Nastal čas začít konečně mluvit o Mezinárodním dni památky obětí holocaustu

Luca JAHIER

Při přípravách na pietní uctění Mezinárodního dne památky obětí holocaustu můžeme jen stěží zůstat klidní. Místo mlčení, truchle sám ve skrytu duše, by člověk nejraději křičel.

Jak to, že antisemitismus stále žije, ať již v Evropě nebo dokonce ve Spojených státech? Jak to, že byla vloni ve Francii ve svém bytě ubodána a upálena žena, která přežila holocaust? Jak to, že byla rok předtím zavražděna a poté svržena z balkónu svého pařížského bytu bývalá učitelka z mateřské školky Sarah Halimi?

Paříž, Toulouse, Malmö, Kodaň, Berlín, Brusel. Naše lidskost je zbrocena krví nevinných. To, co jsme považovali za nemyslitelné, nás opět pronásleduje.

V Německu bylo židům doporučeno přestat nosit jarmulku, aby se nestali oběťmi útoků. Ve Francii byly židovské děti varovány, aby nenavštěvovaly místní školy považované za antisemitské. Ještě k tomu znesvěcovat hřbitovy, malovat na synagogy a školy hákové kříže a na protiizraelských manifestacích nadávat židům do „opic a prasat“ – tak Evropa znovu ukazuje svou hrůznou a nelidskou tvář.

Před několika staletími byli židé pronásledováni, protože byli náboženskou menšinou. V minulém století byli považováni za hrozbu pro stát, a proto vzplanula touha je vyhladit. Dnes jsou židé terčem útoků především kvůli konfliktům na Blízkém východě, i když antisemitské smýšlení je někdy spojeno i s popíráním holocaustu.

Mnoho židů začíná zakoušet zlobu frustrovaného, přehlíženého a bezmocného obyvatelstva. Počet židovských obyvatel v Evropě se snižuje. Podle údajů EU klesl z přibližně 1,12 milionů v roce 2009 na 1,08 milionů v roce 2017. Ve Francii, kde jich v EU žije nejvíce, poklesl z přibližně 500 000 v roce 2002 na 456 000 v roce 2017. Důvodem jejich odchodu jsou trestné činy z nenávisti.

Téměř jedna třetina evropských židů se vyhýbá účasti na židovských akcích nebo návštěvám židovských míst, protože se necítí v bezpečí. Podle průzkumu Evropské komise z prosince minulého roku se devět z deseti evropských židů domnívá, že antisemitismus během posledních pěti let vzrost.

Celkem 89 % z 16 300 respondentů tohoto průzkumu provedeného v Belgii, Dánsku, Francii, Itálii, Maďarsku, Německu, Nizozemsku, Polsku, Rakousku, Spojeném království, Španělsku a Švédsku – tj. ve 12 zemích, kde žije 96 % evropských židů – uvedlo, že s nejhoršími a nejproblematičtějšími projevy antisemitismu se lze setkat na internetu a na sociálních sítích.

Nesmíme připustit, aby se tyto hrůzy vrátily. Musíme se vzchopit a proti trestným činům z nenávisti a nepřátelskému a agresivnímu chování vůči židům a dalším menšinám bojovat. Nezačnou-li členské státy EU nebo mezinárodní společenství okamžitě jednat, hrozí, že zvěrstva napáchaná v minulosti ožijí a zamoří naši společnost.

Ve zprávách se rozsáhle informovalo o tom, že pouhé tři dny předtím, než byl v Gdaňsku zavražděn Paweł Adamowicz, byl v televizi v hlavním vysílacím čase odvysílán antisemitský satirický pořad. V něm byla charitativní organizace, která pana Adamowicze pozvala na akci, během níž byl zabit, vykreslena jako netransparentně řízená struktura.

Pan Adamowicz se v době přibývajícího počtu trestných činů z nenávisti vždy neochvějně zasahoval o práva menšin. Byl také neúprosným liberálním kritikem protipřistěhovaleckých politik vládnoucí konzervativní strany. Jeho vražda je mementem toho, že pokud nechceme padnout za oběť nenávisti, musíme nenávistným verbálním projevům učinit přítrž.

Připomínat si oběti holocaustu a nacistické brutality je v dnešní době stále důležitější. Holocaust je určujícím odkazem evropských dějin a připomínání si šoa je důležitým prostředkem k předcházení antisemitismu.

Někteří historici upozorňují na to, že nadešel čas, aby na místo jednotlivých národních kultur chápání dějin nastoupila kritická evropská kultura historického povědomí. Pokud nebudeme vzpomínat společně jako Evropané, hrozí nám, že budeme chyby z minulosti opakovat.

Čím více budeme otálet se zákazem nenávistných verbálních projevů a čím déle budeme odkládat smíření s vlastní minulostí, tím těžší bude vybudovat novou nefalšovanou společnou evropskou paměť a vytvořit novou identitu založenou na rozmanitosti, smyslu pro společné dějiny, sounáležitosti a v neposlední řadě i společném údělu.

Jak napsal Primo Levi, autor románu Je-li toto člověk a posmrtně vydaných esejí L'asimmetria e la vita, ve své poslední knize : „Stalo se to, a tudíž k tomu může dojít znovu.“