdo se nezachrání sám a že dramatickou alternativou solidarity a sdílení „osudového společenství“ lidstva a Evropy bude nedůstojný a zoufalý pád do pekla nových válek. 


Zaznamenal jste nějaký pocit solidarity vůči Itálii?

Pocítili jsme velkou solidaritu prostřednictvím sociálních sítí, např. u organizací sociální ekonomiky, a naši přátelé a instituce z mnoha zemí nám prokázali náklonnost a podporu, což bylo důležité. Velmi si také cením podpory, kterou mi ve svých zprávách vyjádřili kolegové z EHSV. Na druhou stranu je smutné slyšet od některých politiků evropských států pohrdavé negativní názory. Tito lidé začali okamžitě kritizovat Itálii a prosazovat egoistické a omezené politiky, a to i ve vztahu k úloze Evropské unie. Neliší se tím bohužel od mnoha italských politiků, kteří jsou schopni pouze kritizovat nebo využívat tuto krizovou situaci k oportunistickým politickým kalkulům a ke snadnému získání konsenzu vystrašených a dezorientovaných obyvatel. Řekl bych tedy, že i v tomto případě existuje v Evropě solidární a odolné společenství lidí, které umí pomáhat a budovat, pak jsou tu ale i hyeny a oportunisté, kteří se z krizových situací a válek podle snaží vytěžit něco výhradně ve svůj prospěch. (mp)